Recenze - Truman Capote se narodil roku 1924 v New Orleans a zemřel v Los Angeles roku 1984. Už to jako by poukazovalo na rozpětí, jež je pro jeho dílo charakteristické. Spisovatel, jenž se z rodiči opuštěného chlapečka stal jednou z nejstylovějších hollywoodských celebrit, tvůrce nového žánru nebeletristického románu. Vysoký sto šedesát centimetrů, s pisklavým hlasem, otevřeně se hlásící k homosexuální orientaci.
Hrdiny jeho povídek jsou staré jižanské dámy pijící citronádu na prosluněných verandách, děti hledající své rodiče a vlastní individualitu, bohabojné černošské uklízečky, ale i vrazi a herecké idoly šedesátých let. Povídkový soubor Hudba pro chameleóny, který vyšel roku 1980 a je posledním Capoteho pozitivně přijatým dílem, zřetelně ukazuje, s jakou lehkostí dokázal propojit sebe vzdálenější okamžiky do tematicky sevřeného celku.
Hledání skrytých zahrad
Ačkoliv na rozdíl od Williama Faulknera či Flannery O'Connorové Capote přesídlil poměrně brzy do města, krajina amerického Jihu jeho povídky sytí velmi hojně. Jde o místo, které se vznáší v jistém elegickém bezčasí, místo, kde manželé pozvou na večeři i hledaného zločince Dvouhlavňového Bancrofta. A koneckonců i místo, které má zázračný potenciál.
Symbolem této atmosféry je New Orleans - „Město plné příkrých zdí, stínícího listoví, vysokých a bytelných zamčených železných bran, oken se zavřenými okenicemi, temných průchodů, které vedou do zarostlých zahrad, kde se barevně sváří mimózy a kamélie a kde se lenošivé ještěrky prohánějí po vějířích palmových listů a sekají svým rozeklaným jazykem."
Capote se zaměřuje na podobně mámivá místa, a to ať už se nacházejí na Martiniku, nebo ve městě. Prostor je vykreslován s pozorností k nejmenším detailům, autor se zaměřuje na senzualitu a všímá si barev, zvuků, vůní. Kdekoliv lze nalézt „skryté zahrady", pokud se člověk jen trochu snaží je odhalit.
Podivíni a jejich pozorovatel
Dalším rysem, který Capoteho výrazně propojuje s literaturou Jihu, je jeho zájem o ty, kteří ve společnosti nemají hlavní slovo - ženy, děti, lidi nějakým způsobem postižené, pokřivené. Roku 1948 vydal Capote svůj románový debut Jiné hlasy, jiné pokoje, který vypráví příběh třináctiletého Joela Knoxe.
Hrdina uteče z domova a pátrá po svém otci, krom toho se však odvíjí i cesta alegorická. Za porozuměním vlastní duši, lidem okolo a tomu, co člověka v životě čeká. Joel se v závěru smiřuje s tím, že navždy bude jen poslouchat cizí hlasy v jiných pokojích - i to je pozice většiny Capoteho dětských hrdinů. V Oslnivé záři z přítomné sbírky se jeden letní intenzivní zážitek zapíše protagonistovi do paměti tak silně, že postihne celý jeho život, avšak je nesdělitelný.
Spojujícím rysem v podstatě všech postav z první části Hudba pro chameleóny i z novely Ručně vyřezávané rakvičky je pitoresknost. Slepý stařec v mohavské poušti a jeho přítelkyně Mana Nebeská. Dáma z Martiniku, co hraje chameleónům Mozarta. Tajemný pan Jones - mrzák i švihák v jedné osobě. Vzdělaná dáma, milovnice Jane Austenová, jež miluje své kočky natolik, že si jejich mrtvolky skladuje v mrazicím boxu.
Jejich podivínství však neslouží komickým cílům ani nebudí hrůzu jako u O'Connorové, neboť vypravěčská perspektiva se důsledně vyhýbá hodnocení. Vypravěč, většinou v ich-formě (jedna z povídek je sice podána er-formou, ale její základ tvoří klasické internalizovaně fokalizované vyprávění) je bedlivý pozorovatel, vytváří kolem postavy celou síť faktů, od barvy hlasu po její záliby, ale sám stojí v pozadí. Povídky většinou začínají in medias res, nejsou přesně časoprostorově ukotveny, důležité není ani jméno vypravěče. Výsledkem je pocit, že všichni lidé jsou jako zakalené nádoby, a jen pokud jsme dost trpěliví, můžeme zahlédnout něco z jejich opravdové podstaty - ale jen na chvilku, dokud do nádoby nezasvítí slunce a nebude všechno jinak.
Prostor řeči
Trpělivost a empatie jsou ústředními motivy celého souboru. Zvláště v poslední části Konverzační portréty (z nichž pět textů bylo v češtině publikováno poprvé), jež mají formu dialogu s občasnými prozaickými vsuvkami, hraje citlivost vůči druhému hlavní roli.
Záleží jen na vstřícnosti obou aktérů - v rozhovoru s Bobbym Beausoleilem (Jedno s druhým), jedním z vraždícího gangu Charlese Mansona, osoba jménem TC našlapuje opatrně, v rozjařené jízdě propršeným New Yorkem s uklízečkou Mary Sanchezovou zas sdílí její starosti i uličnictví v bytech zákazníků.
Postavy, zachycené v bezprostřední scéně, před námi vystupují velmi plasticky, jejich vzhled a charakter povstávají jen z řeči. A tento obraz je například u Marilyn Monroe daleko působivější a trvalejší než její vystoupení na stříbrném plátně. Není jako živá, je živá.
Zde je třeba zmínit i bohaté stylové rozpětí řečových rejstříků a velkou roli melodie lidské řeči. Capote umí zacházet s nadávkami, ale i lyrizujícími popisy, jeho jazyk je vždycky šťavnatý a naprosto funkční. A je radost, že se Martinu Svobodovi, překladateli celého svazku, suverénně podařilo tuto vitalitu přenést i do přítomného vydání.
Vražedné rébusy
Otázka, nakolik je tento obraz slavných osobností a událostí pravdivý, může a nemusí být relevantní. Po Capoteho nebeletristickém románu Chladnokrevně (1965), v němž zachytil jednu podivnou texaskou mnohonásobnou vraždu na základě rozhovorů s obviněnými, vznikly Ručně vyřezávané rakvičky, které mají podobné téma.
Kdosi s iniciálami TC prochází se svým přítelem - vyšetřovatelem dalších záhadných vražd - celým případem, avšak celý příběh zůstává opět nevyřešený. Spojení osobního zaujetí obou aktérů (jedna z obětí je přítelova okouzlující snoubenka) a otevřeného konce vzbuzuje jistou frustraci na straně vypravěče. Potvrzuje se, že k jistým záhadám chybí navždy klíč.
Faktem je, že řada detailů v Capoteho podání nemá oporu v realitě. Nicméně nemyslím si, že proto jsou méně kvalitní, či dokonce opovrženíhodné. Truman Capote není spisovatel faktu, nezpravuje čtenáře o realitě, ale vytváří ji. A jak vidno, velmi zručně.
Truman Capote: Hudba pro chameleony. Překlad: Martin Svoboda. Argo, 2012. Doporučená cena: 298 korun.
