Kruh se uzavřel. Před necelým půlstoletím mladá studentka Milena Kalinovská nahlédla do pražské Špálovy galerie a ohromena kolážemi Jiřího Koláře se začala zajímat o soudobé umění. Nakonec s ním profesně spojila svůj život.
O půlstoletí později se teď Kalinovská s Prahou symbolicky loučí právě výstavou děl Jiřího Koláře, již nedávno otevřela v paláci Kinských.
Letos sedmdesátiletá kurátorka uplynulé tři roky působila jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění pražské Národní galerie. Kvůli tomuto "vyvrcholení mého profesního života", jak jej nazvala při nástupu do funkce, se vrátila z emigrace a stala se součástí nejužšího vedení instituce, jež po svém nástupu ustanovil nový ředitel Jiří Fajt. Teď Kalinovská oznámila, že k 1. říjnu galerii opouští.
"Podepsala jsem smlouvu na tři roky, ta mi vyprší a já ji už nebudu obnovovat. Odcházím z vlastního rozhodnutí, přesvědčená, že když je vám sedmdesát let, už nemáte v muzeu co dělat," vysvětluje kurátorka, v jejímž životopisu lze nalézt jen jedno zaměstnání, v němž vydržela kratší dobu než v Praze.
Kalinovská nadále podporuje Fajta ve snaze oživit instituci spravující největší českou sbírku výtvarného umění. A Fajt zase nevylučuje, že se na Kalinovskou v budoucnu ještě obrátí. "Ale situace ve Veletržním paláci, kde sídlí Sbírka moderního a současného umění a který se nyní intenzivně začíná připravovat na rekonstrukci, vyžaduje člověka, který tam přece jen bude působit s delším horizontem," vysvětluje personální obměnu Fajt.
Kalinovská se narodila roku 1948 do pražské rodiny ruských přistěhovalců, původně donských kozáků, kteří do Československa přijeli na výzvu Tomáše Garrigua Masaryka a stali se součástí první vlny ruské diaspory. Ještě v mládí rodinou Kalinovské tradovaly dramatické historky o tom, jak prarodiče roku 1917 prchali před bolševiky přes hořící mosty.
Dědeček Mileny Kalinovské měl pod postelí připravený kufr pro případ, že by komunismus v Rusku přece jenom padl. Nestalo se a dědeček nakonec v Praze patřil k zakladatelům Slovanské knihovny.
S babičkou Kalinovská v mládí hovořila jen rusky. "Když jsem v Praze šla do školy, skoro jsem neuměla česky. Měla jsem kamarády v diaspoře a spřátelit se s Čechy pro mě bylo těžké, protože jsem četla jiné pohádky, patrně jsem také hovořila s přízvukem," vzpomíná Kalinovská.
Po komunistickém převratu roku 1948 se situace zhoršila. Rodiče nebyli ve straně a jako odpůrci bolševismu čelili perzekuci. Matka přišla o místo v pražské Tesle, kde vedla účetní oddělení, a otec řadu let "dobrovolně" pracoval v jáchymovských uranových dolech pro politické vězně. Když šla dcera do 1. třídy, dostala od tatínka pohlednici právě z Jáchymova.
Milena Kalinovská však dospívala už ve svobodnějších 60. letech, z té doby vzpomíná na poslech alb Beatles či představení Divadla Semafor. Zhruba tehdy také navštívila první výstavy soudobého umění, které mladou dívku, toho času studující práva, přivedly k zájmu o výtvarná díla.
Po srpnu 1968 Kalinovská vycestovala do Londýna. Zprvu pracovala jako au pair a sekretářka literární agentury, nakonec v Anglii vystudovala srovnávací literaturu a ruské umění, v Kanadě ještě přidala slavistiku. Vrátit zpět se nemohla, komunistický režim ji v nepřítomnosti zbavil občanství a odsoudil ke třem rokům vězení za dopis, jejž napsala do deníku Times of London o omezování náboženských svobod v Československu.
Profesně se Milena Kalinovská jako kurátorka vypracovala na špičku. V 80. letech pořádala výstavy v progresivní londýnské galerii Riverside Studios, kde se také hrálo divadlo a pravidelně v něm zkoušel třeba dramatik Samuel Beckett.
Právě za kurátorskou činnost v Riverside byla Kalinovská nominována na prestižní Turnerovu cenu, dnes už udělovanou pouze umělcům. A také zde navázala dlouholetá přátelství, například s Nicholasem Serotou, jenž se pak na čtvrtstoletí stal ředitelem britských galerií Tate. Právě jim později Kalinovská věnovala svůj archiv.
Další zkušenosti sbírala v Bostonu, kde šest roků vedla Institut současného umění, a už v novém tisíciletí ve Washingtonu, kde po dobu jedenácti let šéfovala kulturním programům a vzdělávání prestižního Hirshhornova muzea.
Všechny tyto zkušenosti roku 2015 přinesla do Prahy, kde nastoupila jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie. U veřejnosti zůstává zapsaná hlavně jako jedna z kurátorek silných výstav děl Magdaleny Jetelové, malíře Gerharda Richtera či aktuálně Jiřího Koláře a Antonyho Gormleyho. "Vždy to ale byl výsledek spolupráce se skvělými lidmi, kteří pro Národní galerii pracují," zdůrazňuje Kalinovská.
Ve funkci využila kontaktů ze zahraničí. Pro Národní galerii, jež je dotovaná ze státního rozpočtu a nemůže si dovolit nakupovat díla renomovaných umělců, vyjednala mnoho darů právě od Richtera, Jetelové, umělkyně Kateřiny Šedé nebo soubor polaroidů a snímků Andyho Warhola, které věnovala americká nadace.
Práce významných světových autorů se tak dostaly do rukou české státní instituce, která je může vystavovat - na rozdíl od soukromých majitelů, již nejsou povinni díla ukazovat veřejnosti.
"Naposledy jsme teď koupili dvacet děl z pozůstalosti Jiřího Koláře. O dalších akvizicích ale rozhodne, jestli se Jiřímu Fajtovi podobně jako vloni podaří vyjednat mimořádný příspěvek," zmiňuje Kalinovská loňský úspěch ředitele, jemuž parlament na akvizice schválil dotaci ve výši 18 milionů korun - v tomto ohledu srovnatelnou se zahraničními institucemi.
Práce ředitelky Sbírky moderního a současného umění ale byla širší. Kalinovská se starala o exponáty od maleb přes plastiky až třeba po fotografie, koordinovala práci kurátorů na dočasných výstavách i stálých expozicích.
Pod jejím vedením se pracovníci sbírky věnovali badatelské činnosti, jakkoli "většinou po večerech, nocích a víkendech, protože bychom stále potřebovali najmout víc zaměstnanců", podotýká Kalinovská.
Její kolegové se dále zabývali inventarizací sbírek, vyřizovali vývozní povolení, u soudů hodnotili pravost rozporovaných uměleckých děl. Účastnili se konferencí, pracovali s restaurátory a samozřejmě publikovali a přednášeli.
Kalinovské a Fajtovi se do Národní galerie v uplynulých třech letech též podařilo přitáhnout několik špičkových odborníků, například kurátora Otto M. Urbana - a jiné jako Annu Pravdovou v instituci udrželi.
Kurátorka Milena Kalinovská
Zveřejnil(a) Národní galerie v Praze dne NaN. undefined NaN
Po dobu svého pražského angažmá byla Milena Kalinovská v nezvyklé dvojroli. Jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění nahradila Helenu Musilovou, zároveň jí však připadla také Sbírka umění 19. století, kterou předtím vedla Šárka Leubnerová. Na její místo však odborná komise roku 2015 nedoporučila nástupce, a když souhlasila i vědecká rada, Fajt správu obou sbírek svěřil Kalinovské. Pod ni tak spadal itinerář zhruba 40 tisíc děl.
Nyní už galerie na oba posty opět vypisuje oddělená výběrová řízení. "Ukázalo se během uplynulých tří let, že je to obrovská agenda, která překračuje možnosti jednoho člověka. Z hlediska programového i administrativního je Národní galerie ze 70 nebo 80 procent vytěžovaná právě v ohledu umění 19., 20. a 21. století," vysvětluje Jiří Fajt.
Aby nebyli podezíráni, že někoho protežují, ani on, ani Kalinovská nechtějí jmenovat kandidáty na budoucí vedení sbírek. V úvahu by teoreticky připadal například Vít Havránek, který nevylučuje, že se do konkurzu přihlásí. Naopak kurátoři Anna Pravdová, Otto M. Urban a Marcel Fišer pro Aktuálně.cz uvedli, že to neplánují.
"Poslechnu si a vyberu toho, jehož mi doporučí komise. Ale rozhodně nebudu jmenovat nikoho, o kom bych nebyl stoprocentně přesvědčen, že na to místo bude lidsky i profesně patřit," říká Jiří Fajt a teoreticky připouští i možnost, že by komise napoprvé nikoho nevybrala. V tom případě by své působení v Praze dočasně prodloužila Milena Kalinovská.
Ta se výhledově přestěhuje zpět do Washingtonu za dvěma dospělými dětmi, přesto bude mít důvod se do Česka vracet. S manželem, ekonomem Janem Vaňousem, vlastní statek v jižních Čechách, kde tráví několik měsíců v roce. "A zůstávají tu všechny mé knihy, které jsem věnovala Národní galerii. Kdykoliv je budu chtít otevřít, s velkou radostí přiletím," vysvětluje Kalinovská. "Můj život je něco jako obrovská odměna. Pořád nemohu uvěřit, že mě do Národní galerie někdo chtěl," dodává.
