Tahle galerie není pro hlučný. Budak se s Národní galerií loučí výstavami o tichu

Výstava děl Milana Grygara ve Velké dvoraně Veletržního paláce.
Milan Grygar vystavuje ve Velké dvoraně Veletržního paláce.
Foto: Katarína Hudačinová
Ondřej Váša
31. 12. 2019 12:39
Labutí písní kurátora Adama Budaka, který byl koncem roku vyhozen z Národní galerie, je série výstav v pražském Veletržním paláci věnovaných fenoménu ticha.

Protože ale byla otevřená ve stejnou dobu, začněme návštěvu paláce v jeho Velké dvoraně, u přehlídky třiadevadesátiletého Milana Grygara. Ta slovy kurátora Michala Novotného "v ucelené instalaci shrnuje jeho tvorbu v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta".

Důraz je tady kladen na akustický rozměr umění, kdy hluk nástrojů je stejně důležitý jako tichá stopa, kterou po sobě umělecké intervence zanechávají.

Na Grygarových obrazech se barvy shlukují do protihlasů, geometrické objekty jsou stejně jako otisky začerněných prstů partiturami a i světelné polemiky s kosmicky černým čtvercem tematizují dějství, jež spojujeme především se zvukem.

Paprsky světla si mohou být tiché, jak chtějí; velký třesk je však přese všechno představou rány jak z děla. Onen malý kosmický akt stvoření, kterým je v posledku každý obraz, tak Grygar s jistou nadsázkou odnaučuje šeptat.

Společným jmenovatelem vystavených obrazů a performancí, pojímaných především coby "energické události", je příznačně akt sebeorganizace. Díla je možné číst nejen jako partitury, které lze převést na hudební kompozice, ale také jako molekulární modely neexistujících látek.

Jako kdyby příroda dostala druhou šanci, jejímž smyslem už není dotvořit či vylepšit hrubou materii, ale dát průchod alternativě jiných fyzikálních zákonů. Zkusit, kam až mohou zajít poutavé či rozporné síly, aby částice pokusné hmoty stále ještě držely pohromadě.

Akustická kresba, 1965, dřívko, tuš.
Akustická kresba, 1965, dřívko, tuš. | Foto: GHMP

Ponechme stranou avantgardní souvislosti, které se s podobnými snahami pojí a o kterých se návštěvník výstavy může dočíst v doprovodném textu. Raději se soustřeďme na jediný komický detail takzvaných akustických kreseb z 60. let. Grygar v některých z nich nechal běhat a jezdit natažené mechanické ptáčky, autíčka či ozubená kolečka, která na papíře zanechávala stopy zapálených sirek či tuše.

Těch ptáčků je tam v jistou chvíli opravdu hodně, a autor tak do umění vnáší aspekt, který "natura naturans" neboli tvořivá příroda obvykle nemá: humor.

Z těchto kreseb Grygar vychází tak trochu jako smířlivý Hieronymus Bosch, jehož dobrotivá monstra bruslí po papíře jako rozjařené děti po ledě a jichž se můžeme zeptat: jak by asi vypadal kosmos, kdyby si příroda chtěla jen tak trochu "zablbnout"?

Díla Milana Grygara jsou ve Veletržním paláci k vidění do 5. ledna. | Video: Národní galerie

Ztlumeně kouřící Sylvie

Nejvyšší čas se přemístit do expozice Moving Image Department. Od Grygara a jeho akustických investic vede k této přehlídce spojnice skrze sérii nazvanou V prostoru zvuku (2016), která se na výstavě obrací v témata ticha, prázdnoty, nicoty.

"Z čeho se skládá? Jak jej zachytit? Jak jej zobrazit?" zní nadhozené otázky expozice, která zároveň slouží jako vizuální i teoretický úvod jak do Grygarovy výstavy, tak i přehlídky fotografky Jitky Hanzlové nazvané Tišiny - všechny mimochodem v Národní galerii doprovázejí vynikající texty.

