reklama
 
 

Nejraději vzpomínám na instalace, které sloužily lidem, říká sklářský výtvarník Václav Cigler

29. 3. 2018 8:00
Ikona sklářského výtvarného umění. Vizionář. Muž, který svým futuristickým přístupem k prostoru, světlu a sklu ovlivnil celé generace umělců. Václavu Ciglerovi bude v dubnu 89 let, na slavnostní večer u příležitosti předávání cen Czech Grand Design, kde na něj čekala cena za vstup do Síně slávy, ale dorazil v dobré formě. Předtím z publika sledoval, kteří z jeho o šedesát let mladších kolegů uspějí v ostatních kategoriích. “U mladých designérů si cením hlavně jejich živého přístupu,” usmíval se po ceremonii se sklenkou vína v ruce.

Na co ze své kariéry nejraději vzpomínáte?

Na úkoly, které sloužily, čili úkoly převážně designérského charakteru. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat i na důležitých interiérech na Slovensku: na bratislavském Národním divadle, na prostorách Bratislavského hradu nebo na různých úřadech.

Ale také na to, jak jsem na bratislavské Vysoké škole výtvarných umení učil čtrnáct let sklo. Poznal jsem tam spoustu lidí, kteří byli pro svůj obor zapálení a se kterými jsem dodnes v přátelském kontaktu. 

Začínal jsem ale v českém prostředí a dřív, než osud rozhodl, že se budu zabývat sklem, jsem si myslel, že se budu zabývat krajinou. Chtěl jsem vytvářet místa, na kterých by se lidé mohli scházet, povídat si, meditovat. Každý člověk je jiný a krajinu dodnes vnímám jako průsečík, v němž se lidé na kratší nebo delší dobu setkávají. 

V Praze jste vytvořil řadu skleněných instalací pro vestibuly metra. Vadí vám, že až na jednu výjimku ve stanici Náměstí Republiky po roce 1989 zmizely?

Víte, já jsem téměř člověk v likvidaci. Dělal jsem hodně věcí, které bez nějakého vysvětlování zmizely. A dost mě to mrzí, protože za tím byla spousta práce, nejen té mé. Totéž se stalo i v Bratislavě. Ale takový je osud, musím ho přijmout.

Je dnes v Praze nějaký zásah do veřejného prostoru, který se vám obzvlášť líbí?

Neřeknu vám nic konkrétního, protože ve své fyzické omezenosti se zdržuju hlavně doma a pracuju si na svých projektech. Ale Praha je prostor inspirující a dnes vznikají věci, které jsou daleko víc obnažené, řečené naplno a naléhavěji.

Moje generace tvořila navzdory mantinelům. Měli jsme ale naši zemi rádi, a tak jsme si zkusili odmyslet všechny ty problematické věci a snažili se vyjadřovat na onu dobu novými, neotřelými prostředky. 

Jak je vidět, povedlo se vám to. 

No, snaha byla. 

Důležité československé realizace V. Ciglera ze 70. a 80 let

  • 1967 - 74: světelné objekty ve Slovenském národním divadle v Bratislavě
  • 1967 - 74: skleněný objekt ve foyer budovy Matice slovenské v Martinu
  • 1974: Světelné objekty v Bratislavském hradu
  • 1975: světelné objekty v budově Academie Istropolitany v Bratislavě
  • 1977: světelné objekty ve slovenských lázních Dudince
  • 1977: světelný objekt v Památníku Slovenského národního povstání v Banské Bystrici
  • 1978: světelný objekt v pražské stanici metra Náměstí Míru
  • 1979: světelný objekt v Domě kultury v Banské Bystrici 
  • 1979: světelný objekt v budově slovenské vlády v Bratislavě
  • 1983 - 1985 skleněné stély v pražské stanici metra Náměstí Republiky, obklady tamtéž
  • 1988: skleněný objek v pražské stanici metra Křižíkova

Zdroj: Vetřelci a volavky, Pavel Karous

Říkal jste, že doma pracujete na svých projektech. Na jakých?

Připravuji velkou výstavu v Litomyšli. Bude se konat koncem dubna a také o měsíc později v prostředí zámku a zahrad a v obnoveném prostoru pana galeristy Kubíka. Architektonicky ho řeší můj přítel Michal Motyčka. Vystavíme moje věci, ale chceme také ukázat instalace, které mnoho let děláme společně právě s panem Motyčkou.  

Například v litomyšlském barokním kostele Nalezení svatého Kříže jsme před několika lety společně díky štědrému donátorovi a osvícenému městu udělali světelnou instalaci, již inspiroval biblický text z knihy Genesis, v němž se Hospodin vznáší nad vodami.

Vyrobili jsme vertikálu na principu skleněného hranolu, který rozkládá světlo do podoby duhy: tak jsme ztvárnili domluvu mezi národem a Hospodinem. Nad hlavami návštěvníků kostela svítí neonový kříž, vyrobili jsme také skleněný stůl Páně. Vevnitř je jako poselství zabudované světlo, jehož intenzita se mění.

Bydlíte stále na Ořechovce v krásném domě po vašem profesorovi Josefu Kaplickém?

Ano! Má fantastickou zahradu, rostlinstvo i dlažbu. Josef Kaplický tu zahradu řešil velmi nekonvenčním způsobem, všechny své vlastní zásahy do zahrady proto dnes hodně zvažuji. Kaplický se přiznal k tomu, že největší poklonou jeho zahradničení byla pochovala od jedné paní z jižních Čech. Řekla mu, že ta zahrada jí připomíná právě její domovinu.

Ciglerova a Motyčkova Světelná instalace v chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli z let 2014 a 2015.

 

autor: Hana Slívová | 29. 3. 2018 8:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama