reklama
 
 

Netočím pornografii. Důležitý je příběh a sdělení

28. 11. 2011 12:40
Rozhovor s Markem Therem, laureátem Chalupeckého ceny

Rozhovor - Letošní vítěz Chalupeckého ceny Marek Ther patří k zástupcům českého videoartu. Ve svých videích a filmech spojuje zdánlivě neslučitelné protiklady, které ale přes svou protichůdnost nepůsobí křečovitě ani banálně. Naopak vytvářejí kompaktní celek, jenž se vyznačuje výstřední estetikou i konfrontací mnohdy sporných momentů.

Snímek nazvaný Putující hvězdička, se kterým se Ther ve finálovém klání prezentoval, patří bezpochyby k jeho nejkontroverznějším dílům. Vypráví o ztracených a znásilněných dětech v Sudetech po druhé světové válce. Výsledkem je syrová výpověď o nejtemnějším zákoutí lidské duše i podprahová kritika společnosti, jež o podobných činech mlčí.

Toto video vzbudilo bouřlivé reakce a někteří je označili za pornografické. Což se ovšem ukáže jako scestné, když sledujeme, s jakou intenzitou autor k tématu přistupuje a jak o něm dokáže vyprávět.  

Ther vystudoval malbu v ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Letos byl na Chalupeckého cenu nominován poprvé; hned ji získal a stal se tak prvním oceněným videoartistou. Jeho filmy obsahují často prvky hraného filmu, ale i osobní reportáže a dotýkají se důležitých sociálních otázek.

Kromě homosexuální tematiky se zabývá především tabuizovanými náměty, jako jsou sexuální odchylky (incest, pedofilie), sexuální agrese či v poslední době odsun sudetských Němců. Společensky potlačená témata často zobrazuje v jejich syrovosti, přitom s prvky éterické křehkosti a emocionality.

V rámci doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého 5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst se v severočeské Kytlici promítala i jeho další videa zaměřená na vztahy mezi Čechy a Němci - Pflaumen a Bei dem.

Studoval jsi malbu, ale již během studií ses začal věnovat především videoartu, který u nás v podstatě neměl žádnou tradici a jehož počátek můžeme počítat od 80. let minulého století. Proč ses rozhodl pro tento druh vyjádření?
Když jsem se dostal na AVU, tak jsem vlastně už moc nemaloval a nekreslil, spíš jsem se věnoval instalacím - a i ty mi po krátké době nestačily. A tak jsem úplně změnil médium. Chtěl jsem uchopit nějaký konkrétní příběh komplexně, vytvořit jakýsi záznam života.

Nezajímaly mě videoartové efekty, které jsou většinou podstatné ve videích v 80. letech; spíš jsem chtěl zachytit narativní příběh, který se většinou objevuje ve filmu. Měl jsem pocit, že se víc blížím právě k filmu, ale tenkrát nebyly takové technické možnosti jako dnes. Přesto mi to v té době stačilo. V letech 2004 až 2005 tak začala první spolupráce AVU s FAMU - kdy nám z FAMU zapůjčili techniku, abychom mohli točit.

Bylo to především díky spolužačce a spoluautorce mého filmu My Pleasure z roku 2003 Silvii Málové, která s FAMU navázala první kontakt. Ovšem zpočátku to bylo hodně rozpačité - pamatuji si otázku „A proč chcete vlastně točit, když tam malujete?". Až později vznikla užší spolupráce fakult.

Jsi prvním autorem videí a krátkých filmů, který obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co pro tebe takové ocenění znamená?
Jsem strašně rád, že po těch 21 letech, co se cena uděluje, jsem první videoartista. To mě potěšilo, vnímám to i jako výzvu, abych mohl pracovat dál. A v podstatě je to uznání tohoto uměleckého směru, protože videoart tady byl vždycky trochu na okraji.

Otevřeně zpracováváš společenská tabu a předsudky, jako je homosexualita či sexuální agrese; ta bývá mnohdy hlavním tématem tvých snímků. Proč je pro tebe tak důležité o nich takto otevřeně hovořit?
I když se touto tematikou zabývá už hodně režisérů a umělců jako John Waters, Michael Haneke nebo Marcus Schleinzer, stále je to věc, které se lidé mají tendenci vyhýbat, i když víme, že se to děje.

