Recenze - Nová výstava Michala Pěchoučka, jednoho z našich nejvýraznějších současných výtvarných umělců, která vznikala zhruba dva roky; vlastně tak docela nová není.
Držitel Chalupeckého ceny (1973) jí plynule navazuje nejen na své poslední práce, ale po deseti letech se obloukem nenápadně vrací na začátek své zralé tvorby - k cyklu vyšívaných obrazů ještě z Akademie, jímž vyjma excelentních hyperrealistických linorytů začal získávat respekt a proslulost.
Síto a zástěna
Pro sérii z druhé poloviny 90. let je typická fotografická předloha v podobě momentky z rodinného archivu, poměrně intimní charakter, figurální tématika a rafinovaná technika založená na kombinaci "kresebné" výšivky a malby na síťovině. Pěchouček ji dnes většinou jednoduše označuje jako síta.
Výstava v jeho domovské galerii Jiří Švestka se jmenuje Screen. To slovo má přehršel významů, ale klíčové tady budou především dva za prvé právě síto, za druhé zástěna. Odpovídá mu jak podoba vystavených artefaktů - textilních obrazů, tak jejich vzhled, který aspoň u některých nejvíc sugeruje paraván.
I když se od těch starých vizuálně i technicky liší, většina základních vstupů se shoduje. Předlohou je fotografie, námět většinou tvoří lidská figura a jsou velmi důvěrně laděné.
Postavy mladých mužů i žen jsou opět nedooblečené nebo polosvlečené. Jejich intimita je zase situační, ne-erotická a trochu skřípe trapností; jako vždycky, když narazíte na cizího člověka v ponožkách a obnošeném nátělníku.
Proti této domáckosti však stojí nejen to, že postavy samy jakoby někoho šmírovaly přes pruhované paravány, ale i fakt, že už nejde o rodinné příslušníky, ale o "neosobní" modely známé z předchozích volných fotografií.
Divák si tak občas trochu připadá jako voyeur, který šmíruje voyeura - což je dost ambivalentní pocit, v jehož vyvolávání je Pěchouček mistr.
Osobní rukopis
Lehce pózující neosobnost na druhou stranu maže prizma sentimentálních rodinných vztahů a uvolňuje prostor pro sentimentalitu jiného rázu, totiž uměnovědnou. Nejenže Pěchouček fakticky cituje ze svých dřívějších děl, ale během vzniku mluvil o svých postavách tématicky jako o Paridově soudu.
Ležící nahá těla na ručnících přepásaná bederní rouškou z dalšího cyklu také mají svůj předobraz v klasických malířských tématech, podobně je na tom poslední "suprematistická" série.
Rafinovaná geometrická abstrakce má ovšem realistický základ ve tvarech zahradního nábytku a vyvolává stejný dojem jako strohá zátiší časných Pěchoučkových linorytů (u nich přidával do barev hodně laku, aby se přiblížil lazurnímu efektu olejomalby).
Právě malířské vyjádření a osobní rukopis jsou tady dalšími významnými pojmy. Pěchouček jakoby je chtěl potlačit. Těla svých postav komponuje z příslušně vystřiženého a do obrazu došitého plátna, stejně tak své postavy obléká do ready-made: reálné košile a trenek.
Zábavné je, že při tom nic nepředstírá; je vidět, jak to dělá, bez tajemství techniky nebo okázalé pracnosti. Pozadí vzniká v podstatě mechanickým omotáváním barevných bavlnek nebo dalším našíváním textilu. Kouzelné je, že výsledný efekt není příliš vzdálen dojmu "choulostivé akademické malby" v dobrém a promyšleném aranžmá.
Instalace připomíná divadelní situace, scény se vztahují k celku, je patrná i práce s perspektivou. Pěchouček se možná chce na oko zbavit rukopisu, ale svojí osobitostí a unikátní technikou ho naopak vytváří.
Troufám si tvrdit, že ten, kdo se na jeho nové práce podívá, už na ně nezapomene. A to se daří jen málokomu.
Michal Pěchouček: Screen. Galerie Jiří Švestka, Praha. Výstava se koná do 5. dubna 2008.
