Recenze - Shodným jmenovatelem následujících výstav ve vídeňském MuMoK je skutečnost. Adorovaná, zpochybněná i hravá.
Štětečkem k dokonalosti
Kunsthistorik Ernst Gombrich kdysi prohlásil, že evropské myšlení už od jeho počátků pronásleduje platónské přirovnání umění k zrcadlu. Na jedné straně jako by byl ideální obraz dokonalým odrazem skutečnosti, na straně druhé je takový ideál v závěsu provázen výtkou, že vážně není třeba titěrně malovat stůl, když se na něj můžu podívat v reálu.
Ponechme stranou, že Platónovo podobenství z desáté knihy Ústavy není tvrzením, ale mnohem spíše záměrně konfrontačním argumentem; dokonalá imitace coby cílová rovinka umění v sobě nese titánskou ambici postavit se skutečnosti na roveň a v důsledku ji vlastně nahradit či vytěsnit.
Absolutní věrnost se velmi rychle zvrátí v dokonalý klam. A pokud onu iluzi či věrnost přepíšeme filozofickým pojmem pravdy, pak obrazy záškodnicky vystupují s nabídkou ukázat pravdivý svět či pravdu světa, ale ve skutečnosti pokoutně manifestují svou vlastní pravdu (či pravdu sebe samých) jako obchodníci s deštěm.
Leč proč ta průpovídka. Ve vídeňském MuMoK probíhá do půlky února velkolepá třípatrová výstava Hyper Real: Vášeň (ke) skutečnosti v malbě a fotografii, sestávající ze zhruba dvou set padesáti děl foto-realistického umění především 60. a 70. let 20. století.
Není úplně bez souvislosti, že motiv zrcadla, odrazů, odlesků a oken přímo prochází řadou fotografií i pláten. Putovní výstava je zároveň vůbec první souhrnnou přehlídkou sbírky německých sběratelů a mecenášů Petera a Ireny Ludwigových.
Ponechme stranou jména: výstava sestává z víc než stovky umělců od Andyho Warhola a Ralpha Goingse přes Jeffa Walla a Thomase Ruffa až po Davida Hockneyho, Malcolma Morleyho či Johna Salta. Výčet je ryze náhodný.
Expozice přirozeně klade důraz na kontrast a problematické manželství olejových obrazů s fotografií, přičemž leitmotiv expozice lze spatřovat v paradoxu, který jsme se snažili naznačit v úvodu. Že nejpalčivější snaha se v silném slova smyslu dotknout reality vyvěrá naopak v silné odcizení. Jak v případě obrazů á la fotografie, které podle fotografií skutečně vznikaly, tak v případě snímků působících neživě a vlastně neskutečně.
Obraz, který se v prvé řadě něčemu podobá, se najednou stává až něčím obludným, neboť všechny ty dokonalé portréty či obrazy měst, ulic, krajin či novodobých zátiší z vrakovišť a barů nesou podobu něčeho, co neexistuje; podobu, která nám nicméně paraziticky podsouvá skutečnost jako falešnou garanci.
A stejně tak skutečnost, na kterou při pohledu na fotorealistická díla nemůžeme nemyslet, pak dostává až fantazmatický rozměr. Vedle dokonalých obrazů, ve kterých není ani stárnutí, ani času, dostává rozměr něčeho náhodného, odvozeného, nedokonalého. Mimochodem, ve většině obrazů až idylicky svítí slunce: jako na Elm Street, ještě než se změní v noční můru - skrze naše vlastní snění.
Výstava tento rozpor odráží v mnohdy ambivalentních a pochybovačných citacích zastoupených umělců. Jejich přístup se samozřejmě liší, ale v řadě případů narazíme na důraz na práci a na lhostejnost či přímo nechuť k motivu, který má sloužit jen jako platforma malířských či kompozičních kvalit. Popřípadě narazíme na rozčarování, kdy umělec prostě neví, co s tím. Jak to vyjádřil John Salt: Vím, že by motiv neměl být důležitý, ale je.
Ve výsledku tuto práci nevidíme, ani malířské kvality; spatřujeme právě jen holý strohý motiv jako extrémní a vedlejší produkt malířské snahy. Motiv, který se vůči malbě ukazuje něčím cizorodým, netečným, ale stejně tak něčím, co si malba nemůže odpustit jako svoji fascinaci i jako výčitku svědomí.
Je to trochu hloupé přirovnání, ale hledět na tyto obrazy je asi jako koukat se na fotku svých rodičů, které člověk v životě neviděl a vůbec nic o nich neví - jen že podle všeho byli.
Hyper Real: Vášeň ke skutečnosti v malbě a fotografii. MuMoK, Museumsplatz 1, Vídeň. Kurátoři Susanne Neuburger a Brigitte Franzen. Výstava trvá do 13. února.
