Přípravě přehlídky, jež se kvůli pandemii koná s ročním odkladem a potrvá do 6. března příštího roku, předcházel čtyřletý průzkum kurátorek Edith Jeřábkové a Kateřiny Svatoňové.
"Snažily jsme se vystavit hlavně materiály z pozůstalosti, které byly léta skryté. Vystavily jsme je jako síť, právě tak si můžeme představit její mnohostranné a velmi originální myšlení," konstatuje Svatoňová, podle níž cílem nebylo myšlení Krumbachové strukturovat, nýbrž zůstat otevřený současným tématům.
Kurátorky do projektu přizvaly umělce od Jiřího Kovandy po Marka Medunu, výslednou podobu ovlivnil architekt Jakub Červenka ze studia Objektor. "Vytvořil čistý prostor, který se snaží o prolamování hranic tak, jak Ester Krumbachová žila. Prolamování hranic a hranice mezi vnějším a vnitřním prostorem pro ni bylo téma," poznamenává Svatoňová.
Texty, skici, fotografie i grafické návrhy Krumbachové pak doplňují díla dalších autorů. Beca Libscombeová s grafickým studiem HIT, Morwennou Kearsleyovou, Berniem Reidem a Laurou Richmondovou připravili sérii plakátů z šatníku Ester Krumbachové. "Jde o fiktivní plakáty představující výstavy, které by mohly proběhnout v různých světových institucích, kdyby nebylo rozděleného světa a zákazu činnosti," objasňuje Edith Jeřábková.
Ve výstavní síni se navíc pohybuje 12 koček z útulku Tlapky Mochov, které příchozí mohou adoptovat. Jmenují se Aran, Bajaja, Fazolka, Hvězdička, Johánek, Mauglinka, Míša, Pastelka, Petinka, Prasínek, Šneček a Uki.
Krumbachová měla kočky ráda, o čemž svědčí fotografie Libuše Jarcovjákové. "Znala jsem ji od dětství, velmi důvěrně se přátelila s mojí maminkou. Když pak dostala příležitost točit na Novém Zélandě, chodila jsem do jejího bytu hlídat jejích osm koček. Do toho momentu jsem kočky neznala a bylo to pro mě nové. V jejím bytě jsem tak nějak žila po svém," vzpomíná fotografka.
Veškeré materiály z pozůstalosti Krumbachové budou přístupné také v on-line archivu, vzniká rovněž publikace o této výrazné postavě československé filmové nové vlny.
Krumbachová, která žila v letech 1923 až 1996, letos získala in memoriam Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Od 50. let minulého století nejprve působila jako scénografka a výtvarnice kostýmů v Městských divadlech pražských a Národním divadle, v 60. letech pak jako scenáristka i výtvarnice spolupracovala s významnými režiséry nové vlny Věrou Chytilovou, Jaromilem Jirešem či Karlem Kachyňou.
"Byla to múza, jakási šedá eminence filmů ze šedesátých let," řekl o ní další klíčový spolupracovník, režisér Jan Němec, s nímž jako výtvarnice připravila film Démanty noci. Společně napsali scénář k O slavnosti a hostech a spolupracovali na Mučednících lásky.
"Byla talentovaná, psala, tvořila kostýmy a návrhy, ovlivnila nejen mě, ale i Věru Chytilovou. Otakar Vávra a Karel Kachyňa natočili své nejlepší filmy ve spolupráci s ní. Pozitivně ovlivnila český film," dodal Němec.
V roce 1970 natočila Krumbachová svůj jediný snímek Vražda Ing. Čerta, pak jí ale komunistický režim zakázal pracovat. Podařilo se jí jen spolupracovat s Věrou Chytilovou na Faunově velmi pozdním odpoledni z roku 1983. Za normalizace se jinak Krumbachová věnovala především psaní, ke kinematografii se mohla naplno vrátit až po listopadu 1989.
Jako režisérka natočila třeba portrét Jana Němce, jehož byla první manželkou, do cyklu Gen, pro Genus vytvořila snímek o sestrách Válových či profil Oty Ornesta.
Nakladatelství Primus jí vydalo knihu krátkých próz nazvanou První knížka Ester. Věry Chytilová o ní v roce 2005 natočila dokument Pátrání po Ester, složený z výpovědí lidí, kteří Krumbachovou dobře znali.
Sama o sobě říkala, že když je unavena malováním, píše. A když se na psací stroj nemůže ani podívat, začne malovat. Její umělecká všestrannost kontrastovala s osobní vyhraněností a jednoznačnými postoji. Podle svých slov se nehodila do žádného režimu, ten minulý jí ale "vyloženě pil krev".
