V ostravské Galerii výtvarného umění ale nakonec bylo až na pár výjimek k vidění něco jiného: práce jako suverénní téma, které přitahovalo české umělce po celé 20. století.
Přehlídku nazvanou podle verše z básně Jiřího Wolkera Dělník je smrtelný, práce je živá viděly za 31 dní, kdy byla přístupná veřejnosti, tři tisíce diváků. Víc jich přijít nestihlo kvůli vládním protipandemickým opatřením, jež uzavřela galerie. Teď, kdy už ji pořadatelé svěsili, po výstavě zůstává alespoň virtuální prohlídka na webu a nově také publikace, která rozsahem přesahuje běžný katalog.
"Dědeček byl sedlář a já mu v dětství pomáhala, řemeslo mě hodně zajímalo," uvažuje Renata Skřebská, odkud se vzal její zájem o výtvarné zpodobnění práce. Hlavní impulz přišel v roce 2013 na mezinárodní konferenci, kde měla ohlas s příspěvkem o české architektonické plastice.
Uvědomila si, že jde o téma, které zaslouží propagaci také doma. Plastiky a reliéfy zdobící mnoho prvorepublikových budov jsou realistické, a proto v českém prostředí nedoceněné. Bývají považovány za díla z doby socialismu, přitom často pocházejí ze 20. let 20. století.
Tehdy čerstvě ustanovená republika se chtěla blýsknout honosnými fasádami svých institucí. Hlavně banky a spořitelny mívaly figurální výzdobu. "Byla to vlastně také reklama. Velmi často tam stál dělník, vedle něj žnečka a ještě nějaký úředník, z nichž každý pracuje pro blaho společnosti," vyjmenovává kurátorka, podle níž byla oblíbená ještě postava rozsévače, protože kdo rozsévá, ten sklízí, což byl symbol i pro střadatele spořitelen.
Dělník místo Dia
Přední architekti jako Josef Gočár nebo Otakar Novotný si sami vybírali umělce. "Ti pracovali soudobými prostředky a s moderními odkazy. Jinde v Evropě se stále dělali antičtí bohové, například budovu elektrárny zdobil Zeus s blesky. Ale u nás to byli civilní lidé, kteří uvnitř skutečně pracovali. A co bylo hlavní, že je vytvářeli renomovaní sochaři, a to se odráželo na kvalitě," srovnává kurátorka.
Malá informovanost dnešní společnosti o tehdejší výzdobě fasád má občas fatální následky. Například ve Zlíně byl před pár lety z budovy spořitelny odstraněn krásný reliéf od Josefa Kaplického.
Ostravská výstava a také doprovodná kniha na některých místech záměrně staví do kontrastu podobné práce ze 20. a 50. let minulého století. Rozmanité civilní, expresivní či snově fantaskní výjevy střídají šablonovité práce na režimní zakázku.
Je tu propagandistický obraz Před první směnou Jaromíra Schoře, který byl v padesátých letech dáván umělcům za vzor.
"Je to anatomicky i výtvarně nezvládnuté, odstrašující příklad," hodnotí kurátorka, která obraz na výstavu zařadila, aby bylo zřejmé, k jaké proměně došlo od předchozího kultivovaného stylu.
Tanec valcířů
Ne všechny práce z 50. let jsou ale špatné. Renata Skřebská shromáždila méně propagandistických děl s pracovní tematikou, než kolik čekala. "Předpokládala jsem, že z padesátých let se najde velmi mnoho prací. Hledala jsem v muzeích, galeriích i jiných institucích, ale prostě jsem je nenašla. Jestli to bylo v nějakou dobu vyřazeno, nevím, překvapilo mě to," dodává, že kdyby hledala obrazy, na nichž vystupují vojáci nebo milicionáři, nouzi by neměla.
Místo toho se soustředila na neoficiální dobovou produkci. Industriální Ostravou byl zasažen malíř Stanislav Kolíbal, mostecké haldy zaujaly Jiřího Johna, život na statku poeticky ztvárnil grafik Bohuslav Reynek a například velký soubor prací z prostředí kladenských hutí vytvořily sestry Jitka a Květa Válovy.
Malířky byly za druhé světové války totálně nasazeny v továrně Poldi, kde se zblízka seznámily s prací v hutích. Na jejich dynamických obrazech vystupují hutníci, kteří jako kdyby tančili. "Valcíři, to byli opravdu tanečníci. Museli s tou žhavou nití umět pracovat rychle. Byla to souhra, nádhera pohybů. Sestry Válovy to do své práce dostaly, protože to viděly," poznamenává kurátorka.
K objevům výstavy patří Jaroslav Kapec. V 70. letech namaloval Žofínskou huť nedaleko Moravské Ostravy, kterou se s několika architekty pokoušel zachránit. Usiloval o to, aby se technicky i architektonicky zajímavá stavba stala kulturní památkou. To se ale nepovedlo a huť byla roku 1972 zbořena. Zbyla jen malířova niterná vize.
Výstava Dělník je smrtelný, práce je živá stejně jako stejnojmenná publikace rehabilitují téma práce, které totalitní režim zpolitizoval. I když pro mladou generaci umělců už to nejspíš neplatí, jak ukazují například díla Filipa Nádvorníka a Sabiny Knetlové. Naznačují možné pokračování výstavy, která by práci představila v tvorbě umělců 21. století.
Kniha
Renata Skřebská: Dělník je smrtelný, práce je živá
Vydala Galerie výtvarného umění v Ostravě 2020, 143 stran, 300 korun.