Já jsem přitom chtěl ukázat i jiné cesty k tomuto tématu. Dávám prostor divákovi; nechci být doslovný, ale nechávám na každém, aby si našel vlastní cestu, jak vše chápat. Rozhodně nechci jen šokovat a být samoúčelný ; jde mi opravdu o otevírání společenského tabu a to s sebou kontroverzi zkrátka přináší. 

V současné době je to velmi aktuální problém, se kterým se setkáváme i v našich kulturních podmínkách - a překvapuje mě, že lidé o těchto problémech stále nechtějí moc mluvit, i když je sami zažili nebo se s nimi setkali v blízkém okolí. Chci, aby začali víc přemýšlet o tom, proč se to děje.

Jaká tabu jsou podle tebe v dnešní západní společnosti nejsilnější?
Myslím si, že v západní společnosti je stále velké tabu eutanázie a celkově přístup k umírání a smrti. Lidé si dnes nechtějí tyto věci připustit a z toho vzniká pak podivná úzkost a neustálý strach ze smrti. A samozřejmě je silným tabu incest či pedofilie. 

Tvá videa nemívají vždy přímou linii příběhu. Dá se říci, že se nesou spíše na intuitivní vlně a jsou hodně emotivní. Píšeš si dopředu scénář a máš jasnou představu, jak by měl film vypadat, nebo vše necháváš spíše na improvizaci a síle okamžiku?
Vše mám většinou předem připravené, napsaný scénář, dokonce si kreslím storyboardy. Někdy se ale stane, že musím improvizovat - ale vždycky jsem chtěl vyprávět příběh, aby byl pro diváky jasný a pochopitelný. 

V posledních letech se výrazně zabýváš i dalším poměrně tabuizovaným tématem, kterým je poválečný odsun Němců. Co tě na sudetoněmecké tematice tolik fascinuje?
Jsou to v první řadě moje rodné kořeny, o které jsem se začal více zajímat zhruba před pěti lety. Vlastně poprvé jsem si uvědomil, co mě na německo-české kultuře láká, když jsem v roce 1984 poprvé navštívil svou babičku ve Waldkraiburgu v Bavorsku. Toto  město vystavěli sudetští Němci v podstatě uprostřed lesa po válce v roce 1948. A nějak mě to místo zkrátka fascinovalo.

Zajímají mě osudy bývalých obyvatel tehdejšího Československa a jejich dnešní vymírání, pokud to tak můžu říct. V Česku si lidé stále myslí, že když se řekne sudetský Němec, tak je to Němec, který tu neměl co dělat, ale to je omyl. Sudetští Němci jsou kulturně i jazykově naprosto rozdílní od Němců žijících v Německu a jsou mnohem více Češi.

Nedávno mi kamarád ukázal link na sudetsko-německý slovník. Je zajímavé, že sudetská němčina se podobala slovanským jazykům. Moje babička sice neuměla nikdy česky, ale kulturně a společensky se cítila být Češkou. Německá kultura jí tolik blízká nebyla. Je to v podstatě neuvěřitelně zajímavá komunita lidí a jsem překvapený, že jsou u nás vůči nim lidé pořád tolik zaujatí.

Cítíš se ty sám v současné společnosti a době svobodný?
Určitě. Myslím si, že si v dnešní době a zemi nemáme na co zásadně stěžovat.

Video Putující hvězdička, které vypráví o ztracených dětech, sis původně vymyslel a posléze zjistil, že se před osmdesáti lety podobný příběh odehrál. Nakolik to bylo překvapivé?
Bylo to silné zjištění; chtěl jsem natočit příběh o dětech, které se ztratily po válce, což se bohužel dost často stává. Ale v tomto konkrétním případě jsem to nečekal. Dozvěděl jsem se to od paní, které je devadesát let a která mi ten příběh i namluvila.

