Praha - Vzpomínat je jako loupat cibuli. Ta má hodně slupek, teprve při loupání ale mluví pravdu.
O mottu své vzpomínkové knihy Při loupání cibule přesvědčil české publikum sám autor, nositel Nobelovy ceny a pravděpodobně největší žijící německý spisovatel Günter Grass, který v pátek večer předčítal ze svých memoárů v přetopeném a přeplněném sále pražského Goethova institutu.
Ze svého osmdesátiletého života přitom Grass nabízí ve své autobiografii jen zhruba třicetiletý úsek - od dětství stráveného na předměstí Gdaňsku (respektive tehdejšího Danzigu) až po průlom v podobě jeho prvního a dodnes nejúspěšnějího románu, Plechového bubínku z roku 1959.
Kniha tak představuje Grasse-vojáka a občana, nikoliv Grasse-autora.
Infobox
- Grass přijíždí s kontroverzní autobiografií
- Grassův román o SS mizí z pultů
- Grassovi Nobelova cena zůstane
- Walesa: Ať Grass vrátí občanství Gdaňsku
- Němci chtějí znát Grassovu historii v SS
- Gdańsk oslavuje Grasse. Vládní straně navzdory
- Günter Grass se kaje a Poláci tají
- Grass viní média za způsob debaty
- Spisovatel Grass v palbě kritiky
Pro své páteční čtení si vybral dva úseky - z roku 1943, kdy absolvoval vojenskou přípravku v podobě říšské pracovní služby, a kapitolu z doby těsně po válce, kdy u Hannoveru pracoval jako horník.
"V konečné vítězství jsme věřili do samého konce," přiznal hned v úvodu čtení Grass. A důvod takového silného přitakání nacismu? "Nic jiného jsme ani neznali," namítl slavný spisovatel, který v oddílech Waffen-SS prožil marasmus konce války, ještě když nebyl plnoletý.
Do skandálního odhalení, o němž se v Německu mluvilo loni v srpnu, když Loupání cibule vyšlo, mělo však Grassovo čtení a následná diskuse daleko.
Gdaňský rodák se představil především jako pamětník "dlouhého 20. století", na které vzpomínal z pohledu poklidného - a dodejme že dobře zajištěného - stáří vitálního penzisty.
Grass v sobě při diskusi nezapřel bytostného sociálního demokrata a angažovaného spisovatele. Mladší generaci Čechů připomněl, že reformní komunisté předvedli v roce 1968 pokus o novou společnost.
A když přišlo na otázku amerického protiraketového systému, opáčil, že je pro něj radar zbytečnou provokací Ruska.
K politice se ale příliš vyjadřovat nechtěl. To je i důvod, proč Loupání cibule "utnul" v roce 1959. Ale kdo ví? "Možná mě ještě neco napadne, uvidíme," nechal se v Praze slyšet Grass.
