Měla jsem pocit, že už sem nepatřím. Nafotila, jak se z USA vrátila do Mikulova

Měla jsem pocit, že už sem nepatřím. Nafotila, jak se z USA vrátila do Mikulova
Na jihu Francie ale zaujala především soukromým souborem z Mikulova. Fotila například sebe před skříní starých svršků poté, co se roku 2018, poprvé po osmi letech strávených v USA, vrátila domů. Snímek se jmenuje My Old Clothes, My Old Room, vznikl roku 2018 a pochází z cyklu It Was Once My Universe.
Série nazvaná It Was Once My Universe je svědectvím o nemožnosti navázat na dětství a hledáním porozumění dospělému já. Tato fotografie se jmenuje Was It Just A Dream?, 2019.
Marie Tomanová: Radovan with Kittens, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe.
Marie Tomanová: Untitled, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe.
Foto: ČTK
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
6. 8. 2021 17:00
Fotografka Marie Tomanová se prosadila v New Yorku, nyní ve francouzském Arles vystavuje soubor z rodného statku v Mikulově.

Vnucuje se klišé o talentované mladé ženě z maloměsta, v tomto případě Mikulova, která udělala kariéru ve světě. Co ale naplat, když ani pro fotografa z Prahy, Mnichova nebo Paříže není obvyklé, aby jeho snímky hlavní editorka New York Magazine prohlásila za práce nové tvůrčí generace newyorské scény a následně mu dala zakázku snů?

Přesně to se přihodilo šestatřicetileté Marii Tomanové. "Vypadá to, jako že se to děje najednou, ale před tím je mnoho let práce," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz vystudovaná malířka, která vyměnila štětec za foťák a ještě před čtyřmi lety si přivydělávala hlídáním dětí.

Teď má samostatnou výstavu na prestižní mezinárodní přehlídce Les Rencontres d’Arles, kde také pokřtila svou druhou knihu o New Yorku. Na jihu Francie ale zaujala především soukromým souborem z Mikulova.

Fotila například sebe před skříní starých svršků poté, co se roku 2018, poprvé po osmi letech strávených v USA, vrátila domů. Série nazvaná It Was Once My Universe je svědectvím o nemožnosti navázat na dětství a hledáním porozumění dospělému já.

Když jste se po takové době vracela domů, asi jste netušila, jak smutné fotky tady pořídíte. Jak vznikaly?

Počítala jsem s tím, že budu fotit, ale vůbec jsem netušila co. Dlouho jsem se domů těšila, a když už se to dělo, bylo to jiné, než jsem čekala. Přijela jsem na dva a půl týdne přes Vánoce a Nový rok 2018 až 2019. V USA to ne vždy bylo jednoduché, a tak jsem si domov idealizovala. Je to místo, kam může člověk vždycky odjet, kde se cítí bezpečně a patří tam. Ale najednou jsem byla tady a měla jsem pocit, že sem nepatřím. Bylo to matoucí.

Musela jste se v cizině hodně změnit, osamostatnit?

Určitě. A doma jsem se střetla se svou minulostí. Můj pokoj vypadá pořád stejně, je tady mé staré oblečení, máma všechno nechala tak, jak bylo. Máme malou farmu, život se stále točí ve stejném rytmu: ráno nadojit kozy, nakrmit slepice, králíky a další věci. Je to rytmus malého města, který zůstal stejný, ale já se změnila. Byla to konfrontace času, vzdálenosti a vlastní identity. Konfrontace dětství a dospělosti.

Marie Tomanová: Family Picture c. 1997, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe.
Marie Tomanová: Family Picture c. 1997, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe. | Foto: Pragovka Gallery

Takže jste fotila vše okolo, abyste to pochopila?

Pořád se mě všichni ptali, jaké je být doma. Nedokázala jsem odpovědět, cítila jsem se vším zaskočená. Taky jsem měla pocit, že se mi ty momenty doma rychle ztrácejí mezi prsty, že nezvládám prožívat přítomnou chvíli. Proto pro mě bylo zásadní fotit. Každý den a všechno, co jsem viděla. Například dvě židle, na kterých vždycky sedává máma a nevlastní táta. Vyfotila jsem ty židle v západu slunce, které zrovna dopadalo do obýváku. Fotila jsem spoustu obyčejných věcí, kterých bych si normálně jako teenager vůbec nevšimla. Vyfotit ty věci znamenalo, že si je můžu osahat, že tam jsem. Dva a půl týdne je strašně krátká doba. Focení mi umožnilo vytvořit si vizuální deník plný všech těch krásných momentů a mých nejbližších.

Na fotkách jste nechala pásek s datem a časovým údajem. Proč?

Chtěla jsem tam mít časovou stopu. Vyfotila jsem například poslední západ slunce roku 2018. Zaznamenala jsem také máminu svatbu. Vdala se krátce před koncem roku, čekali, až budu doma. Bylo to emotivní.

Čas a datum vepsaný do fotografií ale odpovídal newyorskému pásmu, protože tak jsem měla foťák nastavený. Reflektuje to moji tehdejší skutečnost, byla jsem někde mezi New Yorkem a Čechami, v meziprostoru mezi dvěma světy. Vnímám to tak, že minulost a život tady je úplně něco jiného, než co jsem zažila v Americe. Zdá se mi, že jsou to dva různé životy. Tím, že jsem tak dlouho vůbec nejela domů, vytvořila jsem si tam nový svět, novou identitu.

Vrátila jste se jako úspěšná fotografka. V to jste doufala, když jste roku 2011 jako šestadvacetiletá odjížděla?

Ne, odjížděla jsem s tím, že vůbec nevím, co chci v životě dělat.

Marie Tomanová: Willy with Horses, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe.
Marie Tomanová: Willy with Horses, 2018. Snímek z cyklu It Was Once My Universe. | Foto: Pragovka Gallery

Vystudovala jste ale malbu na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně. Nepomýšlela jste na uměleckou dráhu?

Studovala jsem u Martina Mainera, ale nerada na to vzpomínám. Bylo tam toxické prostředí a výrazná genderová diskriminace. Úplně mě to odradilo od malování a vlastně jsem měla pocit, že ze mě dobrý umělec nikdy nebude. Po škole jsem to vzdala a rozhodla se odjet. Plánovala jsem, že v Americe budu tak půl roku, rok, a nakonec z toho bylo osm let. Nyní jsem tam už jedenáctým rokem, ale poslední tři se občas vracím. A v Americe jsem začala fotit, což je skvělé.

Proč jste se z USA nevracela i dřív?

Nemohla jsem do Čech odjet kvůli komplikované imigrační situaci. Kdybych USA opustila, už bych se nemohla vrátit. Ani jsem moc necestovala po Státech, obzvlášť v době, kdy byl prezidentem Trump. To se všechno ještě zhoršilo a zůstávala jsem jen v New Yorku.

Odjela jste tam jako au pair. Jak jste se stala fotografkou?

První rok jsem strávila v Severní Karolíně. Tam jsem hodně psala deníky, protože jsem se pořád chtěla nějak kreativně vyvíjet. Druhý rok jsem odjela do státu New York, také jako au pair. Každý víkend jsem jezdila do města. Hned druhý týden jsem šla do Metropolitního muzea - vstupné stálo jen dolar. V muzeu jsem potkala Thomase Beachdela, profesora umění na Newyorské univerzitě. Stali jsme se přáteli a další víkend mě vzal do Guggenheimova muzea, kde jsem poprvé viděla díla Francescy Woodmanové. Tenkrát tam vystavovali nejen její fotografie, ale i její deníky. To se mnou rezonovalo a rozhodla jsem se zapsat do večerní školy fotografie na manhattanské School of Visual Arts.

Tehdy vznikly vaše autoportréty?

Ano. Neznala jsem žádné lidi a potřebovala jsem si to focení nějak osahat. Být před foťákem a za ním znamenalo, že jsem měla stoprocentní kontrolu nad tím, jak to probíhá a jak to následně vypadá.

Fotila jste se nahá uprostřed divoké přírody, většinou tak, že na fotografii chybí vaše hlava. Jak jste k tomu dospěla?

Jsem z jižní Moravy, vždycky jsme měli pole a zahradu a vinohrad. Mládí jsem strávila lezením na stromy a šťouráním do hlíny. V roce 2013 jsem se přestěhovala přímo do New York City, ocitla jsem se v ohromném městě. Když jsem měla čas, vyjížděla jsem do přírody. Ta je v Americe jiná, je tam například deseticentimetrový mech a mě lákalo si do něj lehat a lézt po stromech. Byl to návrat do dětství. Fotografování v krajině mi dávalo pocit, že tam patřím. Dlouho jsem se totiž cítila jako na návštěvě. Jako cizinec, který musí zase odjet. Byla jsem imigrant. Ale čím déle jsem tam byla, tím větší touhu jsem měla zapadnout, patřit tam. Autoportréty v přírodě mi přinesly pocit, že v Americe skutečně jsem a patřím tam.

Marie Tomanová: Isabel (Skinned Elbow), 2020, snímek z knihy New York New York.
Marie Tomanová: Isabel (Skinned Elbow), 2020, snímek z knihy New York New York. | Foto: Nakladatelství Hatje Cantz

Od autoportrétů jste se dostala k focení mladých Newyorčanů?

Ano, z toho vznikla série a také kniha Young American. Toužila jsem zapadnout i do té sociální krajiny, mezi lidi. Patřit mezi downtownovou scénu umělců a kreativců. Sérii Young American jsem poprvé představila v Českém centru New York roku 2018. Byla to moje první sólová výstava. Kurátorem byl Thomas Beachdel, s ním spolupracuji na výstavách i knihách. Už jsme připravili 11 výstav po celém světě.

Výstava a potom i kniha Young American vás hodně proslavily. Pomohly vám stát se součástí newyorské umělecké komunity?

Určitě. V New Yorku je obrovská kreativita, to město pořád člověka tlačí dopředu. Je to hodně mladé a dravé a zároveň je tam hodně svobody. Cítím, že už tam také patřím.

Čím je New York tak svobodný?

