Tahle galerie není pro hlučný. Budak se s Národní galerií loučí výstavami o tichu

Foto: Katarína Hudačinová
Ondřej Váša
31. 12. 2019 12:39
Labutí písní kurátora Adama Budaka, který byl koncem roku vyhozen z Národní galerie, je série výstav v pražském Veletržním paláci věnovaných fenoménu ticha.

Protože ale byla otevřená ve stejnou dobu, začněme návštěvu paláce v jeho Velké dvoraně, u přehlídky třiadevadesátiletého Milana Grygara. Ta slovy kurátora Michala Novotného "v ucelené instalaci shrnuje jeho tvorbu v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta".

Důraz je tady kladen na akustický rozměr umění, kdy hluk nástrojů je stejně důležitý jako tichá stopa, kterou po sobě umělecké intervence zanechávají.

Na Grygarových obrazech se barvy shlukují do protihlasů, geometrické objekty jsou stejně jako otisky začerněných prstů partiturami a i světelné polemiky s kosmicky černým čtvercem tematizují dějství, jež spojujeme především se zvukem.

Paprsky světla si mohou být tiché, jak chtějí; velký třesk je však přese všechno představou rány jak z děla. Onen malý kosmický akt stvoření, kterým je v posledku každý obraz, tak Grygar s jistou nadsázkou odnaučuje šeptat.

Společným jmenovatelem vystavených obrazů a performancí, pojímaných především coby "energické události", je příznačně akt sebeorganizace. Díla je možné číst nejen jako partitury, které lze převést na hudební kompozice, ale také jako molekulární modely neexistujících látek.

Jako kdyby příroda dostala druhou šanci, jejímž smyslem už není dotvořit či vylepšit hrubou materii, ale dát průchod alternativě jiných fyzikálních zákonů. Zkusit, kam až mohou zajít poutavé či rozporné síly, aby částice pokusné hmoty stále ještě držely pohromadě.

Akustická kresba, 1965, dřívko, tuš.
Akustická kresba, 1965, dřívko, tuš. | Foto: GHMP

Ponechme stranou avantgardní souvislosti, které se s podobnými snahami pojí a o kterých se návštěvník výstavy může dočíst v doprovodném textu. Raději se soustřeďme na jediný komický detail takzvaných akustických kreseb z 60. let. Grygar v některých z nich nechal běhat a jezdit natažené mechanické ptáčky, autíčka či ozubená kolečka, která na papíře zanechávala stopy zapálených sirek či tuše.

Těch ptáčků je tam v jistou chvíli opravdu hodně, a autor tak do umění vnáší aspekt, který "natura naturans" neboli tvořivá příroda obvykle nemá: humor.

Z těchto kreseb Grygar vychází tak trochu jako smířlivý Hieronymus Bosch, jehož dobrotivá monstra bruslí po papíře jako rozjařené děti po ledě a jichž se můžeme zeptat: jak by asi vypadal kosmos, kdyby si příroda chtěla jen tak trochu "zablbnout"?

Díla Milana Grygara jsou ve Veletržním paláci k vidění do 5. ledna. | Video: Národní galerie

Ztlumeně kouřící Sylvie

Nejvyšší čas se přemístit do expozice Moving Image Department. Od Grygara a jeho akustických investic vede k této přehlídce spojnice skrze sérii nazvanou V prostoru zvuku (2016), která se na výstavě obrací v témata ticha, prázdnoty, nicoty.

"Z čeho se skládá? Jak jej zachytit? Jak jej zobrazit?" zní nadhozené otázky expozice, která zároveň slouží jako vizuální i teoretický úvod jak do Grygarovy výstavy, tak i přehlídky fotografky Jitky Hanzlové nazvané Tišiny - všechny mimochodem v Národní galerii doprovázejí vynikající texty.

Co se vlastně děje mezi autory, jako jsou Milan Grygar, Manon de Boerová, Pavel Büchler, Rakušanka řečená Valie Export, Islanďan Hreinn Friðfinnsson a další Rakušanka Carol Dertnigová? Ticho v jejich podání vystupuje především jako mez či interval. Ať už ve formě pomlky mezi otázkou a odpovědí, činem a váháním, obrazem a zvukem, či jako země nikoho mezi na sebe vzájemně hledícími tvářemi. Ne nadarmo výstavu uzavírá video ztlumeně kouřící Sylvie, jejíž cigareta dýmá do ticha jako sekulární modlitba.

