Glosa - V Londýně vystavují laureáti fotografické Ceny Německé burzy. Říkáte si, cena Německé burzy a v Londýně? Že vás nudí další z mnoha fotografických mezinárodních cen? Že je to jen další z „povinně osvětových" kulturních článků? Zapomeňte! Tohle je jízda, při které klobouk neudržíte. Pojďme se na tom kolotoči svést. Pojďme do světa skutečně moderní fotografie. A začněme hned zhurta.
Letos tuto „německou" cenu (a dole si pak prosím určitě přečtěte proč unikátní a proč světovou a proč prestižní) totiž vyhrál robot. Prostě kus vytvarovaný oceli a pár tišťáků. Ano, opravdu ten Čapkův robot. Tedy nic, co by bylo alespoň trochu živého. Paráda. Pamatujete ještě na písničku od Olympicu z roku 1984? Janda tehdy na pódiu spolu s legračním křovím v legračních staniolových oblečcích s žárovkami vyřvával něco jako: "Roboti už jdou, roboti už tady jsou. Myslí myslí umělou, ale nadanou, takže nás tu zanedlouho ve všem zastanou."
Robot Tvůrce
Teď se to stalo fotografům. Jistě, není to poprvé, kdy robot nějakou cenu za fotografii vyhrál. Už jednou dostal robot třeba cenu útěchy ve World Press Photo, své roboty už několikrát vyslal do boje český fotograf Jan Cága. Ale teď je to poprvé, co se robot stal umělcem. Ne žurnalistou, který zachycuje nějaký děj, ne robot, který je dodavatelem podkladů pro lidské zpracování, ale tady se robot vážně stal umělcem. Skutečným Tvůrcem.
Přihodilo se to na Ceně Německé burzy a přihodilo se to oprávněně. Protože série (určitě) osamělých (pravděpodobně) sexuálních pracovnic postávajících na kraji silnice u (pravděpodobně) italských polí je neuvěřitelně silná svojí bezútěšností. Jakoby se do ní hluboce otiskl celý lidský úděl opuštěně cestovat (putovat) po tomto světě.
Rozmazané tváře děvčat navíc působí neuvěřitelně emotivně a drsně vyvolávají základní hnusný pocit naší anonymní přítomnosti. Koho vlastně zajímáme? Kdo nás bude mít rád, až zemřeme? Kdo jsou ty dívky? Jak se tam ocitly? Jsou místní, jsou dovezené? Je to práce nebo je to touha?
Tisíce otázek kolují kolem této série. Vyrobené robotem. Jsou to tisíce otázek a jsou to takové otázky, které si vždycky klademe, když vidíme skutečné umělecké dílo. Dílo, které přesahuje. A vidíte, tohle dílo, pořád si to opakujme, vzniklo prostě jinak. Nebylo vytvořeno geniálním tvůrcem hledajícím Pravdu. Byl to prostý, technický záznam pořízený černým, plíživým autem s robotickou hlavou, sunoucí se bez řidiče po silnicích. Jistě, ta série má ještě napsaného autora, „nějakého" Mishku Hennera, ale to jen proto, že zatím robot fotograf ještě neumí správné snímky vybrat. Zatím. To zatím ale také znamená: zaplaťbůh za zatím.
Tak tohle je ta moderní fotografie. Fotografie, která se hrubě vymanila z rámce informování, a která prostě má v sobě zakódovány úplně jiné otázky. Fotografie, která sama se zamýšlí a sama hledá a také i sama pokládá zcela nové otázky a otevírá sama ve vás vaše Pandořiny schránky se zasutými existenciálními emocemi. Ostatně série osamělých děvčat nebyla jedinou vítěznou sérií. Druhým vítězem byly fotografie Cristiny de Middel a její série Afronaut.
Ne, to není překlep. Opravdu po kosmonautu, astronautu a thaikonautu teď prichází Afronaut. Protože když - kruci - může mít ve vesmíru svého člověka Američan, Rus a Číňan, tak ho tam také může mít i Zambie. No ne? Je to hra s jemným humorem, ale i s vážnější věcí, jakou je nezávislost a hrdost Zambie.
Třetí vítěz zas a opět překračuje hranice fotografie. Adam Broomberg a Oliver Chanarin si jako základ, vzor, inspiraci a hlavně podklad vzali publikaci Bertolda Brechta z roku 1955, která vyšla pod názvem War Primer nebo v němčině spíše známé jako „Kriegsfibel" - a vlastně do ní vůbec nic nedofocovali.
Jejich dílo je vlastně „jen" doplněním tehdejších obrazů války současnými, „ikonickými" fotografiemi boje proti terorismu. Autoři nechávají na nás, jak tento kontrapunkt dvou válek bude působit. Hitler jí dušenou zeleninu a George Bush nad ním přináší americkým vojákům v Bagdádu krocana na Den díkůvzdání. Směs, která vzniká, je třaskavá. A kousavá.
Ani čtvrtý vítěz není jednoduchý. V roce 2013 vyhrávají fotografie z let 1970 až 1980. Na první pohled banální, obyčejné fotografie z obyčejného života. Žádné vyloučené komunity, žádné menšiny, žádné „divnosti". Obyčejné fotografie obyčejného života v obyčejných dnech.
Proč mají takové fotografie proboha vyhrávat? Protože je krásné říci, že i když jsme o tolik let dál, pořád žijeme stejné životy a pořád jsou to tytéž životy. A tehdejší fotografie jsou tak vlastně fotografiemi dnešními. Jsou krásné ne pro náš sentiment ohlížení se, ale jsou krásné pro stejnou intenzitu lidství, která byla tehdy jako dnes. Lidství nikoli jako filosofické kategorie, ale lidství jako prožitku, kterým naplňujeme svůj čas na zemi.
Skutečná esa fotografie
Tak toto jsou letošní vítězové Deutsche Börse Photography Prize. Ceny, která v Čechách má téměř nulovou známost. Není tam žádný Čech mezi vítězi a není to v Čechách tak profláknuté, jako World Press Photo hecované novináři. Jenže, to je jen český pohled. Ten pohled ze světa, z opravdového světa je jiný. Svět už dávno už tisíckrát není světem World Press Photo a dnešní výstavní fotografie se ubírá jinými cestami. Cestami, jakou je třeba Cena Německé burzy.
Mimochodem, u této ceny vlastně vůbec nakonec nejde o to, že je každoročně dotovaná částkou 30 tisíc liber, tedy téměř jedním miliónem pro vítěze. Nejde dokonce ani o to, že je obyčejně v tisku označována za „nejprestižnější" a za „největší fotografickou soutěž svého druhu v Evropě". Podstatné na té ceně je hlavně to, že laureáti jsou skutečná fotografická esa a vybrané fotografie se snaží otevírat nové úlohy fotografie a vykračovat z klasických mantinelů fotografie.
Ostatně, ověřte si to sami. Mezi dřívějšími vítězi této soutěže najdete třeba takovou extratřídu, jako je Andreas Gursky, autor nejdražší prodané fotografie na světě (pro pořádek: 81 miliónu českých korun), o které všichni hlupáci světa prohlašují, že by „to" uměli nafotit taky. Nebo o pár let později jako vítězku naleznete dámu nám důvěrně známou z nedávné profilové výstavy v Rudolfinu, Shiranu Shahbazi, která fotografii plete jako koberec (pamatujete?).
Jo, pánové a dámy. To jsou vážně esa!
