Muž, který se živí tím, že je k lidem „nestoudně hrubý“. Gerald Scarfe karikuje mocné

Když se Scarfea při otevření jedné z jeho výstavy novináři ptali, proč ve svých obrázcích často zachycuje i sex, agresivitu a někdy až hororové výjevy, odpověděl: „Protože je to součást našeho života. Jako umělec chci zachytit všechno, nejenom malovat pěkné obrázečky. Je nutností, aby humor doplňovala ironie, satira a tak trochu i kacířství. Chci kritizovat vedoucí činitele, politiky. Nemám politiky rád, myslím, že jsou povýšení a říkají nám, jak máme žít, a naším úkolem je jim vyfouknout balónek.“

Že to myslí vážně, dokazuje svojí tvorbou. Na jedné z jeho nejznámějších karikatur se Margaret Thatcherová houpe oběšená na pruhované šále, na jiné je znázorněna jako odpudivý modrý pterodaktyl, jinde najdete ušatého Tonyho Blaira s koulí jménem Irák na noze a kresba s názvem Bill už zase lhal – Clintocchio, ukazuje, jak někdejšímu americkému prezidentovi Clintonovi (podobně jako Pinocchiovi nos) vyrostl penis poté, co se snažil popřít sexuální aféru se stážistkou Monikou Lewinskou.

„Politici jsou lidé, kteří jsou dnes tady a zítra budou pryč. Je těžké o nich mluvit, a vlastně ani nestojí za to mluvit o nich příliš,“ tvrdí Scarfe, který se ve svých kresbách s chutí obouvá i do konzumního způsobu života, válek, násilí, tyranie a nesvobody jakéhokoli druhu. Jeho kresby byly vystaveny v USA, Kanadě, Japonsku, Austrálii, Německu a pochopitelně i v domovské Anglii.

Byl jsem často sám

Nesmlouvavý pohled na svět a zároveň pocit, že aby člověk přežil, musí si z něj tak trochu střílet, se v něm zřejmě zrodil už v dětství. Narodil se v Londýně v roce 1936 a odmalička se potýkal s astmatem. Mnohdy musel zůstat v posteli i několik týdnů, a aby si zkrátil dlouhou chvíli, kreslil. Jeho pozdější úspěchy tak zřejmě pramenily z hodin strávených v peřinách, kdy svou výbušnou kreativitu formoval do originálního výtvarného rukopisu. Sám později řekl, že za jeho kariéru v podstatě mohou neschopní lékaři, kteří jej údajně špatně léčili, a donutili ho tak sedět a kreslit místo toho, aby hrál s kamarády třeba fotbal.

I když příliš mnoho přátel neměl. Nestihl si je najít.  Jeho otec totiž za války sloužil v řadách RAF, a tak se rodina často stěhovala. „Bylo to velmi osamělé dětství,“ vzpomínal později Gerald. „I moje vzdělání bylo značně chaotické a křečovité. Často jsem chyběl kvůli astmatu a učitelé se chovali krutě. Myslím, že si vybíjeli vlastní frustrace na dětech.“ Scarfeův negativní vztah k pedagogickým autoritám se později odrazil i v jeho kresbách, kde jsou učitelé často zobrazováni jako nestvůry s rákoskou v ruce.

Ve čtrnácti letech se s rodiči odstěhoval do Hampsteadu, kde se poprvé setkal s prací svého idolu, o šestnáct let staršího satirického kreslíře Ronalda Searlea. Tehdy už začal tušit, že i jeho budoucí profesní cesta povede do světa umění. Ještě při studiích začal pracovat pro reklamní agenturu a v šestnácti letech školu opustil. Otec se mu pokoušel najít práci v bance, ale Gerald přijal místo v ateliéru svého strýce, kde kreslil do obchodního katalogu židle a stoly. „Snažil jsem se, aby nekvalitní věci vypadali luxusně,“ řekl později. Byznys založený na schopnosti něco někomu vnutit se mu brzy zprotivil, a tak začal kreslit vtipy a karikatury.

V jedenadvaceti letech publikoval svou první práci v novinách Daily Sketch a začal přispívat i do magazínu Punch. Seznámil se s Ralphem Steadmanem, se kterým se učili kreslit na East Ham Technical College pod vedením Leslieho Richardsona. Jejich styl se ale bohužel po čase stal téměř zaměnitelným. V roce 1962 se však Geraldovy karikatury objevily v časopise Private Eye a to byl počátek konce dua Steadman-Scarfe. I když měli tichou dohodu, že své práce magazínu představí společně, Scarfe poskytl redakci své kresby bez vědomí kolegy a byl přijat. Tehdejší editor Private Eye vzpomíná, že když Gerald nastoupil, vlastně přesně nevěděl, co by chtěl kreslit. Nevěděl téměř nic o tradici britské karikatury, až jeden z redaktorů doporučil, aby troufalého eléva zkusili na „kreslení politiky“. A tak začaly Geraldovy běsné útoky do řad mocných.

Jízlivě, kousavě a bez servítků

V roce 1965 přijal práci v Daily Mail, kde ale setrval pouhý rok. Tehdy byl jako redakční karikaturista vyslán kreslit válku ve Vietnamu, ale jak sám později přiznal, nebyl schopen zaznamenávat masakry, kterých byl svědkem, a musel odtamtud odjet. V deníku, kde byl svázán pravidelnými termíny uzávěrek, se necítil šťastný. Navíc se tu jeho jadrné karikatury čím dál častěji setkávaly s kritikou. „V Private Eye jsem mohl nakreslit penis či ochlupení, kdybych chtěl, ale v Daily Mail to bylo jinak. Tam se tím mnoho lidí cítilo pohoršeno a znechuceno,“ vzpomínal později Scarfe.