Pohled do současné podoby cyklu výstav Moving Image Department ve Veletržním paláci.
Pohled do současné podoby cyklu výstav Moving Image Department ve Veletržním paláci. | Foto: Katarína Hudačinová

Výstava zároveň ukazuje jistý interval v srdci technologicky frázovaného světa. Všimněme si nenápadného kotouče světla na spodku jedné ze zdí (Pavel Büchler, Nic na svém místě, 2010). Světelná kresba evokující Galileovy či Scheinerovy záznamy slunečních skvrn zde svítí jako zástupné prázdné médium technologických zápisů, jichž byla astronomie svého času vůdčí vědou.

Opoziční smlouva mezi optikou a matematikou sice nemohla popřít, že sluch je podobně jako hmat smyslem, který takříkajíc garantuje bdělou přítomnost ("štípni mě, ať vím, že se mi to nezdá!"). Zároveň ale sluch přehlížela jako smysl nejméně důvěryhodný ("asi jsem se přeslechl") a z vědeckého hlediska nejméně použitelný. Není pak příznačné, že duchovní krize začíná tam, kde se přestává naslouchat?

Pošramocenou nedůvěru ve svět, která takovou tendenci doprovází, zdá se naznačovat i Valia Export, vlastním jménem Waltraud Hollingerová, která podobně jako John Keats píše milostné básně do vody, lépe řečeno na sklo do páry vlastního dechu (Psaní dechem: Milostná báseň, 1970-73).

Tam, kde Dante nepochyboval o "lásce, jež hýbe sluncem i zbytkem hvězd" a která byla především výrazem víry v prozřetelnost světa, nastupuje cit - a ten se stává jedním ze zástupných symbolů nestálosti a předmětem neustálého dokazování.

Moving Image Department ve Veletržním paláci.
Moving Image Department ve Veletržním paláci. | Foto: Katarína Hudačinová

Umělkyně se může udýchat do bezvědomí, leč jen stěží přebije skutečnost, že každá psaná smlouva či demonstrativní manifestace je jen prchavou obranou proti nedůvěře v platnost něčeho, co je takříkajíc samo sebou.

Je příznačné, že jediná "okna", která na výstavě jsou, tvoří zrcadla a obrazovky s přeexponovanými záběry měst, s videosmyčkami časosběrných portrétů či kontrastů takřka statických, němých a odtažitých tváří. Jako by se zde připomínala rizika postoje, v rámci něhož se sobě samým snažíme rozumět prostřednictvím důlního inženýrství vlastní historie, od psychoanalýzy přes vzpomínky až po manické prohledávání archivů všeho druhu. Není však deficitem takového přístupu zdánlivě samozřejmá skutečnost, že v historii stejně jako v zrcadle nacházíme jenom sebe sama, redukujíce člověka na izolovaný soběstačný fenomén?

Podíváme-li se v tomto kontextu na černobílé videoportréty, jež od sebe dělí mnoho let, čelíme doslova temnému intervalu, který přímo vybízí ptát se po dané osobě nikoli směrem do minulosti, nýbrž mnohem přísnějším způsobem po její přítomnosti. Nikoli kým daná osoba byla, nýbrž jakou je.

Dnešní introspektivní popkultura se v kontextu takového tázání jeví být danajským darem, který jsme dostali k dosažení plnoletosti. Podobné intervaly, jež znemožňují redukovat člověka na jeho vlastní minulost, vyplňujeme profesionalizovanými a nikdy nemizejícími referenčními obrazy sebe sama. Můžeme je analyzovat do aleluja a zaděláváme si jimi na takříkajíc bezpečné nevědomí.

Další ze souvisejících aspektů takové "plnoletosti" se rozvíjí po ose napnuté mezi zrnité obrazy Pavla Büchlera a video-diptych Manon de Boerové. V něm se ostentativně nic moc neděje, a divák na něj navíc čeká nesnesitelných pár minut (Dvakrát 4’33). Ztracenou dimenzí současného světa není ani tak ticho jako spíš nuda.