Co se vlastně děje mezi autory, jako jsou Milan Grygar, Manon de Boerová, Pavel Büchler, Rakušanka řečená Valie Export, Islanďan Hreinn Friðfinnsson a další Rakušanka Carol Dertnigová? Ticho v jejich podání vystupuje především jako mez či interval. Ať už ve formě pomlky mezi otázkou a odpovědí, činem a váháním, obrazem a zvukem, či jako země nikoho mezi na sebe vzájemně hledícími tvářemi. Ne nadarmo výstavu uzavírá video ztlumeně kouřící Sylvie, jejíž cigareta dýmá do ticha jako sekulární modlitba.

Pohled do současné podoby cyklu výstav Moving Image Department ve Veletržním paláci.
Pohled do současné podoby cyklu výstav Moving Image Department ve Veletržním paláci. | Foto: Katarína Hudačinová

Výstava zároveň ukazuje jistý interval v srdci technologicky frázovaného světa. Všimněme si nenápadného kotouče světla na spodku jedné ze zdí (Pavel Büchler, Nic na svém místě, 2010). Světelná kresba evokující Galileovy či Scheinerovy záznamy slunečních skvrn zde svítí jako zástupné prázdné médium technologických zápisů, jichž byla astronomie svého času vůdčí vědou.

Opoziční smlouva mezi optikou a matematikou sice nemohla popřít, že sluch je podobně jako hmat smyslem, který takříkajíc garantuje bdělou přítomnost ("štípni mě, ať vím, že se mi to nezdá!"). Zároveň ale sluch přehlížela jako smysl nejméně důvěryhodný ("asi jsem se přeslechl") a z vědeckého hlediska nejméně použitelný. Není pak příznačné, že duchovní krize začíná tam, kde se přestává naslouchat?

Pošramocenou nedůvěru ve svět, která takovou tendenci doprovází, zdá se naznačovat i Valia Export, vlastním jménem Waltraud Hollingerová, která podobně jako John Keats píše milostné básně do vody, lépe řečeno na sklo do páry vlastního dechu (Psaní dechem: Milostná báseň, 1970-73).

Tam, kde Dante nepochyboval o "lásce, jež hýbe sluncem i zbytkem hvězd" a která byla především výrazem víry v prozřetelnost světa, nastupuje cit - a ten se stává jedním ze zástupných symbolů nestálosti a předmětem neustálého dokazování.

Moving Image Department ve Veletržním paláci.
Moving Image Department ve Veletržním paláci. | Foto: Katarína Hudačinová

Umělkyně se může udýchat do bezvědomí, leč jen stěží přebije skutečnost, že každá psaná smlouva či demonstrativní manifestace je jen prchavou obranou proti nedůvěře v platnost něčeho, co je takříkajíc samo sebou.

Je příznačné, že jediná "okna", která na výstavě jsou, tvoří zrcadla a obrazovky s přeexponovanými záběry měst, s videosmyčkami časosběrných portrétů či kontrastů takřka statických, němých a odtažitých tváří. Jako by se zde připomínala rizika postoje, v rámci něhož se sobě samým snažíme rozumět prostřednictvím důlního inženýrství vlastní historie, od psychoanalýzy přes vzpomínky až po manické prohledávání archivů všeho druhu. Není však deficitem takového přístupu zdánlivě samozřejmá skutečnost, že v historii stejně jako v zrcadle nacházíme jenom sebe sama, redukujíce člověka na izolovaný soběstačný fenomén?

Podíváme-li se v tomto kontextu na černobílé videoportréty, jež od sebe dělí mnoho let, čelíme doslova temnému intervalu, který přímo vybízí ptát se po dané osobě nikoli směrem do minulosti, nýbrž mnohem přísnějším způsobem po její přítomnosti. Nikoli kým daná osoba byla, nýbrž jakou je.

Dnešní introspektivní popkultura se v kontextu takového tázání jeví být danajským darem, který jsme dostali k dosažení plnoletosti. Podobné intervaly, jež znemožňují redukovat člověka na jeho vlastní minulost, vyplňujeme profesionalizovanými a nikdy nemizejícími referenčními obrazy sebe sama. Můžeme je analyzovat do aleluja a zaděláváme si jimi na takříkajíc bezpečné nevědomí.

Další ze souvisejících aspektů takové "plnoletosti" se rozvíjí po ose napnuté mezi zrnité obrazy Pavla Büchlera a video-diptych Manon de Boerové. V něm se ostentativně nic moc neděje, a divák na něj navíc čeká nesnesitelných pár minut (Dvakrát 4’33). Ztracenou dimenzí současného světa není ani tak ticho jako spíš nuda.

Jedna z definic nudy je vyhřeznutí světa, na kterém nemáme žádný zájem a který nemá žádný zájem na nás. Dolehnutí světa, jejž nelze vypnout, když skončí detektivka, dalo by se říci. Jenže tohle je právě dimenze, kterou současný městský svět pozbyl. Stejně jako kulturní paměť nemá pozadí, protože je jako puzzle složená ze vzpomínek bez mezer, nemá pozadí ani svět, jenž je ztotožněn s aktivitou.

Je-li nám svět odcizený, což je jedno z latentně přítomných témat výstavy, pak právě do té míry, do jaké jsme se v něm odnaučili nudit a absurdně po něm chceme, aby se nás buďto týkal, nebo aby nám nestál v cestě.

Do světa v kombinéze

Na motiv odcizení explicitně naráží Italka Sara Enrico v instalaci nazvané The Jumpsuit Theme (Na téma kombinézy). Je v nejlepším slova smyslu hnusná. Všude se válí cosi, co na první pohled připomíná amputované končetiny hadrových mrzáků, všechno je divně svěšené, velké, plandající a nepadnoucí, zároveň ztvrdlé na kámen.

Jen si zkuste vložit ruce do laboratorního ochranného obleku, na jehož druhé straně není nic než váš vlastní životní prostor. Oblek vám nepadne, jako bychom na světě nebyli ve své kůži a nemohli s ním ani pořádně zacházet. Jako by svět byl toxickým prostředím, od kterého se musíme chránit kombinézou.

Pohled do výstavy Sary Enrico.
Pohled do výstavy Sary Enrico. | Foto: Katarína Hudačinová

Výstavu Sary Enrico stejně jako cyklus Moving Image Department připravil polský kurátor Adam Budak, který byl několik let šéfkurátorem Národní galerie a kterého koncem roku propustila nová dočasná ředitelka instituce Anne-Marie Nedoma. Je možné polemizovat s jejím tvrzením, že projekty jako Budakovy "nesouvisí se sbírkotvornou ani výzkumnou činností a hodí se spíše pro výstavní prostory typu kunsthalle".

Výstavní seriál Moving Image Department, věnovaný "prostoru pro pohyblivý obraz", fungoval od roku 2015 a stejně jako cyklus Introducing, představující sevřené projekty mladých současných umělců, byl jednou z Budakových kurátorských inovací programu Národní galerie. Volně navazující filozofující výstavy se obecně věnovaly "sémiotice a ontologii obrazu", přičemž se dotýkaly témat jako rétorika času, odkrývání minulosti, hranice vyjadřování či povaha skutečnosti.

Základní devízou těchto experimentálních výstav, jejichž logika je samozřejmě jiná než logika klasických přehlídek typu sochaře Alberta Giacomettiho, bylo interdisciplinární kladení otázek, překračující hranice jednoho žánru či epochy.

Právě tyto projekty vnášely do obřích a zároveň poněkud izolovaných prostor Veletržního paláce podněty, které zásadním způsobem udržovaly při životě i umění stálých expozic: tím, že jej vtahovaly do souvislostí, které zpětně umožňují pochopit a nazřít aktualitu i nenahraditelnou svébytnost klasického umění.

Vždyť veškerá tato témata jsou de facto integrálními problémy umělecké tvorby jako takové, zejména pak v současném světě, kde se hranice mezi uměním a životem stírají.

