Na Cestě do Bugulmy jen strašně řve Rádio Putin

Lukáš Jiřička
24. 11. 2009 13:20
Rozhlasová úprava Topolovy hry zůstala na půl cesty
Foto: Ludvík Hradilek

Recenze - Není to tak dávno, kdy se do našeho literárního a hudebního prostředí navrátil jev, který kromě produkce pro děti celá 90. léta dřímal: vydávání audioknih, rozhlasových her i experimentálnějších radioartových kompozic.

Zatímco na Západě (USA, Německo a Francie) se audioknihy těší kontinuální popularitě více než třicet let a mnohdy představují nedílnou součást regálů v knihkupectví, u nás zájem o specifický literárně-dramatický formát na více než jednu dekádu opadl.

Foto: Ludvík Hradilek

O vzrůstající popularitě „rozhlasové umění" v česku svědčí fakt, že se jím začíná zabývat nejen čím dál víc vydavatelů a nakladatelů, ale i rozhlasových producentů a žurnalistů. Jako audio CD  či CD s několikahodinovou mp3 začínají ve vydavatelství Radioservis vycházet jak legendární, tak nová díla -  ale na značce Tympanum i klasičtí a současní autoři v méně konvenčním provedení (Rudiš, Masłowska, Adams, Dumas). 

Jedním z nejnovějších příspěvků (ČRo a nakladatelství Za tratí) je rozhlasová hra, jež vznikla úpravou divadelní Cesty do Bugulmy od Jáchyma Topola. Přestože toto drama už má své místo Na Zábradlí, jedná se do značné míry o „odvážný" čin, který měl spojit s ambice radioartu s tvarem tradičnější audioknihy.

Jeden zločin střídá zločin druhý

Topol je uznávaný literát, nikoli však za cenu přístupnosti. Jeho Cesta do Bugulmy rozhodně není odlehčené dílo ani poutavý klasický román nebo rozhlasová detektivka. Topol napsal syrově nemilosrdný, ale i velmi groteskní apokalyptický obraz Evropy po ničivém výbuchu v blízké budoucnosti.

Foto: Ludvík Hradilek

Setkávají se tu lidé Východu a Západu, na jejichž bedrech leží nejen vlastní hříchy - většina postav jsou kati anebo postavy psychicky deformované násilím ale i nánosy temné evropské historie 20. století. V ní mají místo jak vyhlazovací tábory, tak gulagy, ale i terorismus, komunismus s nacismem, drogy, šamanismus a občanství druhé kategorie. Jeden zločin střídá zločin druhý, vrší se na sebe obhroublosti; téměř žádná pozitiva.

Děj se odehrává v ruské Bugulmě - městě spojeném s Jaroslavem Haškem - která představuje svobodné místo možného úniku ze všeobecného zmaru; postavy tam míří jako k jistému bodu spásy a osvobození; na samotný konec jim brzké vysvobození slibuje Rádio Putin…

Topol temnou vizi střetu Východu se Západem buduje jako drama-zúčtování; fiktivní příběh zasahuje do nedaleké budoucnosti, nicméně operuje víceméně se známými elementy minulosti a současnosti. Přestože jsou ústředním tématem stinné stránky historie a lidství, nevyhýbá se jisté ironii - která je ovšem mnohdy i prvoplánová a křečovitá.

Foto: Ludvík Hradilek

Je zřejmé, že hra je spíše dílo literáta, zručného vypravěče a konstruktéra poutavých vět než zkušeného dramatika. Topol má zálibu ve vrstveném fabulování; dramatický konflikt se na ose diskusí o historických zločinech, úpadku a narkotických stavech stává dost nevýrazný.

Ani dobrá sestava nezaručuje  výsledek

Při práci na nahrávce se setkala známá jména: režisér Thomas Zielinski se skladatelem Ivanem Acherem a také herci - účinkuje zde Davis Prachař, Bohumil Klepl, Petr Lněnička anebo Vanda Hybnerová. Ale jak se ukazuje, ani taková sestava nezaručuje dokonalý výsledek.

Topolův text s dějinným zatížením a hořce patetickým vyzněním nabízí hlavně masu dialogů, které často mají spíš charakter vyprávění než divadelního děje nebo řešení situace. To je samozřejmě legitimní způsob psaní - pokud je v režijní interpretaci vzat do hry. Jenže režisér nebyl schopen udělat z této „příliš dialogické" statičnosti, která je přitom vzdálená próze anebo eseji, formální princip pro budování rozhlasového díla.

Foto: Ludvík Hradilek

Dramatický důraz se tu snažil vtlačit přehnanou hereckou expresí, která ale nemá oporu v textu nebo jí chybí zvukové, hudební či aspoň parodické odůvodnění. Jde spíš o přemrštěnou psychologickou interpretaci podle principu: po děsivém výbuchu už není možné nebýt hysterický.

Tato exprese prochází nahrávkou hned od počátku a po krátké době je jen nudným režijním klíčem. Nakonec se stává parodií sebe sama, nikoli parodií formy anebo obrazu Topolova díla. Jakoby režisér dostal neoprávněný strach, zda by uměřenější hlasový projev nahrávka unesla; anebo si v takových vyhrocených gestech libuje.

Dramatický rámec je doplněn hudbou Ivana Achera, který bohužel očekávání zklamává už v prvních minutách: beze zbytku totiž vykrádá své starší dílo, remix jazzového bigbandu NUO. Nevytvořil autonomního partnera hercům ani dramatu, nevytváří dialog nebo další možný zvukový prostor, jiný náhled na Topolův text.

Foto: Aktuálně.cz
Čtěte také:
Jáchym Topol: Teď mám období střelnýho prachu
Topol napsal místo beletrie angažované zpravodajství

Často používá hudbu jen v podobě předělů jednotlivých částí nebo se soustřeďuje na ruchy a elektronické šelesty, které slouží coby ilustrativní podklady pro hlasy herců (ladění rádia, štěkání psů a zvonivé kovové zvuky, které pravděpodobně představují cinkání lékařských nástrojů). Recyklace jinak zdařilého elektronického výtvoru kontrastuje s jinak upozaděnými ruchy a šelesty a je bez jakéhokoli vztahu v rámci celku.

Cestu do Bugulmy tak vyznívá jen jako příslib produkce a vydávání „jiných" rozhlasových her, jejichž tradice vydávat je u nás malá.

 

Právě se děje

Další zprávy