Jedna z definic nudy je vyhřeznutí světa, na kterém nemáme žádný zájem a který nemá žádný zájem na nás. Dolehnutí světa, jejž nelze vypnout, když skončí detektivka, dalo by se říci. Jenže tohle je právě dimenze, kterou současný městský svět pozbyl. Stejně jako kulturní paměť nemá pozadí, protože je jako puzzle složená ze vzpomínek bez mezer, nemá pozadí ani svět, jenž je ztotožněn s aktivitou.

Je-li nám svět odcizený, což je jedno z latentně přítomných témat výstavy, pak právě do té míry, do jaké jsme se v něm odnaučili nudit a absurdně po něm chceme, aby se nás buďto týkal, nebo aby nám nestál v cestě.

Do světa v kombinéze

Na motiv odcizení explicitně naráží Italka Sara Enrico v instalaci nazvané The Jumpsuit Theme (Na téma kombinézy). Je v nejlepším slova smyslu hnusná. Všude se válí cosi, co na první pohled připomíná amputované končetiny hadrových mrzáků, všechno je divně svěšené, velké, plandající a nepadnoucí, zároveň ztvrdlé na kámen.

Jen si zkuste vložit ruce do laboratorního ochranného obleku, na jehož druhé straně není nic než váš vlastní životní prostor. Oblek vám nepadne, jako bychom na světě nebyli ve své kůži a nemohli s ním ani pořádně zacházet. Jako by svět byl toxickým prostředím, od kterého se musíme chránit kombinézou.

Pohled do výstavy Sary Enrico.
Pohled do výstavy Sary Enrico. | Foto: Katarína Hudačinová

Výstavu Sary Enrico stejně jako cyklus Moving Image Department připravil polský kurátor Adam Budak, který byl několik let šéfkurátorem Národní galerie a kterého koncem roku propustila nová dočasná ředitelka instituce Anne-Marie Nedoma. Je možné polemizovat s jejím tvrzením, že projekty jako Budakovy "nesouvisí se sbírkotvornou ani výzkumnou činností a hodí se spíše pro výstavní prostory typu kunsthalle".

Výstavní seriál Moving Image Department, věnovaný "prostoru pro pohyblivý obraz", fungoval od roku 2015 a stejně jako cyklus Introducing, představující sevřené projekty mladých současných umělců, byl jednou z Budakových kurátorských inovací programu Národní galerie. Volně navazující filozofující výstavy se obecně věnovaly "sémiotice a ontologii obrazu", přičemž se dotýkaly témat jako rétorika času, odkrývání minulosti, hranice vyjadřování či povaha skutečnosti.

Základní devízou těchto experimentálních výstav, jejichž logika je samozřejmě jiná než logika klasických přehlídek typu sochaře Alberta Giacomettiho, bylo interdisciplinární kladení otázek, překračující hranice jednoho žánru či epochy.

Právě tyto projekty vnášely do obřích a zároveň poněkud izolovaných prostor Veletržního paláce podněty, které zásadním způsobem udržovaly při životě i umění stálých expozic: tím, že jej vtahovaly do souvislostí, které zpětně umožňují pochopit a nazřít aktualitu i nenahraditelnou svébytnost klasického umění.

Vždyť veškerá tato témata jsou de facto integrálními problémy umělecké tvorby jako takové, zejména pak v současném světě, kde se hranice mezi uměním a životem stírají.

Je poněkud naivní nazírat podobné projekty jako něco, co s klasickými přehlídkami a "sbírkotvornou" či "výzkumnou" činností nesouvisí. Zvlášť v budově, která hostí expozici poválečného a současného umění. Je to podobné, jako kdybychom si řekli, že muž a žena jsou dva exponáty náležející odlišným institucím, natož aby spolu nedejbože měli děti.

Pakliže má mít umění i jiný smysl, než že skončí jako přeceňovaný fetiš na soklu či za sklem, u kterého nás zajímá leda tak datace či "co nám chtěl umělec říci", pak se bezprostřední konfrontaci s podobnými experimenty nemůže vyhnout. Jinak umění povyšujeme na mrtvý objekt typu žárovky, do které odmítáme pustit proud a kterou si odmítáme na svět posvítit.