Je poněkud naivní nazírat podobné projekty jako něco, co s klasickými přehlídkami a "sbírkotvornou" či "výzkumnou" činností nesouvisí. Zvlášť v budově, která hostí expozici poválečného a současného umění. Je to podobné, jako kdybychom si řekli, že muž a žena jsou dva exponáty náležející odlišným institucím, natož aby spolu nedejbože měli děti.

Pakliže má mít umění i jiný smysl, než že skončí jako přeceňovaný fetiš na soklu či za sklem, u kterého nás zajímá leda tak datace či "co nám chtěl umělec říci", pak se bezprostřední konfrontaci s podobnými experimenty nemůže vyhnout. Jinak umění povyšujeme na mrtvý objekt typu žárovky, do které odmítáme pustit proud a kterou si odmítáme na svět posvítit.

Výstavy

Milan Grygar 2019; Moving Image Department #11: Image (of) Silence; Introducing Sara Enrico: The Jumpsuit Theme
Kurátor: Michal Novotný (Milan Grygar), Adam Budak
Veletržní palác, Praha, výstavy potrvají do 5. ledna 2020. Do expozic Image (of) Silence a Introducing Sara Enrico je vstup zdarma.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

České házenkářky na úvod Eura prohrály se Švédskem

České házenkářky vstoupily do mistrovství Evropy v Dánsku porážkou 23:27 s favorizovaným Švédskem. Svěřenkyně trenéra Jana Bašného v úvodním utkání základní skupiny B v Herningu dlouho držely krok, na startu druhého poločasu dokonce vedly o tři branky, ale závěr patřil Seveřankám.

V dalším duelu se český tým v sobotu utká s Ruskem a v pondělí zakončí skupinu proti Španělsku. Do další fáze turnaje, kterou budou dvě šestičlenné skupiny, postoupí první tři celky.

Švédsko a Česko se měly utkat už v březnu v kvalifikaci, kvůli koronaviru ale byly oba zápasy zrušeny a na šampionát se dostaly stejné týmy jako předloni. Kvůli přetrvávající pandemii se celý turnaj hraje bez diváků.

Zatímco český tým kvůli koronaviru nehrál zápas více než rok, Švédky stihly před šampionátem čtyři přípravná utkání. Svěřenkyně kouče Bašného se ale favoritek, s nimiž se jim v posledních letech nedařilo, nezalekly a od úvodu držely krok.

Seveřanky, šestý tým z předloňského Eura, sice v prvním poločase většinu času vedly, ale maximálně o dva góly. Mezi tyčemi v české brance se dařilo Kudláčkové, která působí ve švédském Kristianstadu, a i díky jejím zákrokům držel outsider v poločase nadějnou remízu 13:13.

Vstup do druhého dějství vyšel českému celku ještě lépe. Národní tým dal úvodní tři branky a chvíli měl překvapivý třígólový náskok. Pak přišla rozhodující fáze utkání.

Švédky po sérii čtyř branek otočily stav a ve 42. minutě vedly 19:18. Seveřanky se uklidnily a postupně navyšovaly náskok. V 56. minutě upravila Strömbergová už na 27:21 a bylo rozhodnuto.

Utkání skupiny B mistrovství Evropy házenkářek v Dánsku:

Švédsko - Česko 27:23 (13:13)

Sestava a branky Česka: Kudláčková, Novotná - Knedlíková 2, Konečná, Maňáková, Kvášová 2, Kordovská 2, Mikulášková, Hurychová 2, Šustková, Marčíková 3, Stříšková, Zachová, Kovářová, Jeřábková 8, Malá 4.

Nejvíce branek Švédska: Blohmová 5. Rozhodčí: Antičová, Jakovljevičová (obě Srb.). Sedmimetrové hody: 10/5 - 6/4. Vyloučení: 7:4. Bez diváků.

Rusko - Španělsko 31:22 (13:11)

Skupina D:

Německo - Rumunsko 22:19 (13:10), Norsko - Polsko 35:22 (17:13).

Zdroj: ČTK
Další zprávy