Myšlenky omílané jako žvýkačky
Nechť vyčnívání vrůstá do prostoru jako větve, které neodsekáme z kmenů - komplikovaně nazvaná výstava původem švédské umělkyně Niny Canell (1979) se nachází v podzemí MuMoK, hned vedle dlouhodobé, nyní čerstvě obměněné expozice vídeňského akcionismu. Stále tam mimochodem nesmí děti.
Expozice sestávající z dvanácti objektů či instalací, kterou Nina Canell připravila pro vídeňskou galerii, plynule navazuje na autorčino předchozí dílo - jež jejími slovy "nahmatává obrysy něčeho neřečeného, umlčeného či cenzurovaného. Mé objekty uplatňují vlastní logiku vyzařování, v rámci něhož formy a antiformy prostředkují neviditelné spektrum dějství, a tím komplikují smyslové vnímání dálky a blízkosti".
Dva zásadní momenty projektu tvoří díla Unanswered Elemental Thoughts a Into The Eyes As Ends of Hair (obě 2010). První konceptuálně vychází z fenoménu čekání, nudy a vynořujících se myšlenek - a zároveň nemožnosti tyto myšlenky otevřeně sdělit.
Jednoduchou manifestací je žvýkačka omílaná v ústech dokola, až ztratí chuť a zbude přežvykování: neboli zkušenost politické vězenkyně vetknutá do série všedních, nalezených a nově uspořádaných objektů.
Druhé jmenované dílo (a díla související) využívají citlivosti na změny v elektromagnetickém poli - ať už prostřednictvím rádia, elektrických obvodů nebo zařízení rozsvěcujících zářivky na základě životních rytmů "napojené" rostliny. Ne nadarmo disponují objekty nápadnou křehkostí; něco na způsob tykadel hmyzu, který je nejsnáze rozbitelným přijímačem vlnění, na nějž jsme my sami už příliš velcí hromotluci.
Nina Canell: To Let Stay Projecting As A Bit Of Branch On A Log By Not Chopping Off. MuMoK, Museumsplatz 1, Vídeň. Kurátor Wolfgang Drechsler. Výstava trvá do 30. ledna.
Za závojem skutečnosti
Expozice Modernisté: Revoluce v umění a vědě v letech 1890 - 1935 má být vnímána především jako esej, poučí nás hned ze začátku dvoupatrové výstavy úvodní slovo kurátorů. Esej sestavená především ze sbírek MuMoK pojednávající o fascinujícím a bezprecedentním prolnutí vědy a umění na přelomu století.
Jádro expozice tvoří pochopitelně díla modernistů či avantgardistů, kteří po svém reflektovali zásadní proměnu vnímání světa na přelomu 19. a 20. století. Jednoduše řečeno se prostor a čas zakřivily a začaly se vzájemně prolínat, skutečnost navíc definitivně ztratila neprostupnou pevnost ve prospěch vlnění, polí a fenoménů či principů tvořících kostru univerza, ale ocitajících se mimo lidskou citlivost.
Především abstraktní díla tomuto trendu cele odpovídají: v metafyzice avantgardistů a modernistů a souvisejících tematizacích prostoru, času a energie silně rezonovala fyzika. Teorie Alberta Einsteina, Maxe Plancka, Henriho Poincarého či Wilhelma Röntgena nezřídka pronikly až do základů uměleckého myšlení a tvorby.
Soubor několika desítek zastoupených umělců tvoří z valné většiny evropský all-stars team - kubisté, orfici, futuristé, konstruktivisté, průkopníci fotografie a abstrakce… tedy TŘEBA bratři Duchampové, Ferdinand Léger, Man Ray (ale i Étienne-Jules Marey), Giacomo Balla, Piet Mondrian, František Kupka a Vasilij Kandinský; ale o jména tu vážně vůbec nejde.
Podstatnější je, pravda, edukativně předvedená souvislost jak s vědou, tak myšlením (Friedrich Nietzsche, Arthur Schopenhauer, Henri Bergson, Jules Romain, Ernst Mach) zpochybňující pozitivistickou objektivitu světa. A stejně tak poznání kladoucí naopak důraz na relativitu a subjektivitu myšleného i myslícího. Hrubě řečeno.
Výstavu doplňuje řada dobových "hejblátek" od přístroje Nicoly Tesly až po letecký motor a kinematické modely. Stejně tak řada doprovodných tabulí s texty, ukázky dobových vlivných knih či němý film z roku 1924 osvětlující Einsteinovu teorii relativity.
Slabinou výstavy je ale právě "esejistická" forma: expozice je efektní, zábavná a naučná, jenže spíše pro diváka, který o daných souvislostech příliš nevěděl. Možnost interpretovat a analyzovat umělecká díla v kontextu vědy a souvislosti dál exponovat zůstala nevyužitá.
Modernisté: Revoluce v umění a vědě v letech 1890 - 1935. MuMoK, Museumsplatz 1, Vídeň. Kurátoři Cathrin Pichler, Martin Guttmann a Susanne Neuburger. Výstava trvá do 23. ledna.
