Recenze - Žít a nechat žít, to je větička, která se mi vkrádala na mysl celou dobu, kterou jsem strávil na výstavě Manop, poslední první Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina v centru současného umění DOX.
Oba autoři už od roku 1997 tráví průběžně čas mezi domorodci na Nové Guinei. Je přirozené, že je svět přírodních lidí - tolik vzdálený otupující technicistní každodennosti - zaujal a okouzlil. Je logické, že se oba umělci své zkušenosti pokusili vyjádřit prostřednictvím své tvorby. Je pochopitelné, že se rozhodli výsledky své práce veřejně prezentovat. Ale stát se to spíš nemělo.
Etnografický patos
Důvodů je hned několik. Šlapetová a Rittstein jsou životní partneři se stejným turistickým zážitkem, umělecky je nic nespojuje; jejich práce ve společné expozici ani nedrží pohromadě, ani nedávají smysl. Vidět je to i tady - navzdory tomu, že se fotografie a hmota v rámci jednoho z objektů setkaly. Ani jeden z autorů navíc nebyl schopen dostatečně přesvědčivě své "mezicivilizační" prožitky formulovat a vystihnout tak podstatu věci.
Rittsteinovo sousoší Les při srovnání s vývojem jeho dosavadní tvorby prakticky ničím nevybočuje. Autor se dál svobodně pohybuje na hranici abstraktního vyjádření, které je doplňováno výseky reality. V tomto případě jsou to nůž a odlitky částí těl domorodců, které především při konfrontaci s obsáhlými názvy ční z objektů jako ztělesnění patetické popisnosti.
Podobné je to se začleněním videoprojekcí, které sice ozřejmují souvislosti, ale jejich dokumentárnost sráží objekty na úroveň projekčního plátna. Ani rozfázovaná "transformace" umělohmotné klády v prefabrikát stavebního potrubí, pasovaná na univerzální model "civilizační zkaženosti", mě nepřesvědčila.
Celkovému vyznění projektu moc nepomáhá ani fakt, že DOX prezentuje soubor, jehož podstatnou část Lukáš Rittstein samostatně představil už v roce 2006 na tříměsíční výstavě v areálu Galerie Klenová-Klatovy.
Velkoformátové fotografie Barbory Šlapetové se naopak i přes zřejmou a jistě dobře míněnou snahu nedokážou a možná ani nemohou vymanit z etnografické polohy.
Havel už dávno není náčelník
Kapitola sama pro sebe je "happening", jehož se kromě obou autorů zúčastnil i Václav Havel. Kmotrem projektu je pro změnu první americký astronaut asijského původu Leroy Chiao. Přestože se angažování obou pánů může zdát být logické - náčelník domorodců vyjádřil přání popovídat si se svým protějškem a Chiao zase představuje člověka, "jehož oči byly v nebi", přičemž Papuánci věří, že když lidé a zvířata spí, jejich oči cestují do nebe a kontrolují spící těla - na absurdnosti celé věci to nic nemění.
Když odhlédneme od skutečnosti, že projekt je prezentován v době, kdy Havel už dávno není "náčelníkem" a profese astronauta opravdu nevyjadřuje podstatu popisovaného jevu, stačí si místo dalekosáhlých rozborů dosadit na jejich místa třeba jména Václav Klaus a Vladimír Remek a je v tu ránu jasno. Podstatné jsou tu konkrétní osobnosti, nikoli myšlenka sama.
Přímo "nebetyčná" je pak naivita celé manipulativní akce s odléváním rukou, tváří a hrudníků, které autoři v Čechách zašili do ochlupeného objektu, aby ho zase posléze v rámci tradičního rituálu domorodci "zastřelili" a odlitky svých těl přijali zpátky; a to přes skutečnost, že se Papuánci na filmových záběrech viditelně dobře baví.
Paradoxně největším poselstvím celého etno-projektu se - alespoň pro mě - stalo právě celkem jednoznačné jméno zmíněného papuánského náčelníka. Jmenuje se totiž Nepřistupuj blíž. Kdyby autoři výzvu jeho jména poslechli, mohlo být všechno jinak.
Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: MANOP, POSLEDNÍ PRVNÍ. Centrum současného umění Dox, Praha 7. Výstava se koná do 17. 5. 2009.