Film ale nelze chápat jako dokument o konkrétní události, ačkoli je založen na pravdě; dotvořil jsem ho vlastní fantasií. Jde o realitu i fikci zároveň. Víme sice, že se tyto děti ztratily, ale nikdo dodnes neví, co se skutečně stalo. Vlastně už dnes lidé ani nevědí, kolik dětí se ztratilo. Všechno to navíc byly německé děti, takže je otázka, co se s nimi mohlo opravdu stát…

Někteří lidé jsou filmem pohoršeni. Nahlíží na něj trochu jako na pornografii, přijde jim moc drsný a vadí jim, že se týká sexuální agrese namířené proti dětem.
Poslední dobou toto tabuizované téma hodně vyplouvá na povrch, třeba v Rakousku i u nás. Zároveň je pro mne nepochopitelné, že se kolikrát ty případy tutlají a lidé o nich často ani neví. Pro mne byl příběh, že se jen tak ztratí dítě a nikdo se tím vlastně nezabývá, hodně silný; vypovídá mnohé o tehdejší společnosti, v níž se odehrál.

Samozřejmě, znázornění znásilnění a agrese na dítěti je vždycky drsné - i když se budete snažit ukázat jen „určitou část" a vyhnete se detailům. Ale vědomí, že se něco takového stane dítěti, je zdrcující. V mém filmu po celou dobu vidíme, že dítě je na tuto situaci "jakoby připraveno" a nebrání se; což může odkazovat i na to, že svého vraha znalo. Chtěl jsem ukázat, co může prožívat dítě, na kterém se takto podepíše někdo z rodiny nebo někdo blízký.

Konec je přitom velmi zvláštní…
Zmizení dětí jsem chtěl „odlehčit" tím, že si je v závěru snímku vyzvednou zvířata v lese - bažanti. Jsou obklopeni světlem, které může být chápáno jako symbol naděje, že je někdo z lesa vezme a nezůstanou navždy opuštěné. Co člověk odhodí, to už lidská bytost nikdy neuvidí… Na konci příběhu pak vidíme jen prázdný les.

Můj film ale rozhodně není pornografie. Pornografie je podle mě především otázkou byznysu, to je její nejzásadnější charakteristika. Jsou v ní expresivně ukázané pohlavní orgány a celkový význam je naprosto odlišný; neobsahuje morální podtón a nemá většinou umělecké ambice. U mě je důležitý především příběh a celkové sdělení.

Často točíš v exteriérech, krajina či genius loci hraje ve tvých videích podstatnou roli. Místo si vybíráš až v rámci tématu a příběhu, nebo je prvotní inspirací?

Místo mám většinou dopředu dané, ale někdy improvizuju; kolikrát jsou místa, která by se mi líbila daleko od Prahy, což není kvůli financím realizovatelné. Proto musím hledat poblíž Prahy. Exteriéry mám rád i pro to, že často zpracovávám historická témata a točit v interiérech je pak mnohem náročnější a nákladnější. Když o tom tak teď přemýšlím, tak vlastně často příběh soustředím do lesa; ani nevím sám proč, nějak mi to prostě láká. Přírodu mám rád. Ale další film by se měl celý odehrávat v interiéru, v podstatě v jedné místnosti.

Nakolik je ve tvých videích významná hudba? 
Hudba je dobrá berlička pro film i video, pomáhá doladit emoce. Poslední dobou se ji ale snažím používat méně, chci  nechat vyznít jen reálné zvuky.

Rád bys natočil celovečerní film, o čem by měl být?
Chtěl bych natočit delší film, líbilo by se mi, kdyby měl třeba 111 minut. (smích) Bude to historický film s lokálním tématem - krátké příběhy odehrávající se koncem 20. a 40. let v Československu, takže vlastně opět poválečná doba.

Jaký byl tvůj nejsilnější umělecký zážitek z poslední doby, nebo tě naopak něco vyloženě naštvalo či zklamalo?
Nevzpomínám si, že by mi v poslední době něco vyloženě naštvalo. Teď mě bavil festival Mezipatra, kde jsem viděl spoustu zajímavých filmů, a pak jsem byl velice mile překvapen výstavou folkloristy Joži Uprky. Jsem neustále mile překvapován… (smích)

autor: Klára Stuchlá Libertová | 28. 11. 2011 12:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama