reklama
 
 

Nové knihy: Borges, Gaiman, Fuks a budoucnost hororu

2. 9. 2013 16:24
Knižní novinky pro konec léta

Knižní novinky - S blížícím se koncem léta rozhodně nekončí přísun dobrých knih všech žánrů a zaměření. A přestože se pro většinu nakladatelů nejedná o absolutní vrchol roku, najdeme zde hned několik titulů, které prostě musíte mít.

Jorge Luis Borges: Fantastická zoologie

Ano, já vím, že tahle knížečka není horkou novinkou v jakémkoliv slova smyslu. Ale i když ji třeba spousta z vás má v nějakém starším vydání, proč si ji nevychutnat znovu? V Argu si ji evidentně dali jako dárek - malý formát, barevná, ale přesto decentní... a z každé stránky sálající okouzlení fantazií a hravostí nadšence pro středověké bestiáře.

Ovšem nejen pro ně. Klasik jihoamerické literatury neváhal začlenit i divozvěřinu zplozenou moderní literaturou (např. C. S. Lewisem) či se poohlédnout za hranice evropské imaginace. Je tedy libo porovnat si západního a čínského jednorožce? Přečíst si něco málo o barevných tygrech? Nebo prostě jen listovat a kochat se obrazovým doprovodem, tu si přečíst pár řádků a onde celé heslo?

Na dovolenou se sice většinou vozí nějaký ten průvodce s tipy na výlety a restaurace, ale osobně budu letos nad frappé koumat, kde narazit na sirény a gryfy.

Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic

O pobaltské literatuře toho moc nevím. Tedy kromě pohádek. A jména Sofi Oksanen. V Odeonu jí vyšla už třetí kniha a opět se jedná o román zajímavý jak zpracováním, tak tématem. Takže proč si literární mapu Evropy nerozšířit?

Znovu se dostáváme na dřeň pohnuté estonské historii 20. století. Ale otázky, které román klade, jsou  povědomé každému ve východní Evropě. Slovy anotace: „Co vede člověka k tomu, aby udával své sousedy? Co doopravdy znamená spolupráce se Státní bezpečností? Ne všichni se brodí špínou za peníze. Ne všichni mají na rukou krev kvůli pocitu moci. Někteří z nás to dělali nebo dělají dobrovolně."

Ne zrovna veselé téma. Přidejme ovšem zajímavou špionážní zápletku, která možná některým připomene fascinaci případy slavného agenta Klosse, a vypracovaný styl a máme před sebou knihu, kterou nemusí být radost číst, ale rozhodně je to silný zážitek.

Ladislav Fuks: Případ kriminálního rady

Po poměrně dlouhé odmlce se na pulty knihkupectví vrací Ladislav Fuks se svým Příběhem kriminálního rady. Ne, není to detektivka, i když její prvky bychom v románu našli. Je to další z vytříbených literárních her zkoumajících pokřivenou, na zdánlivě neochvějné racionalitě založenou psychiku. A také vztah otce a syna a touhu po pomstě...

Barevná symbolika, významy obtěžkaná jména a legendární variace na temné struny v každém z nás... Ladislav Fuks byl jedním z nejlepších a nejosobitějších českých spisovatelů vůbec. Autorem, který se dokázal pohybovat v soumračné zóně podivných žánrových hybridů od hororu přes černé grotesky po apokalyptickou sci-fi. A vždy to byl zážitek.

Letos by se navíc dožil devadesáti let a v Plusu se k tomu postavili čelem. Případ kriminálního rady udělá radost všem, kteří se snažili knihu dlouho sehnat (Odeon, vydávající před několika lety Fuksovy knihy, se k titulu nedostal) a zároveň navnadí před - minimálně dle mého - českou knihou roku, kterou bude Příběh spalovače mrtvol - Dvojportrét Ladislava Fukse od Jana Poláčka, který na sebe před několika lety upozornil skvělým románem Spěšný vlak Ch.24.12..

Tomuto fuksovskému projektu se však budeme věnovat ještě později, nyní prostě a jednoduše doporučujeme poznat, že kriminální rada není jen pan Vacátko.

Jiří Březina: Na kopci

V roce 2000 se ve Výtoni, zapadlé vesnici v podhůří Šumavy, zjevil malé Marii anděl. O dvanáct let později se Milan, student vysoké školy s výhledem na novinářskou kariéru, vydává na poutní místo, aby sebral všechny dostupné materiály a vyslechl svědky.

