Nedělej, že neznáš Hitlera, řve Rom v Národním

Marta Ljubková
26. 9. 2011 8:06
Ateliér ND uvádí projekt Můj soused, můj nepřítel
Foto: Národní divadlo, Hana Smejkalová

Recenze - Nejrůznějším divadelním "projektům" doba přeje - a nejlépe se shánějí prostředky na ty mezinárodní. Z iniciativy Unie evropských divadel vzniká i šest národních představení na téma migrace a imigrace a participuje na nich i pražské Národní divadlo.

Inscenací Můj soused, můj nepřítel se ovšem pustilo na tenký led; těžko očekávat, že by domácí kritika byla připravena pochválit ho za cokoliv - natož za autorskou inscenaci na problematické téma. Politickému divadlu se u nás pořád jaksi nedaří.

Foto: Aktuálně.cz

Ne že by neexistovalo, domácí divadelníci objevují a na jeviště (zejména nedivadelních prostor, což je i případ Mého souseda, který se uvádí v Ateliéru ND na Anenském náměstí) přivádějí nejrůznější otázky, které kamenná divadla míjejí. Vzniká však v polních podmínkách a často je vedeno spíš buditelskou snahou, jež nahlíží svět značně černobíle (brzy se tu vrátíme k inscenaci Uran občanského sdružení Mezery).

Protože domácí autoři se až na výjimky angažovanému dramatu vyhýbají, původní scénář napsali režisérka inscenace Viktorie Čermáková a dramaturg Matěj Samec. V tomto případě jde tedy - jak je v podobných případech typické - spíše o sled scének. Můj soused, můj nepřítel tak tvoří kaleidoskop situací s rámcem dost odlišného typu; vzhledem k hojnému použití živé muziky můžeme bez obav mluvit o kabaretu.

Kabaretu na romské téma, v němž - a to je v našich končinách pořád ještě trochu neobvyklé - účinkují sami Romové. Inscenace však nemá být ilustrací „hodných Romů", kteří to mají mezi bílými těžké, jako spíš reflexí toho, jak si tváří v tvář odlišnému etniku počíná majorita. Inscenátoři totiž počítali primárně s bílým publikem a na výsledném tvaru je to znát. Čermáková se Samcem se nesnaží o idealizaci Romů, spíš stopují kořeny a podoby našeho rasismu a jeho projevů.

Foto: Aktuálně.cz

Inscenaci začíná Daniela Voráčková v roli (tragi)komické vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové.  Autentické materiály pojednávající o Dekádě romské inkluze 2005-2015 posloužily jako základ úvodního skeče ilustrujícího zoufalou vyprázdněnost úřednického ptydepe. Děsivě opakované slovo „inkluze" si sice umíme přeložit, ale lidskostí to zrovna dvakrát nezavání.

Po čase se slovo stává mantrou oné nakadeřené příšery - ztělesnění všech tupých pohůnků, kteří další účastníky konference (romské umělce a aktivisty) nejprve zabílí moukou, potom vytlačí od předsednického stolu a nakonec zamknou venku. Voráčková se ovšem,  stržena diváckou reakcí, nechává vyprovokovat ke zbytečné karikatuře; text sám je dostatečně šílený a čím víc se mu nechá vyniknout, tím lépe.

To je ostatně obecnější nešvar - nedůvěra v jednotlivost. Slovo nejvíc působí tam, kde dostane odpovídající prostor: nechá-li se zaznít rasistické počítačové diskusi bez zbytečných jevištních ornamentů, je to nakonec nejsilnější. Ještě dál se režisérce podařilo zajít v okamžicích, kdy text doplňuje kontrastní nebo překvapivou jevištní akci.

Foto: Aktuálně.cz, Národní divadlo, Hana Smejkalová

Inscenační vrchol přichází ve chvíli, kdy Ladislav Goral, představitel Nejstaršího Roma, předčítá dopis romského aktivisty Karla Holomka, v němž rezignuje na funkci člena vládní rady pro lidská práva, a vedle něj se Nejmladší Rom v podání Davida Tišera pomalu líčí a před našima očima se mění z muže v ženu. V tu chvíli inscenace získává mnohem obecnější téma identity vůbec; prosté rozlišení na Romy a ne-Romy najednou přestává prostě platit ve své ubohé jednoduchosti.

Takových intimních, klidných míst je ale v inscenaci pomálu. Snad je to tím - a to je opět rys mnohem obecnější -, že touha promlouvat o problematických otázkách nutí interprety křičet, ne-li řvát. Když houslové sólo Mladého Roma (Vojtěch Lavička) přeruší David Tišer hlučným romským hiphopem a rapuje nám doslova deset centimetrů od obličeje, ovládá svou energií celý netypický prostor, který vypadá spíš jako sklad. Řev v rámci dialogů, které navíc místy spadávaly do banality, byl ovšem hluchý; bez náboje.

Inscenátoři se každopádně pokusili téma vzít poctivě, z mnoha stran a co nejšířeji. Jako opěrný bod jim posloužil repetitivně se vracející motiv Máchových Cikánů, próza však v rámci celku ničemu nepomohla, dokonce její použití považuju za značně zjednodušující. Vyrvána ze zcela jiného historického a literárního rámce může třeba ilustrovat tezi, že druhdy cikáni bývali literárním vzorem - ale budeme u toho muset mít hodně pevně zavřené oči.

Foto: Aktuálně.cz

Je evidentní a chvályhodné, že režisérka se snažila vyhnout na jevišti přímo prezentovaným rasistickým výrokům, vždycky se vlastně jaksi zprostředkovaně citují. Od zmíněného, projekcí zvětšeného internetového chatu přes předem nahraný dokument (Etnického Čecha hraje David Matásek, jediný herec ND v rámci tohoto projektu) až po dokonale zparodovaný rasistický text příslušníků Národního odporu, jímž je z internetu převzatá vzpomínka na setkání s bývalým příslušníkem SS.

Ten je v rámci dalšího kabaretního výstupu předveden jako parodie na divadelní zkoušku, přičemž exaltovaným režisérem je David Tišer, který na sebe v této scéně definitivně strhává pozornost. Když se člověk přenese přes jeho okouzlující projev, sice amatérský, ale značně čerpající z reality, ocitne se v šílené situaci: Rom řve na bílého (etnického) Čecha zpitomělého politickou korektností, aby pořádně a nahlas vyslovil jméno Hitler - se slovy „nedělej, že ho neznáš".

Národní divadlo se pokouší expandovat mimo své tradiční prostory již od počátku tisíciletí. Neexistence středně velké scény neumožňuje uměleckému vedení výraznější dramaturgické experimenty. Snaha vytěžit co nejvíce z mezinárodní spolupráce a zároveň vůle objevit v rámci svých rozsáhlých staveb zase něco jiného se může vyplatit i v tahu na mladší diváky, kteří ND považují za konzervativní podnik.

Strukturou i obsahem se Můj soused, můj nepřítel řadí k podobným projektům domácí alternativní scény. ND jím ukazuje, že první scéna je otevřenější, než by se mohlo některým škarohlídům zdát.

Národní divadlo, Můj soused, můj nepřítel. Scénář: Viktorie Čermáková, Matěj Samec; režie: Viktorie Čermáková; dramaturgie: Martin Urban, Matěj Samec; výprava: Jana Preková; hudba: Petr Kofroň; video: František Pecháček. První uvedení 21. září 2011 v Ateliéru ND na Anenském náměstí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy