Na Mafii v Praze podle Viewegha platí Batman a Cattani

Pavel Kroulík
10. 11. 2011 10:55
Spisovatel se pokusil o thriller z temné současnosti
Premiéra Nezbeda, Michal Viewegh
Premiéra Nezbeda, Michal Viewegh | Foto: Jiří Herman

Recenze - Z informací o knize Mafie v Praze mohl čtenář předem nabýt dojmu, že Michal Viewegh chce restartovat kariéru "skutečným kriminálním románem". Tedy že dal nepopiratelnou zručnost do služeb napínavého příběhu s prokreslenými charaktery a pokusil se atakovat hranice dobré literatury zdola - podobně jako úspěšná vlna severských detektivkářů.

Foto: Aktuálně.cz

Po přečtení ale získáme spíš pocit, že máme za sebou dramaturgicky rozklížený díl seriálu Expozitura, ke kterému se v lepších chvílích přichomýtl scenárista Comebacku a v horších někdo z Ordinace v růžové zahradě.

Spisovatel jistě není příčinou, jak alarmující je dnešní Česko, ale "skandální téma" o všeprostupující korupci není omluvou pro kvalitu a účinek knihy, v níž se to pokusil vyjádřit. Vieweghův román není diagnózou doby, ale v něčem spíš jejím průvodním jevem. Vydává se s humbukem za něco, čím (bohužel) není - a možná ani být nemůže.

Ultimátní story

V thrilleru, který je právě na čele prodejních žebříčků, se Viewegh pokusil nastínit, jak to jeden čas chodilo (nebo ještě chodí?) v české metropoli, potažmo v dnešním Česku. Informace o spojení politiky s podsvětím a zemi prorostlé korupcí a ovládané gangy mu poskytl Jaroslav Kmenta z deníku MF Dnes, se kterým spisovatel už dávno uzavřel dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné hospodářské pomoci.

Z toho, co mu známý investigativec vyprávěl, ale zřejmě nemohl dokázat, a z konzultací s policisty vystavěl spisovatel jakousi "ultimátní mega meta story". V ní propojil známé kauzy bez ohledu na to, že se odehrály v různých dobách, stejně tak v knize svádí dohromady členy různých vlád.

Praze šéfuje někdejší vekslák a nyní kmotr Mord; za pomoci zkorumpovaných obvodových starostů, úplatků, vydírání i fyzického násilí kontroluje chod města, zejména prodej pozemků a následnou výstavbu. Ministr vnitra Langross a náměstek ministra obrany Šesták bez skrupulí vydělávají miliony a k ruce mají gangstery z Příbrami. Do vysoké hry by ráda vstoupila ruská mafie i majitel rostoucí bezpečností agentury LBA Boris Vítek.

Bezpečnostním rámem ve vstupu do Sazky projde ve filmu i autor scénáře Michal Viewegh...
Bezpečnostním rámem ve vstupu do Sazky projde ve filmu i autor scénáře Michal Viewegh... | Foto: Ondřej Besperát

Svorníkem příběhu je boj o pozemky na Praze 11 a hlavně lobbista Darek Balík, který byl u největších leváren, podvodů a úplatkářských afér za posledních 20 let. Právě ztratil vliv a oznámil, že si léta sbíral "kompro" - takže se ho všichni aktéři oněch kšeftů snaží najít a zlikvidovat.

Na straně dobra pak stojí Plukovník z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kterému hází pod nohy klacky ministr vnitra i zkorumpovaní kolegové, ale hlavně deník MF Dnes coby zásadový ochránce demokracie, v knize prezentovaný Šéfredaktorem, Kmentovým vyhublým alter egem Sašou Lounským plus mladým sporťákem.  

Část postav má sice místo jmen jen funkce či povolání, nebo jsou jejich jména přesmyčky, ale většinu reálných předobrazů lze lehce odhalit. Ministr Langross býval železničář a manželka pracovala v kantýně, Boris Vítek je samolibý mrňous s pisklavým hlasem a hedvábnými šátky. Mordovi jde na ruku jistý Švýcar vlastnící bulvární plátek, reportér Novy zvaný Kokta se v závěru má stát šéfem nové politické strany...

Jediný klad

Foto: Ondřej Besperát

Je nezpochybnitelné, že míra korupce v Česku překračuje všechny meze - a vidět takto pohromadě popsané případy, které okolo nás prolétly v médiích a zmizely do ztracena, aniž jsme si je dovedli představit, vyvolává hrůzu i skepsi. Stejně tak je děsivé číst, jak se dva zmínění politici domlouvají, že odvolají ochranu Balíka a bude z něj prase na zabití. Ale tato sumarizace a "vizualizace" novinových titulků - z jejichž koláže podle svých slov Viewegh rovněž vycházel - je asi jediným kladem románu.

Na začátku knihy autor sebevědomě vysvětluje, že chtěl napsat fiktivní thriller, ve kterém dodrží všechna pravidla žánru včetně nadsázky, ale zároveň tvrdě pojmenuje současnou realitu. Těžko říct, zda se nadsázka týkala už těchto úvodních slibů, aby se "pozdní Viewegh" - jak už je obvyklé - pojistil proti případným kritikám. Každopádně knize schází hned to základní, co žánr thrilleru slibuje - napětí.

Zápletek i hráčů je mnoho a hon na Balíka trvá pouhé čtyři dny, přesto se příběh tak nějak předvídatelně sune ke konci; a rozhodně to nelze vnímat ani jako neodvratnou osudovost. Viewegh sice ovládl lakonický styl moderního thrilleru, používá krátké věty a skládá je v krátké kapitoly, které mají podobu jakýchsi filmových obrazů s návnadami či bonmoty na konci. Vše ale visí v podivně nevěrohodném meziprostoru, jenž není obrazem zdejších nestandardních poměrů, nýbrž důsledkem nevyrovnanosti knihy.

Premiéra filmu Román pro muže - Michal Viewegh a Miroslav Donutil
Premiéra filmu Román pro muže - Michal Viewegh a Miroslav Donutil | Foto: Jiří Herman/www.hermina.cz

Na fiktivní thriller je tu příliš mnoho "rušivých" spojnic s realitou a na román "podle skutečnosti" příliš mnoho zkratek, nepřesností a nahozeností. Umění má samozřejmě svůj způsob, jak ukázat pravdu, píše Viewegh - ale zde to jen znamená, že se do knihy nedá začíst ani jedním způsobem.

Stejně velký díl viny na tom mají postavy, kterým chybí jakákoli životnost. Nejsou to barvité žánrové figury, natož ony psychologicky propracované postavy zachycující propad na nesprávnou stranu, ale jen nezáživné, nereálné a jednorozměrné karikatury.

Pravda, najde se tu pár výjimek, hlavně brutálně komická dvojka nájemných vrahů, respektive její aktivnější člen Ras. Habán v koženém kabátě se pohybuje přesně v intencích žánru na hraně mezi směšností a hrůzou, přitom působí věrohodně (aspoň pro nás, co se neznáme se zabijáky) a zároveň zosobňuje určitý lidský typ.

Tanga a Batman

Zachytit padouchy je samozřejmě vždy snadnější; někdy stačí pár (hodně zlých) detailů, jak ukazuje postava Primátora, který se tu mihne v několika odstavcích coby nedůležitý a zženštilý marnivec. Trápí ho, že není pražskou jedničkou v pyramidě moci, ale ještě větší problémy má s tím, které hodinky ze své bohaté sbírky zvolit k obleku od Richtera a zda se ten den nebude ohýbat na veřejnosti, a tudíž si může vzít své oblíbené ženské spodní prádlo.

Foto: Aktuálně.cz

Mnohem hůř dopadli kladní hrdinové. Plukovník je koneckonců "jen policajt" a nevadí, když mluví a jedná jako Corrado Cattani. Ale věty jako "Prachy a moc - to je jediný, čemu u nás věří politici doopravdy" může na papíře bez uzardění čtenářů pronášet snad jen Phil Marlow nebo Batman, ale rozhodně ne nikdo z redaktorů ani z vedení MF Dnes (kteří navíc jinak mluví nevýrazně spisovným jazykem).