O proslulé události chce napsat diplomovou práci. Během svého výzkumu naráží na indicie, které naznačují, že slavné výtoňské zjevení možná neproběhlo tak, jak se traduje. Církev ho odmítá uznat, samotná vizionářka Marie nyní pracuje v nonstop baru, k minulosti se nechce vracet...

Tolik anotace knihy, která slibuje být jedním z nejzajímavějších debutů posledních let. Jiří Březina ji napsal dle legendy údajně z hecu, když se vsadil s kamarádkou holdující severským detektivkám, že napíše a hlavně vydá stejně dobrou věc.

Osobně bych sice knihu viděl spíše v blízkosti psychologických detektivek Tany Frenchové, které se potkaly s Miráklem Josefa Škvoreckého, ale to je snad ještě větší doporučení, nemyslíte?

Raymond Chandler: Loučení s Lennoxem

Pro konzervativnější příznivce detektivního žánru každopádně pokračuje Mladá Fronta v reedici románů Raymonda Chandlera. Aktuálně jsme u Loučení s Lennoxem; nejdelší knihy, jakou kdy duchovní otec Phila Marlowa napsal. A údajně také knihy, které si nejvíc cenil jako svého druhu sociologické sondy.

Jenže výborné sondy do pokrouceného světa za zrcadly vyšší společnosti jsou vlastně všechny Chandlerovy knihy. Takže naše doporučení opřeme o něco jiného. O titulní „dlouhé loučení". Jestli se v předchozích románech Chandler vypořádal se slavnými femme fatale, zde se postavil čelem něčemu, co snad jinak umí jen hongkongské akční filmy Johna Woo - tragické, melancholické, romantické chlapské přátelství, které prostě nemůže přežít.

Loučení s Lennoxem je román, který je silnější s každým rozbitým nebo prostě přežitým přátelstvím. Jinými slovy: čím jste starší, tím víc tahle kniha bolí. Tak, jak to umí jen geniální a (hemingwayovsky) pravdivá díla.

Joe Hill: Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy

Už drahně let pláču na různých špatných hrobech, že se v Čechách hororu nedaří. Jedinou výjimkou je starý dobrý Stephen King. Ten už několikrát prorokoval nejrůznějším mladíkům, že jsou „budoucností hororu" (což je mimochodem odkaz na nejen Kingova oblíbence Bruce Springsteena, který byl kdysi budoucností rock´n´rollu) - třeba Clivu Barkerovi (momentálně opět koketuje s filmem a už deset let se věnuje Abaratu, temné fantasy pro děti) nebo Danu Simmonsovi (ten zase neustále zbaběle prchá k velkým sci-fi eposům, za které sklízí jednoho Huga za druhým...).

Takže nakonec došlo na staré přísloví: když chceš něco udělat pořádně, musíš si to udělat sám. King si tedy udělal svého nástupce hezky tradičně. Joe Hill je totiž jeho synátor. Už jsme to tu ostatně psali u jeho komiksové série Zámek a klíč. Čeští čtenáři ovšem měli tu čest i s dvojicí Hillových románů - Černou krabicí a Rohy, jejichž filmová adaptace se konečně rozjela.

A na to zareagovali i čeští vydavatelé. Takže vedle ohlášené dvojky Zámku a klíče se můžeme těšit na nejnovější Hillův román a už teď se kochat jeho sebranými povídkami. Které jsou parádní.

Jestli u Kinga platí, že čím víc stran, tím lépe, Hill je formálně vytříbenější a dokáže s vynaloženými slovy pracovat mnohem účelněji. Je prostě rafinovaný, jak připomíná i předmluva. Krom toho jeho povídková sbírka, stejně jako u jeho otce, ukazuje, že se rozhodně nemíní omezovat jen jedním žánrem. Takže krom děsu se připravte i na pořádnou dávku melancholie a nostalgie.

Inu, přivítejte budoucnost hororu.

Neil Gaiman: Oceán na konci uličky

Po letech čekání přichází nový román Neila Gaimana. Už bylo na čase. Anglický „Pán snů" se sice rozhodně neflákal a v Čechách můžeme v suchých letech stále ještě čerpat z nepřeberné zásoby jeho komiksů, ale i tak. Hlavně když jsme občas dostali důkaz, že pořád píše jako málokdo - mám na mysli třeba výborné povídky v exkluzivních ročenkách Jonathana Strahana, které u nás v posledních letech vydává nakladatelství Laser-books (především Pravda je jeskyně  v černých horách je jednoduše geniální záležitost).

