Koncem 19. století na ulicích Ostravy čpěla krev z podomácku zabíjených zvířat. Situace byla nejhorší kolem trhu v centru města. Radnice se proto rozhodla koncentrovat všechny porážky na jedno místo. Nově zbudovaná jatka nedaleko Stodolní ulice se stala jedním ze symbolů rostoucí úrovně života ve slezské metropoli.
Dnes už tento komplex připomíná jen chladírna dokončená v roce 1902. Budova z řezného zdiva desítky let chátrala, než se nyní dočkala rekonstrukce. Nově v ní sídlí galerie současného umění Plato, která teď téma kvalitního života artikuluje výstavou nazvanou Optimalizované bajky o dobrém životě. Potrvá do 1. ledna. Zahrnuje objekty, videa, fotografie, ilustrace, kresby i malby.
"Vrátit se k historii jatek nám přišlo zásadní," vysvětluje Daniela Dostálková, polovička kurátorského a uměleckého dua, které tvoří se sestrou Lindou. Obě pocházejí z Třince, žijí v Praze a pro Plato pracují skoro od chvíle, kdy roku 2016 začalo fungovat na jiném místě v Ostravě. "Budoucí výstavy se také budou vztahovat k původní funkci budovy. Snažíme se prostor přeformátovat," dodává.
V galerii už teď lze zakoupit salát vypěstovaný mezi výstavními sály, za budovou čeká na výsadbu rozrytá zemina, před hlavním vchodem raší první rostliny. Revitalizace se snaží být co nejvstřícnější k okolí. V novém parku přibudou lavičky. "Počítáme také s dosadbou zahrnující keře s jedlými bobulemi, ovocnými stromy nebo bylinkami. Vznikne tak jedlá zahrada pro lidi, hmyz i zvířata," dodává Dita Eibenová, programová a projektová manažerka instituce.
Na jediný pokus
Plato se do bývalých jatek přestěhovalo přes ulici z budovy bývalého hobbymarketu Bauhaus. Ta mu zůstává, bude hostit koncerty či filmové projekce. Nadále tam také mají fungovat knihovna nebo knihkupectví.
Rekonstrukci jatek měl na starosti ateliér KWK Promes Roberta Konieczného. Mohutný cihlový komplex dostal téměř sakrální výraz s důrazem na otevřenost a propustnost. Architektonické řešení umožňuje vytočit šest betonových stěn a otevřít dům ze všech stran. Galerií lze projít cestou centrem Ostravy, aniž by člověk navštívil výstavu.
Ta nazvaná Optimalizované bajky o dobrém životě propojuje lidský a zvířecí svět pomocí formátu bajek, žánru propůjčujícího zvířatům lidské vlastnosti a stírajícího rozdíly mezi živočišnými druhy. Kurátoři s bajkami nicméně pracují volně: berou si z nich především grotesknost, ironii a hravost.
Ke zvířecímu světu se vztahuje švýcarská autorka minimalistických a gestických maleb Christelle Kahla. Její pracovní postup ladí s prostředím vysloužilé chladírny na maso. Pomocí kancelářských sponek na zdi napnula syrová, škrobená plátna připomínající zvířecí kůže. "Pracuje se sprejem a je pro ni důležité, že se nemůže vracet. Nic nemůže opravit, maluje na jediný pokus," popisuje kurátorka Dostálková.
Plátna Christelle Kahly vytváří pocit designového pokoje, jejich povrch a ze zdi trčící hřebíky navozují syrovost. Soubor nazvaný Interiéry je součástí dvou z pěti sálů, které výstava zabírá. A jeho autorka není jedinou, od koho toho kurátoři vybrali víc. "Záleželo nám na tom, aby umělce nereprezentovalo jen jedno dílo. Upřednostňujeme skupinové výstavy, kde divák může zhlédnout širší kontext," vysvětluje Daniela Dostálková kurátorský přístup, který se sestrou razí už roky.
