Názor - Arthur C. Clarke byl českým čtenářům dobře známý ještě dřív, než listopad 1989 uvolnil stavidla a nastal boom i v žánru science fiction.
Sbírka Oceánem hvězd vyšla už v roce 1962. Obsahovala jeho proslavenou prvotinu Záchranný oddíl a další významnou povídku Hlídka. Jedna i druhá předurčily i jeho další tvůrčí vývoj: vyjádřil v nich přesvědčení, že nežijeme ve vesmíru sami, že existují i vyspělejší civilizace a že lidstvo má dost tvůrčích schopností na to, aby se jim v průběhu dalšího vývoje postavilo na roveň.
| Čtěte také: Zemřel snílek a fantasta Arthur C. Clarke |
Svým zaměřením byl technik a jistě k tomu přispěli i zkušenosti z války, kdy sloužil u letectva na radarové stanici. S raketovou technikou byl doslova v kontaktu, třebaže se paradoxně snažil rakety ničit: tehdy přišel na nápad geostacionární družice, která za předpokladu stálé rychlosti oběhu a vzdálenosti od Země tkví na jednom místě a může sloužit k účelům telekomunikačním.
Fanouškům sci-fi byl samozřejmě velmi známý, avšak v pravém slova smyslu ho proslavil až Stanley Kubrick filmem 2001:Vesmírná odysea. V tomto snímku a následném románu, který Clarke psal souběžně s prací na scénáři, jsou obsaženy oba směry jeho uvažování.
Jeden je přísně technický, druhý uvažuje o vývoji člověka jako druhu. Ovlivnil ho Olaf Stapledon a jeho monumentální vize První a poslední lidé, ve které popisuje, jak se člověk bude vyvíjet dál a jaké bude mít vlastnosti, přičemž milion let je pro Stapledona základní časová jednotka.
Tato vize Clarka fascinovala. Předpokládal, že současné stádium člověka není naprosto definitivní. Z tohoto přesvědčení vzešel jeho román Konec dětství (1953, česky 1992). I zde je obsažen koncept They Are Watching Us, tedy Oni nás sledují.
Video: A. C. Clarke slavil devadesátiny a vzpomínal
A stejně jako v Hlídce, respektive v knize 3001: Poslední odysea, nás nejen sledují, ale snaží se nás proměnit - přičemž vzhledem k jejich možnostem nejde jen o snahu. Je to úmysl, který prostě provedou, aniž se nás na něco ptají.
Právě tyto koncepty přivedly Clarka k zájmu o takzvané paranormální jevy. Hrál s nimi velmi opatrnou hru, ovšem ve svých televizních prezentacích otevíral pavědě až příliš doširoka dveře, takže ohlupované publikum si mohlo snadno namlouvat, že "na tom něco je", když to říká Clarke, vynálezce geostacionární družice".
Ovšem ne jednoduchý je člověk a nikoli přímými směry se ubírají tvůrčí cesty. Navíc i tato koketérie měla svou vnitřní logiku vyjádřitelnou slavným výrokem, že dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie.
Jeho dílo má monumentální rozsah a do češtiny už byly jeho základní romány a povídkové sbírky přeloženy. Kromě cyklu o Vesmírné odyseji je třeba si všimnout cyklu o mimozemské lodi Ráma. Podle motivů cyklu se připravuje film, který by snad měl být hotov v příštím roce.
Podle Clarkových předloh kupodivu vznikly zatím jen dva filmy, kromě Kubrickova díla ještě mnohem slabší 2010: Druhá vesmírná odysea, v níž hrál podružnou roli Jan Tříska.
Clarke byl ověnčen všemi myslitelnými cenami: Huga dostal čtyřikrát, Nebulu třikrát - mimo jiné obě ceny dostaly romány Rajské fontány a Setkání s Rámou.
Britská královna mu udělila titul "sir" a třebaže cesta k němu byla trnitá, nakonec ho přijal coby starý nemocný muž v srílanském Colombu, kde od roku 1956 žil.
Odešel s ním velikán, kterého si jistě budou vážit i příští generace členů scifistické subkultury.
