Recenze - Zakladatel Tata Bojs Milan Cais je velmi úspěšný muzikant, ale také uznávaný výtvarný umělec. Čím je víc? Stačí se zeptat někoho z ulice - nebo zajít do Wortnerova domu AJG v Českých Budějovicích na jeho výstavu a bude jasno.
Expozice může překvapit snad jen ty, kteří netuší, že a jak se mu Pod kůži zadřela hudba. Cais má za sebou několik pozoruhodných projektů, např. p3D-01, s nímž diplomoval; ale až na výjimky, jako byla projekční instalace Noční hlídač na střeše Goethe institutu, jíž ohromil v roce 2000, je jeho hlavním inspiračním zdrojem vlastní život.
To je samozřejmě normální. Kdyby ovšem jeho gros netvořila právě hudba, tedy druhá - a evidentně větší - židle, na které sedí. Není si od věci uvědomit, že Caisův výtvarný respekt nemalou měrou spočívá v pozici spolupracovníka na kolektivních multimediálních kineticko-akustických projektech Petra Nikla, s nimiž jeho práce doslova objely svět.
Přísně vzato má za sebou Cais v pravém slova smyslu jednu samostatnou výstavu, a to 9+6 z roku 2006; o to překvapivější je, že jeho současná přehlídka je koncipována v podstatě jako malá retrospektiva. Nicméně kdo se dokáže od tohoto kontextu oprostit a vnímá ho bez předsudků jako člověka, který umí dobře a chytře pobavit, přijde si i v Alšově jihočeské galerii na své. Umění Milana Caise je totiž jako tvorba Tata Bojs.
Jde o kvalitní alternativní pop, který dokáže oslovit starší školáky i čtyřicátníky, přičemž zřetelně, jednoduše a atraktivně pojmenovává věci, které naléhavě a přes emoce vnímá skoro každý: dětství, kamarádství, dospělost, vzpomínky, budoucnost i sentiment. Když použiju název jednoho z cédeček Tata Bojs, je to takové chytlavé futuretro.
V Budějovicích Cais vystavuje velké „akustické" objekty, kterým se věnoval ještě v dobách studií na AVU - 3D rytmická partitura Rytmus vně a uvnitř mě nebo estetikou metra inspirované Zneužití se trestá.
Autobiografický foto-cyklus Tátomam vystavený v roce 2006 v pražské Galerii kritiků, jehož podstatou je tvář složená z portrétek obou rodičů, během času mechanicky rozhojnil o tátomamy svých kamarádů z kapely. Nechybí ani TOP 12, loňské automatické kresby podle ještě nedefinitivních písniček - jinými slovy vizuální promo nové desky Tata Bojs.
Hlavní roli ale hrají magnetofonové kazety. Pro dnešní děti nepochopitelná věc z pravěku, pro mládež jeden z absurdních cool retropotisků na tričko a pro čtyřicátníky kultovka (které se asi nezbaví, ani když už je k ničemu). Právě kazety se staly Caisovi osobním prostředníkem komunikace. Ne náhodou jim postavil dřevěný pomník z peřiňáku a jiných skříněk ze svého dětského pokoje.
Jiné jsou přilepené na zeď a pod názvem Vlající vzpomínky spolehlivě vzbuzují úzkost, protože větrák pofukuje jejich pověstně vytaženými pásky. Je děsivě jasné, že se dřív nebo později zamotají a nové už se neseženou ani v tuzexu.
Nápadité jsou i závěsné „pokojíčky" pro kazety - jakoby „kubizující" asambláže ze dřeva. Dvířka, do nichž jsou zapasovány kazety s Caisovými nejoblíbenějšími nahrávkami - Hendrix Door, Zappa Door, Bowie Door… Nejenže forma je „klasická moderna", ale zásadní muzika se dostala na piedestal jiného oboru.
Právě kazetová série je nejzajímavější částí výstavy. Přesto či právě proto, že jiné části expozice mají mnohem angažovanější nebo pódiovější charakter. Je pověstnou třískou, která se vám vryje pod kůži - i když je to cizí těleso, o které vlastně nestojíte, je vaší součástí možná víc než životně důležité orgány. Dává o sobě sama vědět a bolestivě pokouší vaši citlivost.
V tomhle ohledu tahle „jiná hra" Milana Caise aspoň občas plní svůj účel dokonale.
Milan Cais: Pod kůží. Alšova jihočeská galerie, Wortnerův dům, České Budějovice. Výstava se koná do 20. března.