Viewegh se občas jistí i obratem "jak by stálo v pokleslé literatuře". Škoda, že takovou vážně nenapsal. Vytěžit s lehce zvrácenou žánrovou radostí českou realitu do skutečně "krvavého béčka" mohla být čirá zábava, na jejímž konci by si třeba leckdo povzdechl: Panebože, to vypadá skoro jako u nás.

Nestalo se, ovšem parametrům pokleslých žánrů dostojí neuvěřitelná dvojka naivní sporťák a makléřka. Krásná blondýna, ze které mužům padá čelist, je sice náročná, sebevědomá, úspěšná a má obrovský byt, ale je taky poctivá, zásadová a v srdci má prázdno - takže ji zaujme svalnatý trouba, který právě přijel do Prahy dělat kariéru. 

Čtěte také:
Viewegh nemá rád bulvár. Tak si napsal vlastní
Recenze: Manžel a rodič Viewegh volá novinkou o pomoc
Tiše a ochotně Nestyda na plátně nudí, krásně nudí
Recenze: Román pro muže cílí na burany a snoby v nás
Recenze: VyVolený Viewegh soutěží o výhru

Vskutku revolučním příspěvkem literatuře je pak charakterizace postav prostřednictvím popisu jejich značkových předmětů denní spotřeby. Mohl to být docela dobrý nápad vystihnout nás všechny jako otroky luxusu a zbožní fetišisty, ale to by ho spisovatel nesměl uplatňovat zcela mechanicky a nesměli bychom z jeho deníku vědět, že sám Viewegh má z bohatství a sociálního statusu velkou obsesi. Nejsme jediní, koho napadá, že by mohl být prvním českým spisovatelem, který si začne účtovat za product placement.

Lákavé anestetikum

Samozřejmě, autor může opět tvrdit, že to všechno je právě jeho typická nadsázka a ironie. Ovšem pak se lze ptát, proč ji používá na téma, které považuje za tak závažné, proč není na mnoha místech knihy vůbec cítit a proč ji uplatňuje hlavně na kladné hrdiny. Hmm, a on by řekl, že to ukazuje, jak je u nás spravedlnost ve skutečnosti slabá a směšná. A že Tabori mohl napsat grotesku o holocaustu; a bla bla bla...

Foto: Aktuálně.cz

S rizikem, že jsme zase nic nepochopili, ale musíme konstatovat, že Mafie v Praze rozhodně není "vážná satira" o společnosti a vlastně ani cokoli jiného konzistentního; rozpadá se, ať se k ní zkusíte přiblížit z kterékoli strany. A není to ani pamflet, který by aspoň vyburcoval k nějaké akci. Na konci, kde se spolu s happy endem znovu přeskupují mocní, rozhodně nemá čtenář mrazivý pocit jako třeba ze slavného filmu Vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Expozitura banalizuje organizovaný zločin do podoby pohádky pro dospělé a Vieweghovo panoptikum působí víceméně podobně - jeho nepovedené koketování s žánrem je v důsledku atraktivní anestetikum, jež nabízí čtenářům, aby si přečetli pikantní i hrůzné detaily, spravedlivě si zanadávali na poměry, ale pak nad vším mávli rukou. V pokleslé recenzi bychom dokonce začali tajemně pochybovat, zda autora vedly k románu "ušlechtilé důvody". A nejde pouze o jeho honorář.

Stačí si vzpomenout, jak před několika lety Vieweghem oslavovaný deník MF Dnes vyráběl pražskému primátorovi (tedy asi knižnímu Primátorovi) image ochránce poctivosti, když ho v přestrojení nechával testovat okrádající taxikáře. Ale třeba to byla past, aby Kmenta mohl odhalit červené punčochy se švem Tassel Seam and Heel a kalhotky Birthday Suit Thong.

 

Právě se děje

Další zprávy