Recenze - Dramaturgie Divadla na Vinohradech stále hledá svou novou současnější tvář a občas se přitom pohybuje ode zdi ke zdi. Nekonformní pokusy mladých režisérů, jako byl Špinarův Vojcek, vyvolaly u nepřipraveného vinohradského publika zděšení; nejspíš proto došlo na samý závěr letošní sezóny k návratu do mainstreamových vod. Těžko jinak pochopit nasazení zaručené tutovky, jakou je muzikálově přežvýkaná verze Cyrana z Bergeracu.
Varovně působí už ovykřičníkovaný titul Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! opatřený vysvětlivkami „postmuzikál" a „herecký muzikál". Že by existoval i muzikál neherecký? Naoko odvážné spojení Rostand-Kohout-Morávek-Xindl X (a nezapomeňme na ex-první dámu Dagmar Havlovou-Veškrnovou v roli Roxany) od počátku zavánělo spíš marketingovým kalkulem než uměleckými důvody. Výsledek každopádně podezření potvrdil.
Moderní úpravy Rostandova klasického textu, do češtiny dávno kongeniálně převedeného Jaroslavem Vrchlickým, se ujal neúnavný literární harcovník Pavel Kohout. Pokud si pod pojmem zesoučasnění představujete tu povedenější, tu trochu škobrtavé verše, často nefunkčně opepřené vulgarismem (voní/ hovna honí), pak prosím.
Básnicky vzletná a povznášející slova coby věčná hodnota cyranovského dramatu dostávají na frak. Co zůstává zachováno, je romantický děj, jenže příběh o velké nenaplněné lásce ve vinohradské verzi soustavně přerušuje ubíjející tok hudby Xindla X, která zahrnuje ode všeho kousek; folk a rap, popíkový popěvek i pokus o muzikálovou rozmáchlost. Bez ohledu na styl a ambice, většinou zní triviálně a odvozeně.
Vladimír Morávek ve zhudebněném Cyranovi odhodil opulentní imaginativnost a nahradil ji jednoduchou ilustrací. Ze tří stran sevřená scéna s posuvnou plošinou je neustále zaplavována umělou mlhou a divokým svícením, delikátní hra významů zdegenerovala v polopatickou symboliku dámy s dýkou-smrtí (Veronika Žilková). Stylizace gaskoňských kadetů do hordy pějících rockerů je nejspíš úlitbou dospívajícímu divákovi; cyranovské poselství o nezlomnosti lidského ducha a věčné síle lásky se však topí v banalitě.
Zvlášť když mladí herci v rolích kadetů trpí nápadnými intonačními problémy. Čestnou výjimku tvoří Daniel Bambas v nevděčné roli slizkého nohsleda Montfleuryho: herec se v představení blýskne jak sytým barytonem, tak efektním falsetem.
Pro představitele ústředního milostného trojúhelníku Cyrano-Roxana-Kristián není snadné vytvořit životné hrdiny, limituje je všeobecná vizuální a hudební zahlcenost a užití mikroportů nejen ve zpívaných, ale bohužel i mluvených pasážích.
Dagmar Havlová-Veškrnová by určitě byla skvělou Roxanou v klasické činoherní verzi, na scéně působí oduševněle, pro vnitřní život hrdinky má pochopení, aniž přepíná emoce. Tentokrát vzhledem k celkové povrchnosti představení vychází její snaha trochu naprázdno.
Martin Stropnický pojímá Cyrana jako silného a osamoceného bojovníka s hloupostí, méně jako snílka a poetu s hlavou v oblacích. S postupujícími minutami se do hercova projevu vkrádá patos vygradovaný v nepovedený závěr, kdy se jako umírající bouřlivák Cyrano pokusí srdceryvný monolog nesrozumitelně odrapovat.
Jeden z mála objevných režijních nápadů souvisí s objektem Roxanina milostného poblouznění. V rozporu s divadelní konvencí obsadil Vladimír Morávek do role Kristiana de Neuvilette mladičkého studenta herectví Martina Krause, kluka drobného vzrůstu a pronikavého hlasu. K sošnému adonisovi má Krausův Kristian daleko, je to obhroublý venkovan z francouzského severu, přímočarý a nezáludný. Absurditu vztahu důstojné Roxany a neotesaného mladíka lze dešifrovat jako vtipné zobrazení iracionality lidských citů.
Jinak by ale Kohoutův/Morávkův/Xindlův Cyrano docela dobře zapadl do repertoáru komerčních muzikálových scén, kde o zhudebněné verze notoricky známých námětů není nouze. Na prkna Vinohrad zabloudil nejspíš omylem.
Edmond Rostand/ Pavel Kohout/ Xindl X: Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Režie: Vladimír Morávek. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Premiéra 30. 5. 2011 Divadlo na Vinohradech. Hodnocení: 30 %.
