Nechat se sejmout novinami. Aktuální výstava v Doxu má světovou úroveň

Výstava Hit by News je bohatá na osobnosti. Obstála by i bez silného kurátorského příběhu. Vidět vedle sebe díla umělců, jakými jsou George Braque, Joan Miró, Le Corbusier nebo Andy Warhol, je totiž pro Prahu samo o sobě událost. Své zastoupení na výstavě má ve formě fotokoláže dokonce i nedávno zesnulý David Hockney.

Široká paleta uznávaných umělců tu dokazuje slova mnohých mediálních teoretiků (jmenujme např. Marka Deuzeho), že média jsou aspektem moderního života, kterému se nedá vyhnout. Umělci se tak na výstavě stávají někdy kritiky médií, jindy jejich spolutvůrci. Nikdy nejsou v roli pouhých pozorovatelů. Expozice přináší mimořádně rozsáhlý pohled na fenomén press artu – umění, které pracuje se zprávami, titulky, novinovým tiskem i samotnou rolí médií ve společnosti.

Richard Hamilton na straně Rolling Stones

Média – většinou ve formě papírových novin – se do téměř 400 vystavených děl ze sbírky Annette a Petera Nobelových propisují různým způsobem. Novinový papír může sloužit jako neurčitým obsahem zahlcený materiál, když Robert Rauschenberg vzdává poctu Picassovi. Jindy novinový papír symbolicky ucpává záchod nebo balí velkou čínskou zeď jako dárek. Umělec César zase časopisy slisoval do krychle a vytvořil tím jakési gesto, které vydá za tisíc slov. Na výstavě vidíme noviny rozstříhané, přemalované štětcem, reinterpretované a taky jednoduše přečmárané propiskou (jako to dělaly všechny děti v době, kdy bylo ještě běžné, že se doma povalovaly papírové tiskoviny).

Zobrazit
24 fotografií

Často je tu ale novinová zpráva zásadním sdělením díla. Když otec pop artu Richard Hamilton ve svém díle Swingeing London 67 upozorňuje na tehdejší předpojatost médií vůči kapele Rolling Stones, hrají informace v novinových výstřižcích na obraze hlavní roli. Monstrózní koláž Willa Steacyho: Down These Mean Streets zase z vypůjčených novinových titulků a výstřižků skládá pomocí slov i novinových grafik drsný obraz současných Spojených států.

Pro reflexi novin a jejich specifického jazyka někdy také stačí jen si vypůjčit jejich ostrý jazyk. David Schrigley např. satiricky ovládl umění titulku, když na obraz napsal pouze: News: Nobody Likes You. Vytvořil tak svou vlastní verzi titulní strany deníků, aniž by musel sahat po novinovém materiálu.

Stejný přístup použila i Lorraine Helwigová, která si napsala provokativní „titulek“ rovnou na tělo. „No sex last night“ hlásí nápis na její hrudi. Je ale rámován pojmem Fake News. Názor ať si udělá každý sám, stejně jako v současné každodenní realitě.

Dadaista kritizuje Hitlera

Specifickou kategorii v práci s médii zastupuje Alfredo Jaar. Ke kritice médií využívá jejich titulní strany, aniž by do nich dál výtvarně zasahoval. Vystaví je v nezvyklém kontextu a to stačí. Na sbírce titulních stran elitních časopisů snadno ukáže, jak banálním tématům se často věnují, zatímco přehlíží probíhající genocidy a další čtenářsky méně příjemná témata.

Výstava ve čtrnácti tematických celcích seskupuje díla částečně chronologicky. Důležitější než umístění do konkrétní historické éry je daný filozofický rámec – jde spíše o jednotlivé dějinné milníky: revoluce, vznik fotografie, války, teroristické útoky. Umění, teoretici i samotná média pak reflektují následné společenské změny (ať už přímo v daném období, nebo retrospektivně).

Na výstavě chybí podrobnější popisky k jednotlivým dílům, což ale není na škodu. Exponátů je velké množství a každý úsek je doplněn vysvětlivkou pro celou místnost. Návštěvník se tak může seznámit s kurátorskými záměry a samotná díla k sobě nechat promlouvat jejich vlastní specifickou řečí.

Výtvarní znalci mají možnost kochat se nečekanými polohami, ve kterých zahlédnou své oblíbené umělce. Nam June Paik (celosvětově známý jako otec videoartu) tu nabízí statické dílo s pivními podtácky. Dadaista Kurt Schwitters vystupuje ze svého „Merz“ světa koláží s ostrou zprávou: Pozor na prázdné řeči. V téměř sto let starém díle tak upozorňuje na potenciál falešných zpráv v reakci na Hitlerovu zavádějící sebeprezentaci v dobovém tisku.

Warhol jako malíř, čtenář i vydavatel

Výstava plní ambice vzdělat a zároveň uspokojit širokou veřejnost. Návštěvník se může bavit nesčetnými popkulturními narážkami (exponáty je velkoryse nabízejí a míchají jako v pomyslném mixéru).

Laik pak zvlášť ocení třetí část výstavy: úsek věnovaný fotografiím, které napříč desetiletími zachycují buď běžné lidi s novinami, nebo historické okamžiky s přítomností novin. Těžko se ubránit nostalgii po papírovém tisku. Fotografie Nedělní ráno zachycuje rodinu v posteli, kdy se každý její člen dozvídá o světovém dění v tichu a klidu, z papíru. Noviny tu hrají roli rekvizity. Čte je Albert Camus i Breton sedící v kavárně. Jeptišky si čtou o zemřelém papeži. Kennedy se zhlíží v novinové zprávě o tom, že vyhrál volby, a vzápětí si dav čte o jeho smrti.

Andy Warhol je zachycen na fotografii, která ukazuje, jak se v jeho Factory čtou noviny. V pozadí je vidět jedna z verzí jeho obrazu ibišku, jejž lze na výstavě najít v dalším sále. V samotném závěru výstavy je pak k vidění časopis Interview, který Warhol založil. Již zmíněný ohlas Picassa se zase připomene na fotografii, která zvěčnila jeho paletu. Historii 20. století nelze bez fotografie vyprávět, stejně jako média by bez obrazu neobstála.

Související

DOX letos otevře výstavu Hit By News. Zaměří se na vztah mezi uměním a masmédii

Na Hit by News se potkává známá fotografie z filmu U konce s dechem, záběry ikonických celebrit, politiků i historických událostí. Ale také tu najdeme konceptuální asambláž Matthewa Day Jacksona, v níž autor na velkém formátu v barvě krve poptává, jak vypadat dobře na Facebooku. Zároveň pod anatomicky zběsilou koláží vloženou do obrazu oznamuje, že Dracula vstal z hrobu. „Očividně,“ dodává. Jde o dílo, které ve stylu titulní strany křiklavě a nepřehlédnutelně kombinuje seriózní s banálním i nesmyslné s realitou. Jak lépe vystihnout současný mediální svět?

Centru současného umění Dox se povedlo sestavit atraktivní výstavu, která pohledem výtvarných hvězd mapuje, kritizuje i umělecky uznává svět médií. Neměli by ji minout zvláště příznivci diskusí o etice či formě a obsahu médií, stejně jako milovníci dějin umění a popkultury.