Výjimku tvoří snad jen stripy Hany a Hany v Reflexu. Bílý potok Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 v roce 2003 zazářil, ale dala se mu vyčíst inspirovanost kresbou Franka Millera a Mika Mignoly. Označení, které hledá od dob Saudkových stále marně nositele nemohl aspirovat ani díl druhý, který v podstatě ani nerozvíjí první knihu, ale je jakousi výhybkou k dílu prvnímu. Osamostatňuje se však již forma. Od dílu prvního se liší odvážnějším uspořádáním vypravování, Rudiš s Jaromírem 99 se pouští do experimentování, podobně jako v Millerově Sin City se nebojí větších ploch zanechaných bez textu, ale na rozdíl od něj tříští děj, který prokládají nejrůznějšími vsuvkami, jako by používali filmový střih.

Nezkrácená verze recenze

Oficiální stránky Aloise Nebela

Nejdále však došli v závěrečném dílu trilogie, který se sice i nadále podobá západním vzorům, ale už můžeme mluvit o pouhé motivovanosti a ne o naprostém kopírování. Kresba Zlatých Hor připomíná zvláštní směs kresby Franka Millera a výjevů pozdního socrealistického českého umění. Jaromír 99 jako by se nechal inspirovat tvorbou padesátých a přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a propojuje svůj projev s českým prostředím. Spojení je to vskutku zajímavé imperialistický úpadkový komiks a éra socialismu. Ale v podstatě právě toto přesně vystihuje celou trilogii, i když autoři použili opačnou cestu a šli ve stylu kresby proti proudu času.

Dráha je věčná

V komiksu se ukazuje opodstatnění zdánlivě nesouvisejícího druhého dílu, ve kterém Alois Nebel, hlavní hrdina celého příběhu, zamíří do Prahy na Hlavní nádraží. Zajímavě propracovaný městský mýtus o nádraží, ve kterém se sbíhají všechny nitky, aby se potom mohly zase rozběhnout, je úspěšně dovyprávěn až nepřímo v díle třetím.
Alois Nebel musel do Prahy nejen proto, aby našel svůj vlastní osud, sebe samotného, štěstí a lásku, ale i proto, aby rámec dostaly i jeho vidiny, se kterými se během celého příběhu setkáváme. Podobně zprostředkovaně na Hlavním nádraží nalézá, aniž by to věděl, odpovědi pro hrdinu druhé dějové linie, Poláka pana Němého. Jeho příběh sice pávě kvůli druhému dílu nepůsobí tak autenticky jako životní dráha Aloise Nebela, ale ve Zlatých horách se autoři rehabilitují a jeho příběh získává obrysy opravdovosti a vše se propojí do kruhu zajímavého druhého plánu, který se jako přízrak vznáší nad Sudetami, kde se příběh odehrává.
Hrůzy války, jejichž závěrečné jednání dozní až po padesáti letech se do příběhu promítají jak ve vidinách Aloise Nebela, tak v jeho vyprávění o zamilované dráze, která je v jeho podaní doopravdy svého druhu poezie jedoucí po časové ose s neomylnou přesností.
Celý příběh končí potopou, povodní z roku 1997, která má symbolizovat konec, očištění a usmíření. Krvavé drama se odehrávalo mimo hlavní dějovou linii a Alois Nebel je laskavý ne-hrdina. Oba příběhy však patří k sobě, stejně jako minulost, kterou už nikdo nezmění. A právě v Sudetech je minulost ještě o něco málo živější než skvělé Rudišovo vyprávění.

Co je kniha měsíce? Informace o pravidelne rubrice najdete zde.

Další články týkající se knihy měsíce naleznete na serveru iliteratura.cz