reklama
 
 

Odcházení vyzývá k větší divadelnosti, říká Andrej Krob

23. 5. 2008 20:45
Havlovský režisér hodnotí premiéru

Rozhovor - Nová hra Václava Havla, která přichází po dvacetileté tvůrčí pauze, se stala nejostřeji sledovanou divadelní hrou roku. Podle prvních reakcí si ji premiérové publikum vychutnalo a odměnilo takřka čtvrthodinovým potleskem vestoje; deník Independent ji dokonce hned povýšil na evropskou divadelní událost roku.

Jedním z premiérových diváků byl režisér Andrej Krob, který proslul coby nejrespektovanější inscenátor Havlových her u nás. Sám připravuje Odcházení pro říjnovou premiéru v Klicperově divadle v Hradci Králové. 

"Jsem velmi potěšen, že z těch inscenací, které se po revoluci objevovaly na slovutných kamenných scénách, je tato nejlepší," komentuje hru v atmosféře všeobecného nadšení. 

A.cz: Jaké byly vaše bezprostřední dojmy? Jaký jste měl pocit z inscenace a uchopení textu? 
Začnu zeširoka. Premiéra mě zastihla uprostřed příprav na vlastní Odcházení. Ale také vlastně uprostřed mého celoživotního havlování, protože v Divadle Na tahu jsem za poslední půlrok uvedl dvě premiéry: Havlovu Audienci i jeho málo hraný Protest. A k tomu máme s Divadlem Na tahu na repertoáru už dvanáct let Zahradní slavnost.  Takto vybaven jsem včera šel na představení. Navíc jsem byl v kontaktu s tou hrou už velmi záhy. Václav Havel ji dopisoval v Americe, vrátil se a oslovil několik lidí, aby se k ní vyjádřili; já byl mezi nimi. S tou hrou žiji od jara.

A.cz: A jaká tedy je?
Zdá se mi maličko jinačí, než na jaké jsem byl zvyklý. Václav Havel jako kdyby maličko odkrýval prostor pro divadlo jako takové, a pro režiséry zejména. Zdá se mi, že již tolik zásadně netrvá na pokynech, jak se mají jeho hry hrát. Nejobsáhleji byly sepsány třeba v Largu desolatu. Zde se vytvořil větší prostor pro výklad režiséra.

Předcházející hry byly o demonstraci myšlenky, ideje a zásahy byly většinou k neprospěchu přesně sepsaného textu. Odcházení vyzývá k větší divadelnosti. Radok se této příležitosti ujal a velmi obstál. Jsem velmi potěšen, že z těch inscenací, které se po revoluci objevovaly na slovutných kamenných scénách, je tato nejlepší. Publikum reagovalo velice vřele, už jsem  si přečetl první recenze a jsem velmi rád za ty dobré ohlasy. Sám jako divadelník mám třeba jinou zkušenost a budu i jinak k této hře přistupovat v Hradci, ale to je jiná otázka.

Čtěte také:
Návrat dramatika Havla: jak přicházelo Odcházení
Recenze Odcházení: Havel neztratil cit pro absurditu

A.cz: Mluvíte o otevřeném textu, k jakým interpretacím tedy může zvát? Ironická fraška, teze o mechanismech slov a frází? 
Můj velmi subjektivní pocit, který bude mít vývoj i v dalším přemýšlení o hře, je ten, že jsem vždy z Havla cítil nadhled. A v této hře mi připadá, že jde o nadhled autora nad sebou samým, dělá si ze sebe trošku legraci.

Ale chraň bůh - první předpoklad je ten, že odpoutává postavy od takzvaných příkladů nebo inspirací. Samozřejmě Havla vždy okolí inspiruje, ale přílišné spojování postav s lidmi - ať už je to Klaus nebo Dáša Veškrnová - je velká chyba a nepochopení smyslu. Havlův nadhled má svoji dimenzi, půvab a lehkost; není to úder do vlastních řad.

A.cz: Hodně se v souvislosti s Odcházením mluvilo o zkrácené době zkoušení.
Režisér Radok měl od začátku svou představu, co s hrou dělat, věděl,  jak na to. Nezaznamenal jsem, že by to bylo poznat. Měli na to šest neděl, já v Hradci taky komedie zkouším pět šest neděl, to je běžný čas. Ovšem problém je s přípravou předem - to se připravuje divadlo, scénografie. Možná měl Radok představu, že bude mít více času, ale profesionálně to zvládnul.

