Rittstein na Hradě. Expresivní malíř slaví sedmdesátku velkou výstavou

Obraz Zalomená kukuřice představuje obří mozaiku situačních vzpomínek a fantazií z cesty po Mexiku.
Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.
Foto: Radek Vebr
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
22. 11. 2019 11:15
Pro malíře Michaela Rittsteina přišla sametová revoluce v pravý čas. V roce 1989 mu bylo čtyřicet a už desetiletí nesměl samostatně vystavovat. „Namalované obrazy dával do sklepa. Těžce to nesl, kdyby nepřišel převrat, už by to možná psychicky nezvládl,“ říká kurátor Petr Mach.

Převrat byl pro Rittsteina jako zázrak. "Najednou vystavoval všude. V Mánesu, v Míčovně Pražského hradu, následovaly dvě výstavy ve Veletržním paláci a teď Jízdárna Pražského hradu," vyjmenovává kurátor, který se právě rozhlíží po jedné z největších výstavních síní v Česku.

Letošní sedmdesátiny Michaela Rittsteina zde připomíná sedm desítek obrazů a šest stovek kreseb. Výstava nazvaná Ve vlnách na Pražském hradě potrvá do 5. ledna příštího roku.

O tom, že by své jubileum oslavil právě tady, malíř snil od své poslední retrospektivy v roce 2007. "Vůbec jsme tomu nedávali šanci, že by to nyní na Hradě prošlo. Rittstein, který spolupracoval s Havlem. Ale vyšlo to," diví se kurátor, který pro jistotu posílal žádost na Hrad už před dvěma lety.

Osmimetrové Mexiko

Rittsteinova rozměrná plátna se v hradní jízdárně vyjímají a malíř si ty velkorysé prostory užil: speciálně pro tuto přehlídku letos vytvořil obrovské plátno složené z osmi dílů, které má na šířku téměř osm metrů. Jmenuje se Zalomená kukuřice a představuje obří mozaiku situačních vzpomínek a fantazií z cesty po Mexiku.

Autor prý počítá s tím, že svůj nejrozměrnější obraz už asi nikdy v celku nevystaví. Možná ani dvě menší, čtyřmetrová plátna z loňska. Podobně jako Zalomená kukuřice jsou autorskou reflexí z cest. Tentokrát to byl výlet do Indie, jenž malíře inspiroval pro expresivní, ostře barevné obrazy Schody a Sběrači odpadu, zaplněné mnoha lidskými i zvířecími postavami.

Nejstarší obrazy Michaela Rittsteina od roku 1975, tedy z období po absolvování pražské Akademie výtvarných umění, se nacházejí na balkóně jízdárny, kde se dobře vyjímají menší práce. Vznikaly v době, kdy měl autor ateliér velký pouhých 15 metrů čtverečních a nemohl se pořádně rozmáchnout.

Jen co si našel větší prostor v paneláku na Černém mostě, začal svůj eruptivní, dynamický styl přenášet na velká plátna. Tvrdohlavě maloval po svém, i když se to vůbec nepotkávalo s dobou. "Nevystavoval jsem, jako bych maloval pro souseda," shrnul to Rittstein pro Českou televizi.

Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.
Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu. | Foto: Radek Vebr

Chřipka je podvod

Po škole stihl jen jednu samostatnou výstavu v Galerii mladých. Tam jej doporučila výběrová komise na základě jeho diplomového souboru Náš Branířov, v němž se objevilo dobově protežované téma zemědělství a z něhož autor raději sám vyřadil obraz se souložícími zemědělci.

V Galerii mladých ale sedmadvacetiletý Rittstein představil novější práce, groteskní obrazy z města, což výstavní komise chápala jako podvod. Ukázal například obraz Rodina po chřipce z roku 1976, v níž poněkud zveličil rodinnou chřipkovou anabázi. "Namísto tehdy vyžadovaného idylického socialistického realismu sledujeme na obraze scénu jako z hororu, rodinní příslušníci vypadají jako zombie ze záhrobí. Byl mladý a dekadentní, tak to namaloval brutálně," líčí kurátor Mach dílo, jež je k vidění na začátku současné hradní výstavy.

Michael Rittstein.
Michael Rittstein. | Foto: ČTK

Svérázný figuralista se připravil o možnosti dalšího vystavování, sám sebou ale být nepřestal. Vedle Rodiny po chřipce je v jízdárně k vidění obraz Nechci v kleci ze stejného roku. Nevelké plátno zachycuje mužskou postavu zhroucenou na všechny čtyři, tápající v malé místnosti ozářené červenou žárovkou. Obraz je navíc potažený pletivem, z jakého se stavěly králíkárny.

I když se považuje za nepolitického umělce, Nechci v kleci si doboví cenzoři nemohli vysvětlit jinak. Obzvlášť když Rittstein obraz vystavil na neoficiální přehlídce Konfrontace v roce 1978, nedlouho po procesu se skupinou The Plastic People of the Universe a po Chartě 77.

Plátno Nechci v kleci způsobilo zásah Státní bezpečnosti ještě v průběhu vernisáže. Přítomní umělci - vedle Rittsteina také Jiří Sozanský a Vladimír Novák - skončili zamčení na vrátnici. "Byl tam ale telefon a Sozanského napadlo zavolat tehdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka. Ten přijel šestsettrojkou, vysvětlil, že je to umění, a nechal je propustit," říká kurátor, podle kterého se Kotalík v době kádrování a cenzurování snažil umělcům hodně pomáhat.

"Když mu například nákupní galerie Národní galerie odmítla dát souhlas k nákupu nějakého dobrého obrazu, nabídl jej jinde. Co mu v Praze neprošlo, prosazoval v regionálních institucích, například do galerie v Litoměřicích, v Roudnici nad Labem nebo na Hluboké," vypočítává kurátor a ukazuje na Rittsteinův obraz Návrat z roku 1978. Ten se právě Kotalíkovou zásluhou nyní nalézá ve sbírce lounské Galerie Benedikta Rejta.

Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.
Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu. | Foto: Radek Vebr

Těžká ruka spánku

Kritika nepolevila ani v osmdesátých letech. Produktivní malíř Rittstein, jehož práce se objevovaly alespoň na skupinových výstavách, byl znovu popotahován za obraz Spánek pod velkou rukou z roku 1982. "Přitom jen zachytil svůj intimní zážitek," vypráví kurátor. "Jednou v létě usínal a zdálo se mu, že jeho ruka hrozně roste a tlačí ho. Komunisti si to vyložili, že to je spánek pod velkou rukou Sovětského svazu. Byla to hloupá doba, on nebyl žádný sociální kritik režimu."

V hlavním sále Jízdárny Pražského hradu pokračují Rittsteinovy nejznámější dynamické malby s groteskními náměty. Nahá žena na pozadí rozestavěného sídliště hází lopatou, zatímco dělníci očumují. Vyděšená dvojice v panelákovém obýváku je ozářena bílým světlem vysílajícího televizoru. Milenci se na sebe vrhají nejprve dychtivě a následně nenávistně s nožem v ruce.

"Souboje mezi mužem a ženou jsou ozvuky rozvodu jeho rodičů," interpretuje kurátor Petr Mach, podle kterého Rittstein maloval to, co viděl kolem sebe a zároveň co si ve své fantazii přimyslel a zveličil.

Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.
Snímek z výstavy Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu. | Foto: Radek Vebr

Například obraz Zabijačka z roku 1987, kde se na venkovském dvorku zalitým krví honí muž s prasetem, zatímco žena je propichuje dlouhými nehty. "Tenkrát mu to přišlo jako velká sranda, jak se lidé brodí krví. On ale tu brutalitu nemyslí vážně, své postavy vnímá jako herce. To mi připomíná přístup režiséra Quentina Tarantina, který také vytváří absolutně vyhrocené grotesky. Je to horor, který je zároveň komedií. Rittstein to dělá zrovna tak," přirovnává kurátor.

Koště a abstrakce

Petr Mach ale nemá rád označení česká groteska, kam bývá Rittstein řazen stejně jako například Jiří Načeradský, Karel Nepraš či Jiří Sopko. "Mám pocit, že to jeho obrazy shazuje, jako by šlo jen o srandičky. Mně ale přijde důležitý existenciální kontext, které jeho práce mají," říká Mach.

Na pražské výstavě dobře vyznívají velké proměny Rittsteinovy práce. "Za komunismu, když doba stála, maloval velmi dynamické obrazy. V šílených devadesátých, kdy všichni doháněli Ameriku, Rittstein zvolnil a začal malovat venkovské chalupy a krajiny," všímá si kurátor, podle kterého ale opravdový šok pro Rittsteinovy příznivce teprve přišel. Na výstavě roku 1998 v Míčovně Pražského hradu představil své abstrakce.

"Pamatuji si jeho nadšené sběratele, kteří nechápali, co se stalo. Když někdo umí tak skvěle figuru, proč začne malovat koštětem abstraktní obrazy. Ale ony tak úplně abstraktní nejsou," ukazuje kurátor na drobné realistické detaily.

Pozdější Rittsteinův návrat ke groteskním námětům, který trvá do současnosti, není úplně stejný jako styl z osmdesátých let. "Už to není tísnivé, ale odlehčené. Žádné existencionální napětí," říká kurátor o malíři, jehož práce dnes vlastní nejen nejdůležitější české sbírky, ale také pařížské Centre Pompidou či vídeňská Albertina. Ukazuje přitom na velkolepé, bizarní scenérie, na kterých vystupují tučňáci krotící koně na ponorkách. Nebo pralidi ukrývající se v plechové autobusové zastávce.

Michael Rittstein: Ve vlnách

Jízdárna Pražského hradu, výstava potrvá do 5. ledna 2020.

 

Právě se děje

Další zprávy