Výstavy

Milan Grygar 2019; Moving Image Department #11: Image (of) Silence; Introducing Sara Enrico: The Jumpsuit Theme
Kurátor: Michal Novotný (Milan Grygar), Adam Budak
Veletržní palác, Praha, výstavy potrvají do 5. ledna 2020. Do expozic Image (of) Silence a Introducing Sara Enrico je vstup zdarma.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Aston Villa je díky gólu v nastavení ve finále Ligového poháru

Gól ze třetí nastavené minuty posunul fotbalisty Aston Villy do finále anglického Ligového poháru. Postup trefil záložník Trezeguet střelou z voleje po dlouhém centru dalšího egyptského hráče Ahmeda Elmohamadyho. Birminghamský klub porazil na svém hřišti favorizovaný Leicester 2:1 a po remíze 1:1 z prvního utkání se může těšit do Wembley.

Tam se bude 1. března hrát finále a soupeřem Aston Villy bude lepší z manchesterského derby mezi City a United. První zápas vyhráli obhájci trofeje City 3:1, odveta je na programu ve středu.

Aston Villa, jež v lize bojuje o záchranu a má jen dvoubodový náskok na nesestupové pozice, získala Ligový pohár pětkrát. Naposledy v roce 1996.

Anglický fotbalový Ligový pohár - semifinále, odveta:

Aston Villa - Leicester 2:1 (12. Targett, 90.+3 Trezeguet - 72. Iheanacho). První zápas 1:1, postoupila Aston Villa.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Šéf diplomacie EU: americký plán pro Blízký východ je příležitost k obnovení snah o řešení izraelsko-palestinského konfliktu

Šéf diplomacie Evropské unie Josep Borrell řekl, že americký plán pro mír na Blízkém východě je "příležitostí obnovit naléhavě nutné snahy o schůdné řešení izraelsko-palestinského konfliktu".

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Nymburk v LM porazili Bar a drží šanci na první místo

Basketbalisté Nymburka v předposledním kole základní fáze Ligy mistrů vyhráli 98:66 v Baru a stále mají šanci postoupit do play off z prvního místa. Středočeský celek si díky jedenáctému vítězství ve skupině vylepšil nejlepší výsledek v soutěži z ročníku 2017/18.

Nymburk se musel obejít bez trojice opor, protože zranění do Černé Hory nepustila Michaela Dixona s Pavlem Pumprlou a doma zůstal také nemocný Jaromír Bohačík. Hosté, kteří už před zápasem měli jistotu play off, zatímco Bar už byl mimo hru, se s tím ale dokázali vypořádat víc než dobře.

První čtvrtinu vyhráli 32:10 a náskok bez problémů zvyšovali i ve zbytku zápasu. Nakonec si připsali nejvyšší vítězství ve skupině. Nejlepším střelcem Nymburka byl s 16 body Vojtěch Hruban a na dvouciferné hodnoty dosáhli také Martin Peterka (15), Deishuan Booker (14), Petr Šafarčík (11) a Martin Kříž (10).

Nymburk patří v tabulce druhé místo za Tenerife, se kterým má stejný počet výher, ale horší vzájemnou bilanci. Aby se Středočeši dostali do čela, potřebují v závěrečném kole doma zdolat Peristeri, na jehož palubovce v prosinci utrpěli jednu ze dvou porážek ve skupině, a současně doufat v zaváhání Tenerife v Bambergu.

Basketbalová Liga mistrů - 13. kolo:

Skupina C:

Mornar Bar - Nymburk 66:98 (10:32, 31:58, 44:84)

Nejvíce bodů: Vranjes 26, Jelenič 14, Pavič 11 - Hruban 16, Peterka 15, Booker 14. Fauly: 20:17. Trestné hody: 13/12 - 13/11. Trojky: 10:15. Doskoky: 38:42.

Peristeri - Bamberg 78:75, Tenerife - VEF Riga 92:59.