A kampak nás vezme jeden z největších postmodernistů a dost možná poslední renesanční umělec tentokrát? Jeden muž byl kdysi pouze sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Jedinou nadějí jsou tři ženy žijící na farmě na konci jejich uličky.

Nejmladší z nich, Lettie, tvrdí, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říká, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdí, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pamatovat. A taky říká, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla...

Tohle bude lahůdka. Plná úcty k vyprávění a vypravěči a jejich krásným lžím a krutým pravdám. Prostě: čistý Gaiman. Docela mě zajímá, co s takovým materiálem provede Joe Wright, který koupil práva na zfilmování - po Hvězdném prachu bychom se mohli zase po nějaké době dočkat dobré filmové poetické fantasy...

Andrzej Sapkowski: Zaklínač, Zrnko pravdy

Andrzej Sapkowski je u nás legendou srovnatelnou i s Tolkienem. Na počátku 90. let minulého století byly jeho „zaklínačské" povídky naprostým kultem. Temné variace na klasické pohádky okořeněné tragickým hrdinou vyvrženým z lidské společnosti pro svou odlišnost, které se nebály čerpat z žánru noir či Eca, byly skutečně převratné. O to víc, v jaké době a jakém prostředí vznikaly.

Dodnes jsou reedice povídek i následné ságy stálicí na pultech knihkupectví a branou do fantastiky pro stále nové a nové generace čtenářů - kteří možná znají i skvělé počítačové hry a decentně řečeno nepovedený film/seriál (z nějž přežije snad jen soundtrack). Nyní přichází audio podoba prvních dvou povídek. V jedné z nich si zaklínač Geralt z Rivie posvítí na strigu aneb královskou dcerku, superparchanta s tělem jako soudek a zálibou v lidském mase. V druhé pak odhalí zrnko pravdy skryté v pohádce o krásce a zvířeti...

V Audiotéce postupně plánují i další povídky, na kterých se podílí hned několik herců (vypravěčem je Jiří Plachý, zaklínačem Jiří Dvořák) a nešetřilo se ani na zvukových efektech a hudebním podkresu. Konverze dobře vystihla živost Sapkowského jazyka v dialogových přestřelkách (a jen občas zazní jakási „divadelní" ozvěna) a naplno dává znovu prožít, jak velkou kvalitou tato dílka oplývají a jak byla svého času v dobrém slova smyslu šokující...

Robert Darnton: Velký masakr koček a další kapitoly z francouzské kulturní historie

Na sklonku 18. století si partička tovaryšů a dělníků vyšlápla v jisté pařížské ulici na kočky. Pronásledovala je, mučila, ba je postavili před soud a obřadně popravili. Přitom se údajně jednalo i o nejzábavnější a nejveselejší událost doby... Jak je něco takového možného? Co vedlo lidi k tak krutému chování a k tomu, že si jej užívali? Na tyto a další otázky odpovídá jedna ze základních prací historické antropologie - Velký masakr koček Roberta Darntona, poprvé vydaný roku 1984.

Kniha, kterou budou především milovníci koček považovat za horor roku, se skládá ze šesti dílčích studií, v nichž se americký historik pomalu propracovává po potravním žebříčku - od lidových vrstev až po elity Francie 18. století. Ve své době zásadní publikace i dnes zaujme a pobaví - a to nejen odborníky.

Ostatně, kde jinde si můžete vychutnat suchý výsměch mistrům psychoanalýzy, kteří spatřovali v Červené Karkulce příběh plný sexuální symboliky, potlačovaného incestu, impotence a tak podobně? Darnton škodolibě připomíná, že všechny podobné rozbory pracovaly s nepůvodní verzí klasické pohádky a vůbec se neobtěžovaly s vysledováním původní verze.

Protože pak by zjistili, že původní pohádka byla naprosto konkrétní příběh o kanibalismu a zoofilii. Bez symboliky a přetvařování. Protože nic takového neměli lidoví vypravěči, žijící v neskutečné brutalitě a bídě, zapotřebí... Tahle kniha je podnětná a plná černého humoru. A osobně prohlašuji, že lepší knihu Argo ve své edici Každodenní život nevydalo od dob titulu Medvěd - Dějiny padlého krále M. Pastoureaua.

autor: Boris Hokr | 2. 9. 2013 16:24

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama