Mozart rentgenoval Perahiu. S rozporuplným výsledkem

Petr Kadlec
5. 6. 2013 21:45
Recenze koncertu klavíristy Murray Perahii a orchestru Akademie sv. Martina v polích na Pražském jaru
Murray Perahia
Murray Perahia | Foto: Pražské jaro

Recenze - „Mozart? … Ten je moc těžký," odpovídal Svjatoslav Richter, fenomenální ruský klavírista 20. století, na otázku, proč během svojí kariéry nehrál Mozartovu hudbu zase tak často. Nebyl to jediný velký hudebník, který s ostychem přiznával, že Mozart dokáže interpretům nadělat pořádné vrásky. Na rozdíl od posluchačů, jejichž obličeje většinou spolehlivě rozzáří.

Mozartova hudba je totiž rentgen. Dost zvláštní a dost dobře maskovaný. Mozartovy skladby působí, jako že nejsou problém. Až na výjimky znějí líbezně, přístupně a budí dojem snadnosti. V jeho symfoniích dokonce není ani tolik not jako v těch romantických od Brahmse, Čajkovského nebo Mahlera.

Foto: Pražské jaro

Takže by měla být snadná, ne? Jenže běda hudebníkům, kteří by se nechali zmást a Mozarta podcenili. Vystavují se paprskům mozartovského rentgenu, který nemilosrdně ukáže, jak na tom doopravdy jsou.

Křišťál vs. ušmudlanina

Mozartova hudba nejvíc promlouvá, když je průzračná, přesná a štíhlá. Velké zvukové orgie, které na sebe tak rádi necháme vypouštět z koncertních pódií, Mozart vlastně neumožňuje. (Hudba klasicismu je vůbec dobrá prevence symfonického kraválu.) A když by se tak hrál, bude to trapas.

Základním předpokladem „dobrého Mozarta" je dokonalá souhra. Stačí, aby se jediný houslista v orchestru o chlup rozešel s ostatními v rychlosti hraní nebo v síle, aby dostatečně „nevyslovil" melodii, a z křišťálu se stává ušmudlanina. Jenže absolutní přesnost a strojová dokonalost taky nejsou ten pravý recept, protože jdou zase proti hravosti a nápaditosti (a tím pádem určité nespoutanosti a nepředvídatelnosti) Mozartovy hudby. A když ta se ztratí, z velkého Amadea se stane nuda. Většinou ušlechtilá, někdy i energická, ale nuda.

Říct, že interpretace Mozarta se málokdy blíží ideálu, není podceňování hudebníků. Vyplývá to prostě z podstaty věci a náročnosti úkolu. Pražskojarní koncert (Rudolfinum, 30. května) Murray Perahii, proslulého amerického klavíristy žijícího v Londýně, a londýnského orchestru Akademie svatého Martina v polích ukázal jejich přednosti i limity.

Mozart jiskrný i bez jiskry

Málokdo se může pochlubit takovou interpretační tradicí Mozarta jako Akademie sv. Martina v polích. Britský orchestr hraje v obsazení cca 20-30 hráčů (oproti skoro stočlenným velkým symfonickým tělesům), přičemž Mozartem se zabývá a vlastně živí desítky let. Prakticky od svého založení v roce 1959. Je to opravdu výjimečné. U nás srovnatelná tradice není.

Murray Perahia
Murray Perahia | Foto: Pražské jaro

Ukázkou výborného mozartovského standardu byla Serenata notturna, kterou „akademici od sv. Martina" vystřihli na začátku koncertu. I když se neví, na čí objednávku dvaadvacetiletý Mozart tuhle hudbu psal, je znát - i po téměř čtvrttisíciletí od jejího vzniku - že se při jejím psaní skvěle bavil. Platilo to i o provedení. Orchestr hrál s jiskrou, vtipně, někdy až sršatě. Ale Mozartovi to slušelo. Akademici hráli (a obvykle hrají) bez dirigenta, což vyžaduje velké soustředění na souhru. Až na drobná zaváhání se dařila výtečně. Pro mě nejpřesvědčivější číslo celého večera.

Pak přišel Murray Perahia hrát a zároveň od klavíru dirigovat Mozartův 26. klavírní koncert D dur. Častější bývá, že sólista jenom hraje; souhru s orchestrem „hlídá" dirigent. Po několika minutách, během kterých ve mně ještě doznívalo předchozí hudební číslo, se začal vkrádat pocit, že něco není v pořádku. Kam se poděl ten perfektně znějící a výborně sehraný orchestr? Bylo to, jako kdyby se akademici od sv. Martina ocitli pod dekou. Zvuk ztratil na průzračnosti, zřetelnosti a slyšitelně „ztloustl". Doprovod byl průměrný, souhra se sólistou problematická, rozdíl oproti prvnímu číslu koncertu docela markantní.

Murray Perahia je úctyhodný umělec, který se v 80. letech proslavil kompletní nahrávkou všech - téměř třiceti - Mozartových koncertů pro klavír a orchestr. Oceňován byl jeho kultivovaný tón, jemný a křehký zároveň, stejně jako hudební inteligence a vkus. Jenže být hvězdou je nevděčné, protože vás publikum i kritika poměřuje s výkony dvacet třicet let starými. Je tu vámi nastavená laťka. Je tu i velká míra tlaku a napětí, pokud jde o její udržení.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Rudolfinský večer ukázal Perahiu řekněme v méně disponované formě. Čert vem všechny noty, které padly „pod stůl", a všechny přehmaty. Nebylo jich málo, ale Perahiův Mozart byl po technické stránce stále ještě dobrý. Jenže chyběla jiskra a chyběl život. A nefungovalo propojení mezi sólistou a orchestrem, takže se nějak nedostavila radost ze hry a ze souhry. Což je taky podstatný rys Mozartovy hudby.

Perahia s taktovkou? Raději ne

Koncert uzavírala Mozartova předpředposlední symfonie - č. 39 Es dur. Perahia si tentokrát stoupl na dirigentský stupínek. Symfonie měla docela rychlá tempa a některá hezká místa (např. vždy, když hráli klarinetisté), ale Perahiovo dirigování bylo spíš na překážku než ku prospěchu. Neplatí rovnítko mezi tím, že je někdo pozoruhodný sólista, a tím, že dovede inspirativně dirigovat. I když se najdou výjimky - třeba klavírista Daniel Barenboim nebo houslista Vladimir Spivakov.

Perahia je myslím případ, kdy se to spíše nedaří. Kdybych to chtěl shodit, popsal bych Perahiovo dirigování jako šermování spíše menšího muže se spíše větší taktovkou. Jako dirigent orchestr moc nevede, pohyby rukou spíš ilustruje probíhající hudbu. Není pánem situace, někým, kdo vtiskává charakter a zároveň udržuje napětí. Znovu se potvrdilo, že nejlepší hudební výsledek měla vstupní Serenata notturna, ve které hrál orchestr bez Perahii.

Murray Perahia
Murray Perahia | Foto: Pražské jaro

Napadalo mě, proč hráči svatomartinské Akademie prostě nenechají Murray Perahiu dirigovat, ale - ve vší slušnosti - se neřídí tak trochu sami. Jenže to není snadné asi ani z psychologického hlediska. I když před sebou máte dirigenta, o kterém víte, že není zase tak zručný, stejně ho jako dirigenta vnímáte a v nějaké míře na něj spoléháte. Problém je, že spoléháte i v něčem, co vám dát nemůže - v tomto případě souhru…

Možná je to ale i věc určitého zpohodlnění. Kdo ví. Jen týden před Akademií sv. Martina byl na Pražském jaru další slavný komorní ansámbl - Orpheus Chamber Orchestra - vystupující většinou taky bez dirigenta. V Beethovenových klavírních koncertech č. 2 a č. 4 s orchestrem hrál, ale zároveň ho i dirigoval klavírista Alexander Lonquich. Ani on není rozený dirigent, orchestr si ovšem vlastním přičiněním udržel brilantní souhru. Takže to jde.

S Akademií sv. Martina v polích dlouhá léta jako dirigent pracoval Sir Neville Marriner. S vynikajícími výsledky. Od roku 2000 je hlavním hostujícím dirigentem sólista-klavírista Murray Perahia. Od roku 2011 je hudebním ředitelem další sólista, tentokrát houslista Joshua Bell. Je otázka, jestli by se ansámbl neměl do budoucna porozhlédnout opět po nějakém dobrém dirigentovi. Anebo naopak víc spoléhat na vlastní schopnost se řídit.

Minimálně kvůli Mozartově hudbě, která je pro svatomartinské akademiky kusem identity. A měla by jím na té nejvyšší úrovni zůstat. I když je tak zatraceně těžká.

Academy of St Martin in the Fields, Murray Perahia klavír/dirigent. Program: W. A. Mozart: Klavírní koncert D dur, KV 537 „Korunovační", W. A. Mozart: Serenáda č. 6 D dur KV 239 "Serenata notturna", W. A. Mozart: Symfonie č. 39 Es dur, KV 543. Pražské jaro, 30. května 2013, Rudolfinum.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy