Umění, které vyrostlo z utrpení. Četnost morových sloupů je unikátní, říká historik

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
3. 4. 2020 17:17
Martin Pavlíček do svého učebního plánu na Univerzitě Palackého v Olomouci už několik let zařazuje přednášku o umění v dobách moru. Poprvé se mu ale stalo, že si jej „přišlo“ poslechnout tisíc zájemců. Takové publikum mu v půlce března na sociálních sítích zprostředkoval ředitel festivalu Hradecký slunovrat Václav Müller, kterého zaujaly Pavlíčkovy „morové“ příspěvky na Facebooku.
Mariánské náměstí s morovým sloupem v Uherském Hradišti.
Mariánské náměstí s morovým sloupem v Uherském Hradišti. | Foto: ČTK

Druhá tisícovka diváků si od té doby pustila zasvěcený výklad s mnoha obrazovými ukázkami ze záznamu na YouTube, další jej sdíleli na Facebooku. "Je to výrazné téma i bez karantény," myslí si historik umění. Připouští ale, že se nabízejí paralely se současnou situací epidemie koronaviru.

Trest za špatnosti

Děkovné, morové umění největšího "rozkvětu" dosáhlo v době, na kterou se Martin Pavlíček orientuje - v baroku. "Byly v něm dvě velké epidemie, kolem roku 1680 a pak v letech 1710 až 1716, mluvíme-li o střední Evropě," vysvětluje historik umění.

Podle něj je množství barokních morových staveb, především sloupů, vztyčených jako poděkování Bohu za přečkání epidemie, již lidé vnímali coby trest za své špatnosti, unikátní. "Tolik sloupů a volných soch v krajině i ve městech jako v českých zemích a ještě možná v Rakousku se nikde v Evropě neobjevuje, to nemá srovnání," říká pedagog.

Při Pavlíčkově vyprávění se objevují nečekané podobnosti se současností: mor se do Evropy rozšířil z Itálie, konkrétně z Benátek a Janova, tedy přístavů, kam připlouvaly lodě z oblasti Persie a Malé Asie.

"Podobně jako nyní byl limitován běžný život, jen mor byl samozřejmě brutálnější, mnohonásobně rychlejší a měl drtivější dopad," srovnává Pavlíček.

Roušky sice běžné nebyly, podobné ochrany ale nosili lékaři a ošetřovatelé. "Měli šátky napouštěné bylinnými oleji. A doktoři nosili takové zobáky, masky, které chránily i oči," říká historik umění.

Na ilustračním snímku je maska podobné té, jakou se před morem chránili lékaři.
Na ilustračním snímku je maska podobné té, jakou se před morem chránili lékaři. | Foto: Shutterstock

Kajícný Monteverdi

Své internetové vystoupení začíná od Benátek, kde se nacházejí zřejmě největší morové památky. Velkou dominantou je barokní bazilika Santa Maria Della Salute, která trůní při ústí Canalu Grande na dohled z náměstí Svatého Marka. Název - Della Salute - znamená Uzdravující, protože stavba dokončená v roce 1631 byla míněna jako velkolepé poděkování Bohu za skončení epidemie.

Na snímku je barokní bazilika Santa Maria Della Salute v Benátkách.
Na snímku je barokní bazilika Santa Maria Della Salute v Benátkách. | Foto: ČTK/DPA

Skladatel Claudio Monteverdi pro příležitost pokládání základních kamenů baziliky vytvořil tříhodinovou liturgickou skladbu. Byl to od něj pravděpodobně skutek pokání, protože nejspíš právě Monteverdi epidemii v první polovině 17. století do Benátek zavlekl.

"Ve svém domě přijal hudebníky z Mantovy, kde byl mor. Hudebníci byli nakažení," říká Pavlíček. Hosté, na rozdíl od hostitele, nákaze podlehli a po nich dalších 46 tisíc Benátčanů, což představovalo čtvrtinu obyvatel.

Morové sloupy, které v baroku začaly tvořit výrazné středobody středoevropských měst, se rozšířily z Říma. Inspirativním dílem se stal mariánský sloup z roku 1615, který ještě nevzýval Matku Boží jako ochranitelku před epidemií. K tomu byl jen krůček: na morových sloupech, kterým na vrcholku nejčastěji vévodí Panna Maria nebo Svatá Trojice, přibyli světci a andělé bojující s personifikovanou nákazou.

Mariánský sloup z roku 1615 naproti bazilice Panny Marie Sněžné v Římě.
Mariánský sloup z roku 1615 naproti bazilice Panny Marie Sněžné v Římě. | Foto: Shutterstock

Vídeňská babice

Mor byl nejčastěji znázorňován jako ošklivá babice. Mimořádně odpudivá, stará ženština se nachází například na morovém sloupu ve Vídni v ulici Na Příkopech nedaleko Dómu svatého Štěpána. Hlavním znakem morových památek je ale především přítomnost morových patronů. K pěti základním, uctívaným ve střední Evropě, patří svatý Šebestián, svatý Roch, svatý Karel Boromejský, svatý František Xaverský a svatá Rozálie.

Sloup Nejsvětější Trojice ve Vídni.
Sloup Nejsvětější Trojice ve Vídni. | Foto: Wikimedia Commons - Thomas Ledl (CC BY-SA 2.0)

Ke své morové dedikaci přišli například tak, že při morových pohromách pomáhali nemocným, jako milánský kardinál Karel Boromejský a francouzský poutník Roch, který se morem nakazil a pak se uzdravil.

Svatý Šebestián, římský mučedník z počátků křesťanství, ještě o moru nic vědět nemohl, ale jeho rány na těle způsobené šípy připomínaly morové vředy, a tak si jej v dobách moru věřící vybrali za přímluvce.