A.cz: Sledujete Havla několik desítek let, jak se jako autor změnil po té dvacetileté pauze? Vyzrál, nebo jeho slovník nasákl politickým prostředím?
Havel je mnohastylový, sděluje skutečnosti, v nichž se nachází. Když vezmete Zahradní slavnost, tak to je učebnice, jak zacházet s češtinou a textem, učebnice toho, jak vyprázdnit smysl a účelově nechat fungovat formu beze smyslu. To patří do čítanek a takhle obratně a nádherně by to dneska nikdo nedokázal napsat. V Odcházení Havel míň experimentuje, víc se zabývá věcí samou. Geniální hravost Zahradní slavnosti je nahrazena větší zodpovědností k tématu, což je logické, my sedmdesátníci už máme na věci jiný pohled.  

České divadlo má za sebou exhibice Petra Lébla, Vladimír Morávek je také představitelem postmodernistického divadelnění. A v tom, jak se v Odcházení objevují Havlové, Learové, Višňový sad, v tom chápu i smysluplné vyjádření postmodernismu. Vnímám to jako otevřený prostor, do nějž možno vpustit to, co inscenátor potřebuje, a to, v čem určité zaškatulkování bránilo. Tedy svoboda, která se nesmí zvrtnout ve formalismus. Nesmí to být samoúčelné, a to podle mne není. Hraje to ve prospěch věci.

A.cz: První zahraniční inscenace Odcházení se bude konat v Londýně. Paradoxně možná tam se ukáže, jak může hra plně fungovat bez nánosu reálií a rozvášněných osobních postojů vůči autorovi. Jaké prvky si zahraniční režiséři ze hry vytáhnou?
Netuším, co budou akcentovat. Havlovy hry jsem coby režisér inscenoval od roku 1975 a za tu dobu jsem měl možnost vidět i mnoho záznamů ze zahraničí. A nikdy mě nezklamali. Třeba taková Asanace v Reykjavíku je podle mého soudu nejlepší Asanace, jaká kdy byla. Pokoušení v Londýně dělala Royal Shakespeare Company a také to bylo v pořádku. A nejen proto, že šlo o zakázaného autora. Krucifix, vždyť i v Japonsku se ty hry hrály a vytáhli si z nich to obecné. Vždyť také, co mohli vědět o našich poměrech? Vůbec nemám strach ze zahraničních inscenací, režiséři jistě vědí, do jaké míry dokáže Odcházení oslovit jejich publikum. Rock'n'roll nás tady také oslovil a napsal ho Stoppard.   

A.cz: Jak sám tvrdíte, bylo by zavádějící hledat ve hře odkazy na stávající politickou scénu, ovšem je tu i Havlova osobní rovina. Nakolik je Odcházení pro Havla zúčtováním s politikou: vyrovnání,  hořký nebo smutný odchod?
Rozhodně ne smutný odchod ani zúčtování. Ve hře odchází spousta věcí: vztahy, přátelství. Každá postava ve hře má svoji velkou cenu, neodchází jen Rieger, ale i ony se svými postoji a zklamáními. Nakonec i Irena se sebere a odejde. Je to poprvé, kdy v Havlově hře opouští hlavního  hrdinu jedna z těch záhadných ženských postav, jako byly Marie a Markéty - které pro něj vždy dělaly první poslední. Mizí vztah a nastává cosi jako nevztah. Kdo Havlovy hry zná, uvědomí si to. Odchází samotné vztahy.

A.cz: A přímé srovnání s jinými texty?
Ano, nabízí se srovnání s Kopřivou z Larga desolata a jeho vnitřní boj s tím, jestli odvolat nebo neodvolat, nechat se upálit nebo ne, nakonec je tento boj vybojován, ovšem v okamžiku, kdy už ho nepotřebuje.

Ovšem z Riegera už dávno odešla jakákoli filozofická kvalita, v níž by byl poslouchatelný obsah. Je tu vidět, že lidé už nemají problémy Kopřivů, už neuvažují o tom, jestli být poradcem poradce poradce je smysluplná věc. Rieger je odosobnělý člověk, který plácá, že slouží lidu, naplňuje přihlouplá klišé. Už si ani neuvědomuje, jaké vlastnosti by měl člověk u moci mít. A to je další věc, která odešla.

Samozřejmě, ptáte-li se na Havlovu osobní rovinu, když je někdo patnáct let v úřadu, není lehké změnit styl života, ale jak vidíte, už je zase zpátky tam, kde býval. Všechny jeho životní zážitky jsou pro něj příležitost k nadhledu a pousmání se. I když ty věci většinou k smíchu nejsou. Ovšem on nikdy nechtěl, aby se lidé na jeho představeních popadali za břicha. Jde o to, aby se pousmáli a možná je i zamrazilo.

autor: Pavel Turek | 23. 5. 2008 20:45

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama