Přestože po roce 1968 celou dekádu nesměl vystavovat, prosadil se také v zahraničí.
Výročí 100 let od jeho narození teď připomíná pražská Galerie U Betlémské kaple výstavou drobných soch i obrazů. Vyšel i útlý katalog, do nějž texty napsal Chlupáčův dlouholetý přítel, kunsthistorik Jiří Šetlík. Přehlídka potrvá už jen do příštího pátku 6. března.
Uviděl to plátno
V tom, že je chlapec bez talentu, utvrzoval Chlupáčova otce - středoškolského profesora latiny a řečtiny - rodinný přítel, malíř Ladislav Šíma. Přitom právě on budoucího sochaře pro umění nevědomky získal.
V roce 2004 Miloslav Chlupáč natočil desetidílný seriál pro pořad Českého rozhlasu Osudy, v němž vzpomíná právě na krajináře Šímu. Malíř přijel za Chlupáčovými na venkov do jižních Čech. Chodil malovat k rybníku, ale nepřál si, aby ho při tom někdo pozoroval. "Ale poslali mě za ním se vzkazem, a tak jsem uviděl to plátno," říká Chlupáč, který si přesně pamatuje, co uviděl.
"Moc toho tam nebylo, zelenomodré pruhy a modrý flek. To bylo tak krásný, protože ty barvy zářily, mezi tím bílá toho plátna, to mě úplně okouzlilo. Poprvé jsem pocítil, že moderní umění je takové čisté, svěží, snadné."
I když byl stále rozhodnutý jít studovat medicínu, zážitek s načrtnutým rybníkem mu uvízl v paměti. "Bylo to setkání s malováním, které všechno zjednodušilo na zářivé barvy."
Studium medicíny si Chlupáč dlouho neužil, byl rok 1939 a nacisté zavřeli vysoké školy. Náhodou se pak dostal do kamenosochařské dílny v Kralupech nad Vltavou. Tamní mistr poznal neobyčejnou zručnost i nadání mladého pomocníka a doporučil mu zkusit studium na dnešní Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ta tehdy měla ještě status střední školy - a Chlupáč se na ni snadno dostal.
Vzácná krev
Po klauzurách završujících první ročník měl být totálně nasazen v Německu. "Do Říše jsem nakonec nešel, místo toho mě poslali do ČKD, protože jsem byl profesionální dárce krve. V dětství jsem prodělal obrnu a moje krev tak byla cenná pro děti nakažené tou nemocí," vzpomínal.
Po válce se na školu vrátil, oproti spolužákům byl o sedm let starší. Měl rozhled a přirozenou autoritu, bez větší snahy se stal předsedou fakultní rady, která prosazovala vysokoškolský statut UMPRUM.
Když se ukázalo, že zejména kolem jmenování profesorů budoucí školy, jež byla od počátku vnímána jako konkurence pražské akademie, se politikaří, studenti uspořádali manifestaci. V roce 1946 obsadili náměstí před kanceláří ministra Zdeňka Nejedlého.
"Nejedlý se strašně zlobil, říkal, že UMPRUM podporuje a my mu jen děláme ostudu," směje se na archivní nahrávce Chlupáč. Právě on byl nakonec k ministrovi vpuštěn a předal mu seznam umělců, které si studenti přáli za své profesory. Byli to například František Tichý, Emil Filla, Richard Lauda či František Muzika. Jejich přání nakonec Nejedlý vyplnil. "Škola byla výborná, svěží, neoficiální, byla tam volnost," vybavuje si Chlupáč.
Pravicová avantgarda
Sochařovy vzpomínky, které natáčel ve věku 84 let, jsou neobyčejně pestré, líčené s oslnivou vitalitou a nadhledem. Nezbyla v nich žádná hořkost ani při vyprávění o těžkých obdobích.
V roce 1948 Chlupáče kvůli "špatné" politické orientaci vyhodili z časopisu Kulturní politika vedeného E. F. Burianem, do kterého psal výtvarné kritiky a jenž mu poskytoval skromný plat. Jinde se uplatnit nemohl.
Jeho umělecký styl se po nástupu komunistů k moci stal nežádoucí. "Najednou se měnila orientace. Oficializovalo se umění, které neodpovídalo avantgardním kořenům. Ačkoli avantgardy 20. let byly levicově orientované, najednou jako by šlo o extrémní pravici," vysvětloval sochař.
V padesátých letech se tak živil dělnickými pracemi nebo restaurátorstvím. V té době již byl ženatý a s manželkou i malou dcerkou bydleli na koleji, neboť vilu rodičů jeho manželky zabavil stát. Až později se mladá rodina směla nastěhovat do malého prostoru vily, kterou uvolnili noví nájemníci.
Teprve v 60. letech se Miloslav Chlupáč dostal k práci, po které toužil. Začal vystavovat a jezdit na sochařská sympozia. Právě při nich získal mezinárodní renomé a další pozvání do Evropy, za moře nebo do Číny. Jeho nejslavnější realizací jsou tři sochy podél silnice v Mexico City, jež původně vedla do olympijské vesnice.
Ve vlasti se stal vyhledávaným autorem architektů. Chlupáčovy sochy doplňují například plastiky pro portály na sídlišti v Kročehlavech, velká figurální kompozice dotváří prostranství u školy v Matiční ulici v Ostravě.
Po roce 1968 byl zase vyřazen z oficiálního uměleckého provozu a nesměl ani cestovat na zahraniční sympozia. "Exemplárně mu byla - jako jedinému v Praze - odstraněna jeho monumentální plastika z Leninovy třídy - na příkaz poslance, malíře Vladimíra Šolty. Perzekuce zasáhly neblaze do jeho života," píše v katalogu k současné výstavě kunsthistorik Jiří Šetlík.
Kopec, skála, kámen
Sedmdesátá léta Chlupáč strávil jako topič na pražském sídlišti Invalidovna. V té době maloval, na sochaření nebyly peníze.
"V roce 1982 realizoval konečně figurální plastiku před školu v Hořovicích, úkol, který mu byl deset let předtím legálně zadán, avšak bdělými zásahy strážců kulturní normalizace systematicky odkládán," popisuje konec Chlupáčovy státní ostrakizace Šetlík.
Historik umění na tvorbě výrazného sochaře oceňuje jeho blízkost k přírodě. Podle něj Chlupáčovy sochy připomínají buď zkultivované a opracované balvany, což je případ plastik v rakouském St. Margarethen, Vyšných Ružbaších, francouzském Grenoblu nebo na sídlišti Pankrác II, nebo je tvoří sloupy a polosloupy - jako plastiky pro Mexico City, rakouský Klagenfurt, instalace Brána v Liberci nebo kompozice pro hotel Thermal v Karlových Varech.
"Jejich původně spíše geomorfní ráz překryly formy antropomorfní. Ty i ony vycházejí z předobrazů přírody: kopce, skály, kamene, stromu; obrážejí reliéf půdy; připodobňují se lidské postavě, údům, hlavě, tváři," shrnuje teoretik Šetlík. Podle něj Chlupáčovy plastiky "vrací naše pocity i úvahy k prostředí, z něhož jsme vyšli, a osvobozuje nás z šalebné zaslepenosti vševládnou civilizací".