Také poustevnice Rozálie zemřela čtyři století před morovou epidemií v Palermu. Během nákazy v roce 1624 se však palermští františkáni začali pídit po jejím hrobě. Skutečně jej objevili v jeskyni nedaleko města, což bylo samo o sobě považováno za zázrak. "Když pak její ostatky slavnostně přinesli do epidemií sužovaného Palerma, mor ustal," popisuje Pavlíček začátek kultu sicilské světice.

Její kult se rozšířil i do Čech. Například nedaleko od Bernartic na Písecku byla v roce 1681, po skončení morové epidemie, postavena kaple svaté Rozálie, později přestavěná na kostelík.

Poutní kostelík sv. Rozálie se nachází mezi obcemi Bernartice a Borovany.
Poutní kostelík sv. Rozálie se nachází mezi obcemi Bernartice a Borovany. | Foto: Krajské turistické informační centrum jižní Čechy

Pavlínino kamení

Podobný zázrak, jaký způsobily ostatky svaté Rozálie, je připisován také svaté Pavlíně, jejíž relikvie přinesli jezuité z Říma do Olomouce v roce 1623. Tentýž rok město zachvátil mor, který zmizel poté, co křesťané uspořádali procesí s Pavlíninými ostatky. Světice je od té doby patronkou města. Znázorňuje ji - s hromadou kamení, neboť zemřela ukamenováním - morový sloup na Dolním náměstí.

Sloup Panny Marie z let 1716 až 1723 na olomouckém Dolním náměstí.
Sloup Panny Marie z let 1716 až 1723 na olomouckém Dolním náměstí. | Foto: ČTK

Naopak zřejmě nejslavnější olomoucká památka, jež figuruje na seznamu organizace UNESCO, sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, vůbec není morový. Žádný ze zobrazených světců není přímluvcem při epidemiích, což je základním poznávacím znakem.

Morové památky se stavěly nejen jako poděkování těch, kteří morovou ránu přežili, ale také z vděčnosti, že mor do města během epidemie nepřišel. Takovým je například morový sloup v Teplicích, jejž navíc ozvláštňuje, že byl konstruován zároveň jako kašna.

"Samozřejmě už tehdy o síle přímluvné modlitby řada lidí pochybovala, ale pro většinu bylo přirozené věřit v propojení pozemského života a posvátného světa. Věřili ve funkčnost modliteb a slibů, proto vznikala umělecká díla tohoto typu," dodává Martin Pavlíček.

Morový sloup na Zámeckém náměstí v Teplicích.
Morový sloup na Zámeckém náměstí v Teplicích. | Foto: ČTK

Portrét mrtvého prince

Velké prostupnosti mezi historií a současností, mezi středověkými morovými "ranami" a současnou karanténou, si všimla i redakce amerického deníku The New York Times, která minulý týden poslala svého redaktora Jasona Farago na "reportáž" do uzavřeného Metropolitního muzea v New Yorku. Novinář se šel speciálně podívat na obraz svaté Rozálie od vlámského malíře 17. století Anthonise van Dycka, protože má neuvěřitelný původ.

Anthony van Dyck: Svatá Rozálie se modlí za Palermo zasažené morem, 1624
Anthony van Dyck: Svatá Rozálie se modlí za Palermo zasažené morem, 1624 | Foto: Metropolitní muzeum

Van Dyckovi bylo pětadvacet, když v roce 1624 přijel na Sicílii na pozvání španělského místokrále Emanuela Filiberta, jehož měl portrétovat. Podobizna skutečně vznikla, ale hostitel možná ještě před dokončením zemřel. V Palermu totiž vypukl mor, kterému podlehlo 10 tisíc obyvatel, zhruba desetina města.

Vlámský malíř tam zůstal uvězněn v karanténě a byl svědkem hrůz i zázraku s ostatky svaté Rozálie.

Není divu, že dostal novou zakázku: namalovat obraz světice. Rozálii ztvárnil celkem pětkrát. Verzi, kterou vlastní newyorské muzeum, namaloval na plátno s rozmalovaným autoportrétem, který zůstal ukryt pod vrstvami barev. Van Dyck si zřejmě nevěděl moc rady s tím, jaké atributy má dosud málo známá světice mít. Lebka, kříž a věnec růží jako odkaz na její jméno se nakonec ujaly a je tak znázorňována dodnes.

Poslechněte si celou přednášku Martina Pavlíčka o umění v dobách moru. | Video: Hradecký slunovrat

Omyl s Matkou Boží

Van Dyckův obraz se do newyorské sbírky dostal jako první dílo evropského umění v roce 1871, avšak noví správci nepoznali, že jde o Rozálii. Do kartotéky obraz zanesli jako Nanebevzetí Panny Marie.

V těchto dnech měl být jedním z hlavních lákadel speciální výstavy ke 150. výročí otevření Metropolitního muzea. Místo toho je van Dyckova malba, jež vznikla během karantény Palerma, kvůli karanténě znovu izolována v prázdném muzeu.

Podobně je na tom slavný obraz od Karla Škréty nazvaný Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně z roku 1647, který je součástí nové expozice starých mistrů. Připravila ji Národní galerie v pražském Schwarzenberském paláci a je to možná největší malba s morovou tematikou v českých sbírkách. Škréta, který do zalidněného obrazu propašoval i svůj autoportrét, jej však nemaloval z bezprostřední morové zkušenosti.

Karel Škréta: Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně, 1647
Karel Škréta: Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně, 1647 | Foto: Národní galerie Praha
 

Právě se děje

Další zprávy