Začal tedy pracovat v Sunday Times, kde také v roce 1979 nakreslil jedny ze svých nejznámějších karikatur Margaret Thatcherové, tehdejší čerstvé předsedkyně vlády. „Byl to významný okamžik mé kariéry… Nesouhlasil jsem sice s jejími hodnotami, ale ona byla úžasný materiál. Silná, pozoruhodná žena. Čím výraznější lidé jsou, tím lépe se karikují. A jí jsem snadno mohl proměnit v cokoliv, jízlivě a kousavě.“

Ještě větší popularitu než karikatury britské premiérky Scarfeovi přinesly kresby pro populární komediální seriál z prostředí vysoké politiky Jistě, pane ministře, který tehdy začalo vysílat BBC. Když v roce 1981 koupil Sunday Times Rupert Murdoch, opět se na hlavu nevybíravého karikaturisty snesla kritika. Murdoch prý v momentě, kdy uviděl kresbu Ronalda Reagana, kterak jako Mickey Mouse pochoduje s pistolí v ruce z Vietnamu do San Salvadoru, pronesl: „Chudák starý Ronnie… Toho umělce se budeme muset zbavit!“ Přesto Scarfe své angažmá v novinách uhájil. 

Zuřivá Zeď a legendární Pink Floyd

V polovině 70. let byl Scarfe osloven ke spolupráci skupinou Pink Floyd. Stalo se tak poté, co baskytarista Roger Waters a bubeník Nick Mason viděli jeho animovaný film pro BBC A Long Drawn Out Trip. Scarfe pak pro Floydy udělal sérii animovaných sekvencí promítaných na jejich turné In The Flesh. Vytvořil také ilustrace pro album The Wall a v roce 1982 spolupracoval na filmu Pink Floyd: The Wall. Atmosféra při vzniku snímku však nebyla zrovna harmonická, což ostatně potvrzuje i sám Scarfe: „Mezi režisérem toho filmu, Alanem Parkerem, Rogerem Watresem a mnou probíhaly velké boje. Byla v tom i zlost. Snažili jsme se dosáhnout jakési mocenské pozice, prosadit svou. A já myslím, že hněv se projevuje i v tom snímku. Byl produkován za nepříliš šťastných okolností, takže je z něj cítit zuřivost.“

Stejně jako umělecký design, poskytl Scarfe pro film také animace: například sekvence bombardování Anglie německým letectvem zasazená do skladby Goodbye Blue Sky, scéna soudu v písni The Trial nebo animace na téma kritiky konzumu v písni What Shall We Do Now. Pochmurné, depresivní a někdy až schizofrenně působící kresby jasně dokazují, že Scarfe přesně cítil, čemu Pink Floyd ve svých rockových opusech s filozofickými texty spílají. Jeho vlajka se zkříženými kladivy se stala symbolem celé rockové opery The Wall, stejně legendárním jako skladba sama.

V roce 1997 se Scarfe rozhodl vyzkoušet něco nového. S režisérem a producentem Ronem Clementsem spolupracoval na filmu Hercules. Designoval téměř všechny kreslené postavy a dohlížel na 900 Disneyho umělců, najatých k adaptaci jeho práce. Co ho jako karikaturistu vedlo k tomu pustit se na půdu animovaného filmu? „Malovat politiky je tak otravné, člověk má potom touhu přestoupit na trochu jiné pole, prozkoumat vlastní možnosti a schopnosti, takže jsem si to zkusil jako animátor. Umělec vždycky rád přináší do své práce život a animace uvádí věci do pohybu,“ řekl Scarfe.

Jaký dopad má nějaká čmáranice v novinách?

Jeho kresby jsou lehce dryáčnické, používají zkratku a zároveň staví na kontextech. Provokují a říkají nahlas, o čem by někteří možná raději mlčeli. Sám Scarfe se popisuje jako dvě osoby v jedné: slušný ve společnosti, zlý v práci. „Když jdu do ateliéru, to je něco jiného, ale když mám pak reflektovat politiku, jsem protivný a zlomyslný.“  O způsobu své práce v roce 1998 řekl: „Snažím se být maximálně spontánní. Nejdřív mám obrázek ve své mysli. Je to jako sen, který se rychle vypařuje, takže se musím snažit co nejrychleji přenést ho na papír. A pak už jen dotvářím detaily.“

Související

Byl mladý, levý a poválečný. Hoffmeisterovou vizitkou se staly karikatury

Ačkoli je ten typ člověka, kterého práce dokáže pohltit, nepřeceňuje její význam: „Nemyslím si, že by karikatury měly tu moc cokoliv ve světě změnit,“ svěřil se v jednom rozhovoru v roce 2007 a dodal: „Pokud miliony lidí pochodovaly ulicemi v Británii i jinde na světě, aby zastavily válku v Iráku, a nic se nestalo, umím si představit, jak malý dopad může mít nějaká čmáranice v novinách.“ 

Přestože se Scarfe ve svém pokročilém věku politické satiře pro noviny nevěnuje už tak intenzivně, stále zůstává aktivní. V roce 2024 vydal knihu zaměřenou na své ilustrace k animovanému filmu Herkules (1997), příležitostně se podílí na výstavách svých prací a prostřednictvím svého účtu na Instagramu sdílí vlastní tvorbu. Když v roce 2008 obdržel Řád britského impéria, řekl novinářům: „Jsem potěšen, ale překvapen, protože většinu svého profesního života jsem strávil tím, že jsem byl k lidem nestoudně hrubý.“