Tvorba devětapadesátiletého Michala Gabriela, který patří k nejvýznamnějším sochařům své generace a byl spoluzakladatelem výtvarné skupiny Tvrdohlaví, je inspirována figurou, exotickou florou a faunou.
"Na své sochy používá dřevo, bronz a v posledním období také laminát čili polyesterovou pryskyřici, případně různobarevné umělé hmoty jako ABS, na jejichž povrchu vznikají originální struktury ze žaludových čepiček, broskvových pecek, burských a vlašských ořechů," vypočítává kurátor výstavy Leoš Lang.
"V posledních letech pracuje také s nerezovou ocelí. Příkladem může být zrovna skulptura žraloka vážící šest a půl tuny," poukazuje kurátor.
Stejně tak Gabriel využívá nejmodernější technologie. "Některé plastiky vytváří za pomoci 3D technologií, které umožňují opakování, zmnožování či deformace tvarů. Sám svůj postup vysvětluje jako cestu od sochařského dláta k dlátu digitálnímu," doplňuje mluvčí galerie Kateřina Martykánová.
Výstavu doplní dvě komentované prohlídky, 16. ledna návštěvníky provede kurátor, 13. února pak sám Gabriel, který prohlídku doplní přednáškou nazvanou Od dláta k digitálnímu dlátu.
Michal Gabriel letos vystavoval například v karlovarské Galerii umění u příležitosti mezinárodního filmového festivalu. Vloni vytvořil novou, půltřetího metru vysokou bronzovou sochu koně s jezdcem pro nároží radnice v Liberci.
Je autorem okřídleného levharta, který od roku 1996 hlídá vchod do kanceláře prezidenta, anděla na střeše Bankovního domu v Ostravě, navrhl vrata pražského Veletržního paláce nebo vytvořil Pegase pro sídliště Nový Barrandov. Jeho koně proměnili vodní kaskádu v Šabachově parku v pražských Dejvicích, bronzové šelmy zase stojí před trutnovským společenským centrem. Vytvořil kašnu pro Hradec Králové, pomník vědce Otto Wichterleho nebo je spoluautorem pavilonu Indonéská džungle v pražské zoo.
Gabriel na scénu vstoupil počátkem 80. let minulého století, kdy studoval Akademii výtvarných umění. V roce 1987 s Františkem Skálou, Jiřím Davidem, Václavem Marhoulem či Stefanem Milkovem založil skupinu Tvrdohlaví, větší příležitost vystavovat měl až po sametové revoluci, kdy kurátory jeho přehlídek byli například Milena Slavická nebo Petr Nedoma.
"Postmoderní výraz mu byl vrozený jak v první spontánní fázi neoexpresionismu, tak v druhé eklektické fázi reflektovaného výrazu. Od počátku jeho umělecké činnosti jsme svědky poutavého vyprávění příběhů specifickými prostředky sochařského jazyka," charakterizuje jeho tvorbu Ludvík Hlaváček na webu Artlist.
V polovině 90. let se Gabriel stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ještě před koncem tisíciletí začal vést ateliér sochařství na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Roku 2007 byl zvolen děkanem téže školy, funkci pak vykonával po jedno volební období. V roce 2009 byl jmenován profesorem.
"Vždycky jsem své první nápady - skici soch - kreslil i s krajinou nebo ji později domodeloval na počítači. Usadit sochu do skutečné krajiny mě poprvé napadlo, když jsem chystal výstavu na Sovinci," vzpomněl Gabriel v rozhovoru pro Hospodářské noviny, jak roku 1994 vystavoval na hradě Sovinec.
"Okamžik, kdy socha zapadne do krajiny, neztratí se v ní, ale dá jí další rozměr, je pro mě naplnění. Není potom důležité, jestli tam socha pobude dvě hodiny nebo dva roky. Když se to podaří, stačí mi pár prožitých minut na místě se sochou a krajinou a z toho žiji klidně další půlrok," dodal.
