Londýn - Kurátoři výstavy Edvard Munch: Moderní pohled v londýnské Tate Modern se rozhodli k revizi pohledu na nejslavnějšího norského malíře. Namísto člověka, kterého spalují niterné pocity, úzkost a alkohol, představují Muncha jako člověka se zájmem o svět, kterého fascinovala nová média. Výkřik neuvidíte, výstava ale skvěle funguje právě bez něj.
"Norskou Mona Lisu tu nenajdete," prozradil hned na začátku kurátor výstavy Nicholas Cullinan a nezapomněl dodat, že to také bylo jejich záměrem. Nechtěli uspořádat další z "klasických munchovských" výstav.
Nehledě na fakt, že dostat tento obraz do Londýna by bylo téměř nemožné. Jeden Výkřik byl v květnu vydražen v New Yorku za rekordních 120 milionů dolarů, zbylé tři verze obrazu vystavují norská muzea a vzhledem ke krádeži jedné z nich v roce 2004 nepřipadá v úvahu, že by obrazy měly vycestovat. Návštěvníci se ale mohou těšit na šedesát obrazů a padesát fotografií, které doprovází film a plastika.
Cílem výstavy ale není představit Muncha jako opomíjeného talentovaného fotografa a filmaře dvacátého století. Expozice se snaží osvětlit, jak jeho obrazy ovlivnila moderní média, jimž malíř podlehl. Dílo je tak možné vidět komplexněji a v souvislostech doby.
Munch bez existenciálních běsů
Několik drobných fotografií v úvodní místnosti, nic nenapovídá o štědrosti epozice, kterou poskytují následující sály. Edvarda Muncha za to ukazují v civilnější, místy až humorné poloze. Namísto umělce, jenž se celý život snaží zhmotnit své vnitřní běsy, vidíme muže, který v téměř tanečním postoji pózuje nahý na zahradě (Nahý autoportrét na zahradě v Åsgårdstrandu, 1903). Ze všeobecně známé temné a vibrující munchovské vizuality vybočuje překvapivě tradiční a pečlivý autoportrét, který Munch namaloval v osmnácti letech (Autoportrét, 1882).
Další sál už nabízí velká plátna se slavnými motivy, k nimž se Munch průběžně vracel. V hlubokém Polibku (1987 a 1914) se dvě postavy stávají jednou, intimnost jiného druhu nabízí Vampýr (1983 a 1916-18).
Munch se k úspěšným námětům vracel mnohdy z pragmatických důvodů. Významnou část jeho příjmů tvořilo vstupné z výstav, a když nějaký obraz prodal, namaloval ho znovu, aby byl k dispozici divákům i dalším kupcům. "Ve skutečnosti jsem udělal mnoho kopií svých obrazů, vždy ale prošly vývojem a nikdy nebyly stejné. Každý další obraz jsem vystavěl na tom předchozím," cituje katalog malíře.
Nejrozsáhlejší cyklus výstavy představuje všech šest verzí Plačící ženy, které tato výstava vůbec poprvé shromáždila na jedno místo. Klaustrofobické olejomalby doplňují fotografie a litografie na stejné téma, ojedinělá je pak plastika, jíž Munch původně zamýšlel na svůj náhrobní kámen. Na repetici motivů postavil své dílo o půl století později Andy Warhol, který jistě ne náhodou technikou sítotisku zpracoval i nejeden z Munchových motivů.
Munchovo dílo může působit, jako by autor žil především ve svém nitru obklopen běsy. Opak je přitom pravdou. Po nervovém zhroucení se v roce 1909 vrátil z Paříže do Osla, a aby zůstal v kontaktu se světem, odebíral mnoho domácích i zahraničních titulů. Události, jež ho zaujaly, vtiskl do svých obrazů, vzrostl také jeho zájem o fotografii a film.
Podle Cullinana navštěvoval veřejná promítání velmi často a výhradně se svým psem Fipsem. Když Fips v sále začal štěkat, malíř usoudil, že snímek není velké kvality a dvojice kino opustila. Fascinovaly ho i další technické novinky, rentgenový snímek své ruky si pečlivě schovával.
Edvard Munch v Tate Modern
28. července – 14. října 2012
Vstupné: 14 liber, vstup na stálé expozice je zdarma
Otevírací doba: neděle až čtvrtek od 10.00 do 18.00 (poslední vstup na výstavu v 17.15) pátek a sobota od 10.00 do 22.00 (poslední vstup na výstavu v 21.15)
Tate Modern, Bankside, London SE1 9TG, UK. Nejbližsí stanice metra je Southwark (Jubilee Line).
Další info: tate.org.uk
Duchové fotografií a filmu
Vizualita moderních vynálezů se promítla do jeho obrazů. Dlouhá expozice fotografického filmu byla pro Muncha inspirací i výzvou. Třetina z vystavených fotografií jsou autoportréty, na mnohých se objevuje jako duch. Nejdřív zmáčkl spoušť a poté se usadil na sofa.
Stejný efekt použil například na olejomalbě Women in the Bath (1917), kde jsou přes sebe ve vrstvách namalována průsvitná těla koupajících se žen. Mnoho autoportrétů je foceno z ruky a podle kurátora výstavy to byl právě Munch, kdo první přišel s technikou, jíž se dnes lidé fotí mobilními telefony, a která se stala vizuální dominantou sociálních sítí.
Stejnou silou Muncha ovlivnil film. Postavy na jeho obrazech (např. Pádící kůň, 1910-12) vystupují z plátna, jako by chtěly diváka převálcovat. Historky o tom, jak se vystrašení diváci schovávali pod stůl před jedoucím vlakem na prvním filmovém promítání bratří Lumiérů, jsou dnes již klasikou.
Sám Munch na jednom filmu spolupracoval, což dokládají skici interiérů a kostýmů v podobě olejomaleb. Tate Modern pořídila také kopii filmu, který Munch natočil, záběry ale připomínají spíš domácí video neznámého původu.
Narativní sérii obrazů na téma souboje (kolem 1932) kurátoři prezentují jako jeden z prvních kreslených storyboardů, formou ale mnohem více odpovídá komiksovému vyprávění.
Prožít smrt
Unikátní jsou obrazy, na nichž se Munch potýká se zhoršujícím se zrakem. V roce 1930 trpěl silným krvácením do pravého oka, což mohlo zapříčit i konec jeho malířské kariéry. Možnou osobní katastrofu vzal ale jako výzvu. Levé oko měl již poškozené, takže maloval jen s pomocí pravého fascinován obrazci, které vidí.
Vznikly tak čistě "abstraktní" obrazy zachycující krev, která sice malířovi bránila ve výhledu, zároveň mu ale otevřela nový pohled na malbu. Stejně jako předtím fotografie nebo film. Oční vada se promítla i do zátiší, jejichž kompozici deformují poloprůhledné skvrny.
Výstava končí stejně, jako začíná. Poslední místnost se znovu věnuje autoportrétům a divák tu najde jedno z nejhodnotnějších děl exhibice - Autoportrét: Mezi hodinami a postelí (1940-3).
"Nechci zemřít znenadání a bez toho, abych si to uvědomoval. Chci prožít i tuto poslední zkušenost," komentoval Munch obraz.
Věděl, že jeho celoživotní téma - smrt - je kruciálně blízko a zemřel rok po dokončení obrazu. Odevzdaný malíř stojí před obrazy, jež jsou mu vzpomínkami na život a dílo. Po pravé ruce hodiny bez ručiček potichu odpočítávají odchod do bezčasí, po ruce levé postel, na níž spočine.
Výstava Edvard Munch: Moderní pohled má paradoxně víc potenciálu překvapit než prvoplánově šokující žralok v láku a rozpůlená ovce, které najdete o patro níž na výstavě Damiena Hirsta.
Chytře vymyšlená a vystavěná exhibice neláká na Munchova nejznámější díla, zato vybízí k zamyšlení nad stereotypními pohledy na celebrity uměleckého nebe. Kurátoři výstavy se v pozvánce potencionálních návštěvníků ptají, jestli si myslí, že opravdu znají dílo a život Edvarda Muncha. A když říkají, zamyslete se znovu, myslí to vážně.
