Ve Veletržním paláci je kus Albertiny, radnici obsadil Císařovský a dvojice teoretiků tepe do Rolanda Barthese.
| Dárek od Albertiny |
Protože mají momentálně ve Vídeňské Albertině kapánek přeplněno, neboť muzeum až do ledna příštího roku hostí výstavy Michelangela, Picassa a Herberta Brandla, zbavili se části stálých sbírek bohulibým způsobem tím, že je poslali do světa. Tedy k nám. Tedy do českého výtvarného Mordoru, pražského Veletržního paláce.
Pán domu při té příležitosti neváhal pronést něco na ten způsob, že naše stálé sbírky zahraničního moderního umění jsou TAKY kvalitní (a tím pádem jako by nebyl důvod k dovozu zápůjček). A přestože prý jsme ještě nenalezli cestu k umění (zřejmě synonymum Národní galerie), tak se laskavě můžeme nechat na aktuální výstavě nazvané Monet - Warhol nechat vychovat. Díky.
Konkrétně se jedná o osmdesát děl, která Tomáš Vlček a Olga Uhrová vybrali z proslulé sbírky lichtenštejnských manželů Rity a Herberta Batlinerových čítající na pět set prací světového umění z 19. a 20. století včetně nedávné současnosti.
Batlinerovi, kterým v začátcích pomáhal s nákupem důležitý obchodník s uměním a zakladatel veletrhu Art Basel Ernst Beyeler, se v roce 2007 rozhodli trvale zapůjčit tuto sbírku právě Albertině vlastnící na třicet tisíc děl moderního umění.
Jejich sbírka představuje jakési dějiny umění v kostce: od pozdního Moneta, který v souvislosti s vystavenými lekníny začal používat pro impresionistu podezřelého slova idea, přes revoluční ruské avantgardisty (Malevič, Lisický), surrealisty (Magritte, Ernst) a expresionisty (Kirchner) až po americké minimalisty (Le Witt) a Francise Bacona, Fluxus či Lucia Fontanu, který se snažil přefiknout obraz, ale narazil na zeď.
Nabídka vlastně chronologicky sahá i za Andyho Warhola, od nějž máme možnost vidět jeho Elektrická křesla. K vidění jsou díla od Anselma Kiefera, Georga Baselitze či Alexe Katze. Hlavní část každopádně tvoří umění především první, dnes již kanonizované poloviny 20. století, kdy i ironické umění bralo svůj boj vážně (viz třeba Jean Dubuffet).
Výstava je to ideální pro školy a samozřejmě stojí zato na ni zajít, neboť obrazy samy jsou prostě bezva. Je to jako poslechnout si antologii šlágrů z několika dekád. Je to spíš příslib než cíl, ale ne každý si s nadšením a pozorně poslechne kompletní diskografii Boba Dylana.
Monet - Warhol. Mistrovská díla z Albertina museum a Batlinerovy sbírky. Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7. Kurátoři Tomáš Vlček, Olga Uhrová. Výstava se koná do 7. ledna 2011.
| Rozpitý Císařovský |
Tomáš Císařovský představuje pod názvem Žlutá skvrna na Staroměstské radnici několik desítek svých akvarelů, od figurálních studií přes krajinky až deníkové zákresy z cest. Klíčovými slovy budiž překvapení a rychlost zasychání.
Císařovský se de facto celý život profiloval jako svébytný figuralista, lépe řečeno v pozdějším svém období jako figuralista takřka klasický. Vzhledem k tomu, že malba, nedejbože taková, na které je něco poznat, byla svého času v roli otloukánka, to byl vlastně dosti neklasický přístup.
Krajinomalba v jeho díle nechyběla - ale vyjadřoval se o ní jako o jistém typu odpočinku, jako o osvěžujícím úkroku z převažujícího směru jeho tvorby. I na tomto poli však dosáhl mnohdy působivých výsledků. Specifickým způsobem vytvářel (podobně jako v případě figur) poetické krajiny bez lidí; jakási torza, jimž vlastně nic nechybí.
Každopádně vždycky maloval olejem. Což je materiál, se kterým se pomalu pracuje, který delší dobu schne a když zatuhne, vytváří zaschlé masivy barvy, se kterými nelze hnout. Stačí se podívat na plátno zblízka.
Cyklus mapující Císařovského akvarely mezi léty 2002 až po současnost (škoda, že chybí Dolomity z konce 90. let) je vůči jeho olejovým obrazům jako parfém vůči vzpomínkové fotografii. Prchavý, nestálý, jakoby nedořečený, ale též intenzivní, bezprostřední a mnohdy i, mno, esenciální.
V případě krajin a deníkových záznamů dosahuje Císařovský sice efektu jakési dojmové svěžesti, faktem ale je, že ve srovnání s jeho olejovými krajinami se skutečně jedná o skici. Nic víc, nic míň.
V případě figur je tomu jinak, čemuž odpovídá i mnohdy velikostně žánru skici neopovídající rozměr. Křehkost akvarelu, který rychle nabírá definitivní kontury jako asociace v Rorschachově testu, jako by odpovídala i námětům, kterým Císařovské své figury podřídil. Týkají se pomíjivosti, křehkosti, bolesti, smrti, váhání, sexuality, proměny; jako by nejistota zasychající skvrny sama o sobě určovala témata, pro které je olej příliš pomalé médium.
Tomáš Císařovský: Žlutá skvrna. Staroměstská radnice, Staroměstské náměstí 1, Praha 1. Kurátorka Olga Malá. Výstava se koná do 21. listopadu.
| Dvojí procházka literárními lesy |
Za pozornost též stojí dvojice monografií Josefa Fulky a Jakuba Češky věnovaná francouzskému teoretikovi Rolandovi Barthesovi a vycházející pod souhrnným názvem Popis jednoho zápisu.
Zřejmě vás napadá, proč se v rubrice o výtvarném umění nachází reflexe autora, který se zabýval primárně řečí, jazykem a literaturou. Odpovědí je částečně fakt, že Barthes je autorem Světlé komory, dodnes jednoho z nejzásadnějších teoretických textů o fotografii. Oba dva texty se navíc systematicky věnují Bathesovu promýšlení možností a důsledků reprezentace včetně moderních mytologií a ideologií - což je přesně pole, na kterém si současné umění rozbilo stan.
Oba dva autoři činí v dvojité dávce to, co umí nejlépe. Fulka upřesňuje analytický postup, v rámci něhož rozkrývá vztahy mezi Barthesovou kritikou ideologie a teorií subjektivity/psychického prostoru včetně několika brilantních exkursů na pole literatury.
Češka naopak analýzu Barthesova obnažování obrazů moderních mytologií přenáší na samu úroveň samotného Barthesova psaní. Činí z teoretika doslova a do písmene nepřítele, kterého důmyslně usvědčuje ze stejných praktik, jež kritizuje.
Popis jednoho zápisu. Josef Fulka: Roland Barthes - od ideologie k fantasmatu; Jakub Češka: Zotročený mýtus: Roland Barthes. Vydalo nakladatelství Togga, Praha 2010.