Tabulka:

1. Tenerife 13 11 2 1038:875 24
2. Nymburk 13 11 2 1063:942 24
3. Peristeri 13 8 5 955:942 21
4. Nižnij Novgorod 12 7 5 903:904 19
5. Bamberg 13 6 7 978:961 19
6. Mornar Bar 13 4 9 980:1071 17
7. Gaziantep 12 3 9 890:949 15
8. VEF Riga 13 1 12 923:1086 14
Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Slalom ve Schladmingu ovládl už počtvrté Kristoffersen

Norský lyžař Henrik Kristoffersen vyhrál už počtvrté slalom ve Schladmingu. Pod umělými světly navázal norský lídr disciplíny i celkového hodnocení sezony na zdejší triumfy z let 2014, 2016 a 2017 a vyrovnal rekord Rakušana Benjamina Raicha. Jednadvacáté pohárové vítězství vybojoval s náskokem 34 setin před francouzským rivalem Alexisem Pinturaultem, třetí skončil vítěz tří slalomů sezony Daniel Yule ze Švýcarska. Český reprezentant Jan Zabystřan stejně jako v neděli v Kitzbühelu nedojel do cíle prvního kola.

Hned za medailisty skončil Francouz Clément Noël, který po nepovedeném prvním kole odstartoval do druhé jízdy jako první a téměř celé finále pak strávil v cílovém prostoru v křesle pro průběžného lídra. Nejrychlejší čas druhého kola mu vynesl posun ze 30. místa na čtvrté.

Po jízdě nakonec šestého Itala Alexe Vinatzera sice časomíra zaznamenala změnu pořadí na prvním místě, ale techniku pomýlila fanynka v plavkách, která vtrhla do cílového prostoru a protnula fotobuňku těsně před průjezdem lyžaře. Výtržnice nesla transparent mimo jiné se vzkazem "RIP Kobe", kterým připomněla nedělní úmrtí basketbalové hvězdy Kobeho Bryanta. Vinatzer se chvíli nezaslouženě radoval z průběžného vedení, pak vzal situaci s humorem. "Aspoň mám cool cílovou fotografii," řekl.

Noëla tak vystrnadil až Yule, čtvrtý muž prvního kola. Medailisté si zachovali pořadí z první jízdy, jen se všichni posunuli o jednu pozici výš, protože nejrychlejší muž úvodního kola Marco Schwarz k nelibosti rakouského publika přehnal svoji snahu, už v šesté brance upadl a přišel o šanci vylepšit druhou příčku z Kitzbühelu.

Při jeho výpadku byl nejlepším domácím lyžařem na 15. místě Michael Matt. Pro lyžařskou velmoc to znamenalo v SP nejhorší výsledek ve slalomu od Kitzbühelu 1976.

Dvaadvacetiletý Zabystřan opět neměl své závodní lyže. Před startem v Kitzbühelu mu je totiž v Rakousku někdo ukradl. Šestý slalom SP v kariéře pro něj skončil chybou brzy po startu.

SP ve sjezdovém lyžování ve Schladmingu (Rakousko):

Muži - slalom:

1. Kristoffersen (Nor.) 1:42,37 (51,55+50,82), 2. Pinturault (Fr.) -0,34 (51,73+50,98), 3. Yule (Švýc.) -0,83 (52,16+51,04), 4. Noël (Fr.) -0,99 (54,01+49,35), 5. Maurberger -1,07 (53,06+50,38), 6. Vinatzer (oba It.) -1,12 (52,665+0,83), 7. Jakobsen (Švéd.) -1,20 (52,88+50,69), 8. Ryding (Brit.) -1,23 (52,70+50,90), 9. Foss-Solevaag (Nor.) -1,36 (52,40+51,33) a Zenhäusern (Švýc.) -1,36 (52,84+50,89), …Zabystřan (ČR) nedokončil 1. kolo.

Průběžné pořadí slalomu (po 8 z 12 závodů): 1. Kristoffersen 552, 2. Yule 495, 3. Noël 450, 4. Pinturault 286, 5. Zenhäusern 278, 6. Foss-Solevaag 257.

Průběžné pořadí SP (po 25 z 44 závodů): 1. Kristoffersen 841, 2. Pinturault 722, 3. Kilde (Nor.) 700, 4. Mayer (Rak.) 692, 5. Feuz (Švýc.) 577, 6. Paris (It.) 556, …131. Zabystřan 12

Zdroj: ČTK
Další zprávy