Michal Viewegh s během času chytil druhý dech

Jan Jandourek
6. 10. 2008 16:15
Nový Román pro muže koketuje s duchovnem
Foto: Ondřej Besperát

Recenze - Kdybychom si chtěli hrát se slovy, pak nejnovější kniha Michala Viewegha Román pro muže není ani román, ani pro muže. Rozsahem je to spíše novela, za starých časů by se možná řeklo i povídka. A pokud jde o očekávané publikum, autor dobře ví, že většina čtenářů jsou u nás ve skutečnosti čtenářky. Čtou hlavně ženy.

Ale ať tu knihu nazveme jakkoli: o čem je? Trojice sourozenců Cyril, Bruno a Aneta (jen náhodou jsou to první tři písmena abecedy?) přišla v dětství o oba rodiče.  Jejich život ale sledujeme až v dospělosti.

Cyril (49) je cynický soudce, kdysi bývalý komunista, nyní stoupenec neviditelné ruky trhu a boje každého s každým o místo na slunci. Manipulativní povaha. Soudí, že pro něj je dobré jen to nejlepší a protože je soudcem poněkud volnějších morálních zásad, má na získání toho nejlepšího i potřebné prostředky.

Bruno (40) je redaktorem regionálních novin; typově zakřiknutý havlovec, který má talent přitahovat k sobě neúspěch. A nakonec Aneta (36), investigativní televizní reportérka, stále svobodná.

Foto: Aktuálně.cz
Čtěte také:
Michal Viewegh vypráví. Rodičům a sobě
S Hřebejkem: Jak se natáčel Nestyda
Vieweghova Klára vyrazí do filmového světa

Vzhledem k tomu, že děj Vieweghových knih zná řada čtenářů dřív, než vyjdou recenze, tak jen stručně: Bruno onemocní vzácnou chorobou, která ho do roka zcela jistě připraví o možnost normálního fungování a do dvou let o život.

Cyril se proto rozhoduje, že každoroční rituál společné lyžařské dovolené tentokrát žánrově obohatí. "Pronajme" si od majitele internetové peep show striptérku, o které ví, že ji Bruno miluje, a vezme ji do italských hor s sebou. Chce bratrovi, který si v životě moc neužil, dopřát poslední povyražení.  A dál už všechno pokračuje podle zákonitostí, které se citlivým povahám nemusí líbit, ale kterými se svět (lidí) většinou řídí. 

Bezpečnostním rámem ve vstupu do Sazky projde ve filmu i autor scénáře Michal Viewegh...
Bezpečnostním rámem ve vstupu do Sazky projde ve filmu i autor scénáře Michal Viewegh... | Foto: Ondřej Besperát

Viewegh znovu používá dosavadní postupy, které se mu osvědčily a které - přiznejme si to - platí pro veškerou literaturu, kterou vůbec někdo čte, od Balzaca po Haileyho. Rychlý vstup do děje, nadhození několika problémů, které stojí za to, aby čtenář chtěl vědět, "jak to dopadne" - mix reality, pohádky, humoru a tragiky. 

Co se v době klasického románu nedělalo a na čem Viewegh založil značnou část svého úspěchu, je vstupování autora na scénu. Děj je prokládán pasážemi týkajícími se v podstatě jen jednoho dne, kdy slavný spisovatel přijíždí do malého města na besedu a má možnost uvažovat o tom, co pro něj úspěch, ženy a lihoviny ještě znamenají. Pořád ještě hodně, ale už to není, co to bývalo.

V Románu pro muže dává Viewegh, respektive jeho vypravěčský dvojník, víc najevo své znechucení nad tím, jak to se světem vypadá; ale zase se nezdá, že by to bylo takové zoufalství, že by přitom tloukl hlavou o zeď. Nelíbí se mu poměry v této zemi, ale neprchá. Ví, že by neměl tolik pít, ale chutná mu to. Vyznává rodinu a lpí na ní, ale přítomnost středoškolačky ho stále dokáže vyvést z míry.

Foto: Pavel Kroulík, Druhé město

Protože platí, že postavy bývají jen různými aspekty rozhádané autorovy duše, vidíme jasně, že své ambice a gurmánství vtělil do Cyrila, plachost do Bruna a hněv na marast klausovské společnosti do Anety. Jakkoli se zdá, že vypravěč-spisovatel v příběhu trčí, je ve skutečnosti svorníkem této trojjediné postavy.

A Aneta je jen mladší sestrou oněch "ještě mladých" žen, které nenacházejí skutečného muže a které téměř stále procházejí Vieweghovými knihami. Pokud spisovatel určitý lidský typ umí, tak jsou to právě Anety - ať už se jmenují třeba Laura z Románu pro ženy nebo Jolana z Účastníků zájezdu.

Co se naopak tradičně moc nedaří, jsou některé dialogy, které znějí jako parodie. Třeba když Cyril obhajuje svoji hrubost:  "Já nikoho neurážím, já se jenom pokouším obnovit v týhle postkomunistický zemičce přirozenou hierarchii tříd. Nebo mám snad ty lidi zdravit já jako první?" - Takhle lidé nemluví.

Spisovatel Michal Viewegh přišel na pódium i se svojí ženou Veronikou. Četli z nové Vieweghovy knihy Pohádky pro unavené rodiče.
Spisovatel Michal Viewegh přišel na pódium i se svojí ženou Veronikou. Četli z nové Vieweghovy knihy Pohádky pro unavené rodiče. | Foto: Ondřej Besperát

Ale na to už jsme u Viewegha zvyklí. Důležitější je, kam se spisovatel svou poslední knihou posunul. Ač to může znít bláznivě, začíná v rostoucí míře do svého psaní krom psychologie a sociologie promíchat i duchovno. Téma chátrání stále ještě mladého těla a uvadání zase ne tak starých vztahů zde připomíná i stylem některé knihy britského autora Davida Lodge (1935), především román Kam až se může (1980).

Jde o odpověď na otázku, nakolik se člověk může vyřádit, když ho k tomu ponouká tzv. krize středního věku. Viděno čistě literárně se v posledních dvou nebo snad třech letech prostě s Vieweghem něco stalo. Je to sice pořád stejný vypravěč, ironik, sebeironik a přitom vyznavač číší vína a dívčích klínů, ale zároveň přibylo temna, nemoci, smrti, andělů, Boha a tak podobně.

To je ovšem látka, kde stojí proti silné domácí i zahraniční konkurenci různé kvality. Nikdy z něj nebude komerční guru jako je Coelho ani katolický křižník, jako byl Durych; ale právě na takového Davida Lodge lze myslet.

Viewegh možná chytil druhý dech a ten mu může vystačit až do posledního vydechnutí. Jednak proto, že jeho čtenáři stárnou spolu s ním; jednak proto, že s duchovnem užije víc legrace, než si běžný člověk myslí.

Michal Viewegh: Román pro muže. 160 stran. Vydalo Druhé město, Brno, 2008.

 

Právě se děje

Další zprávy