Co je dobrý život
Polsko-francouzská umělkyně Agata Ingarden v Ostravě vystavuje křeslo s odkapávajícím takzvaným karbonizovaným karamelem a miniaturní domky z lastur. Jsou jemně nasvícené, levitují nad kancelářskými žaluziemi a sálá z nich klid. "Agata se výrazně vztahuje k přírodě. Používá lastury ústřic, motýlí křídla nebo karamel, to všechno pak rámuje do velmi technicistních skulptur," říká Linda Dostálková, podle níž výtvarnice "dokáže citlivě spojit svět živých a neživých bytostí. A pokud se v dnešní době ptáme po dobrém životě, technologie silně ovlivňují, jak nad světem uvažujeme a například co si kupujeme," dodává. Sestry Dostálkovy v Polsku zastupuje stejná varšavská galerie Piktogram jako Agatu Ingarden.
V rámci výstavy vyšla brožura, kde každý autor odpovídá na 11 otázek týkajících se volného času a dobrého života. "Jsem lehce hyperaktivní, a tak se nutím k nečinnosti a snažím se v sobě pěstovat pocit, že nemusím nic dělat, že si mohu dovolit prostě jenom být," říká tady Agata Ingarden na dotaz, jak nakládá s volným časem.
Osmadvacetiletá výtvarnice patří k nejmladším vystavujícím. Dostálkovy je vybíraly podle vztahu k budově či osobního pouta. "Většinu z umělců a umělkyň známe osobně. Víme, jak pracují, a hlavně jak k práci přistupují, jak o ní přemýšlí," uvádí Daniela Dostálková. Se sestrou se také snažily o diverzitu genderovou i věkovou. Proto zahrnuly práci polsko-britské výtvarnice a filmařky Franciszky Themerson, která zemřela roku 1988 ve věku 81 let. Diváci uvidí její krátký film Příhoda poctivého člověka, natočený roku 1937 s manželem Stefanem.
"Hlavní postavou je muž, který se rozhodne chodit pozpátku, aby se vymanil z reality, respektive z prostředí, v němž funguje," naznačuje Daniela Dostálková, že cestou k dobrému životu může být vykročení ze zažitých stereotypů.
Z muzea umění v Lodži pořadatelé zapůjčili masky vzdáleně připomínající zvířecí hlavy. Franciszka Themerson je vyrobila pro veřejnou zkoušku inscenace hry Král Ubu od Alfreda Jarryho z roku 1951.
S Dostálkovými se na výstavě podílel sám ředitel Plata, devětapadesátiletý kurátor, někdejší šéf Moravské galerie v Brně a nyní již třetím rokem rozhlasový radní Marek Pokorný. Na první přehlídce pro novou budovu začali pracovat přibližně před rokem a půl, kdy měli k dispozici jen vizualizace budoucích sálů. Koncept se jim navíc organicky měnil pod rukama v důsledku globálního dění.
"Po pandemii covidu a začátku války na Ukrajině nám přišlo nemorální zabývat se především wellbeingem, který nás původně velmi lákal. Do výstavy se tak promítla především existenciálnější témata jako smrt," objasňuje Linda Dostálková. Anglické slovo wellbeing označuje blahobyt, kvalitu života či pocit duševní nebo tělesné pohody. V tomto ohledu některá vystavená díla polemizují nad otázkou, co v 21. století znamená dobrý život.
V potemnělém koutu posledního sálu proti sobě na velkých digitálních obrazovkách leží smrtka a zaříkávač hadů. "V obřím rámu displejů je uvězněné velké tělo, které vede monolog o životě a smrti a zároveň je chráněné před lidmi zvenčí," přibližuje Linda Dostálková dílo Özgüra Kara, Turka působícího v nizozemském Amsterdamu. V jeho instalaci se odvěké motivy a symboly potkávají s moderními technologiemi i současnou animací.
Elegantní interakce starého a nového je příznačná pro celé Plato, stejně jako smysl pro detail. Preciznost vynikne v další místnosti s videoprojekcí jménem Tourneur a Kentaur, kterou natočila německo-íránská umělkyně Yaldy Afsah. Zachycuje drezuru koně. Když se člověk posadí na bělostnou lavici nasvícenou jen protilehlým plátnem a sleduje zpomalené detaily na srst, dusot koňských kopyt i vibrace díky speciální technologii fyzicky cítí. Stává se součástí obrazu ohledávajícího vztah člověka a zvířete.