Člověk si může vybrat, čím chce být, jak chce vypadat, co chce dělat. I to nejšílenější je tam možné. To jsem si hned na začátku zapsala do deníku: ať je člověk sebešílenější, vždycky zapadne. Vždycky se najde někdo, kdo je ještě šílenější. Není to jako na malém městě, kde když člověk vybočuje, hned je trnem v oku. Také já našla v New Yorku svou svobodu. Teď, když už smím jezdit do Čech, pendluju mezi dvěma domovy. Myslím, že o svobodomyslnosti New Yorku hodně vypovídá moje nová kniha.

Marie Tomanová: Gracie, 2020, snímek z knihy New York New York.
Marie Tomanová: Gracie, 2020, snímek z knihy New York New York. | Foto: Nakladatelství Hatje Cantz

Ta, kterou jste představila v Arles?

Jmenuje se New York New York a v Praze ji budu křtít 26. srpna v Galerii Fotograf.

To jsou také portréty?

Ano, z let 2019 a 2020. Na rozdíl od Young American je to focené s větším odstupem. Je tam vidět víc z portrétovaných, figury a také je tam víc z New Yorku. Je to portrét města skrze lidi. Většina z nich přijela odjinud, aby si splnili své sny. Jako já.

Teprve v New Yorku jste začala brát vážně i své starší fotky, které jste pořídila před odletem do Ameriky. Jak k tomu došlo?

Fotila jsem doma, když jsem studovala malbu, ale vůbec jsem se neviděla jako fotografka. V Čechách se to bralo tak, že člověk je to, co studuje, a pokud něco nestuduje, tak to není. Focení pro mě bylo nutnost, vždycky jsem měla touhu zaznamenávat momenty. Mezi lety 2005 a 2010 jsem fotila opravdu hodně. Na malý telefon s foťákem. Vznikla z toho série Live For the Weather.

Kdy jste si uvědomila, že i tyto snímky mají hodnotu?

Teprve v roce 2017, když jsem se znovu podívala do svého archivu s Thomasem Beachdelem. On byl z toho nadšený. V tu dobu jsem prožívala velký stesk po domově a najednou jsem měla před očima staré fotky z Mikulova. Byla na nich parta hodně blízkých přátel, se kterými jsem jezdila na meruňky, koupat se v noci do lomu, stopem po republice. Prostě zážitky z opravdového mládí, kdy je člověk na vysoké a ještě nemá dospělý život, nechodí do práce. Vzpomínky začaly vyskakovat. Bylo to jako minulý život, hodně vzdálený. Z těch fotek jsem byla překvapená, je v nich mládí a syrovost.

Marie Tomanová: Massima, 2016, snímek z knihy New York New York.
Marie Tomanová: Massima, 2016, snímek z knihy New York New York. | Foto: Nakladatelství Hatje Cantz

Jsou k vidění na vašich stránkách. Už jste je také vystavovala?

Ano, poprvé v New Yorku na skupinové výstavě Baby, I Like It Raw, potom loni v Českém centru v Berlíně na Měsíci fotografie a také v pražské galerii 35m2. Plánuji s tím i další projekty. Propojuje se to s tím, co dělám teď. Jsem jako zahraniční host na sympoziu v Mikulově a fotím. Zaměřila jsem se na portréty mámy. Chci prozkoumat náš vztah, trochu nahradit těch osm let, kdy jsem byla pryč a domů jsem nejezdila.

Fotím polaroidy a na film. Bude z toho výstava s názvem World Between Us, v sobotu 7. srpna se otevírá v Mikulově na zámku a bude k vidění do 31. října. Fotky budu vybírat já i máma, ten kolaborativní proces je v této sérii velmi důležitý a pro mě i pro mámu úplně nový. Nechám ji zvolit oblíbené fotky, které vystihují náš vztah. Moc se na to těším, je to jiný způsob, jak spolu strávit čas a prohloubit náš vztah. Takhle dlouho jsem v Mikulově nebyla od té doby, co jsem odjela. Jsem tu na měsíc a půl a poprvé v létě.

Vystavíte v Mikulově i ty rané práce? Je v nich přece jen hodně nahoty a Mikulov není New York.

Ale určitě, někdy v budoucnu by to bylo skvělé. Myslím, že pro spoustu přátel by to mohl být pěkný návrat do minulosti.

Po vydání první knihy Young American v roce 2018 jste vzbudila hodně pozornosti, během půl roku jste dala přes 90 rozhovorů. To se v Česku nepovede ani té největší celebritě. Jste v Americe slavná?

To je těžké posoudit. Já nikdy nevidím, jak to vypadá zvenčí, jsem uprostřed toho. Ale těch rozhovorů bylo opravdu hodně. Na většinu jsem kývla, protože v New Yorku se toho děje strašně moc a recenze i rozhovory jsou důležité. Dávají mi hlas, viditelnost a možnost představit lidem svou práci z mého pohledu. Každé interview vnímám jako příležitost přiblížit se publiku.

Bylo některé přelomové?

Když jsem si před pár lety na mobilu přečetla, že mají zájem o rozhovor v mém oblíbeném britském časopisu i-D, musela jsem si sednout na patník. Zrovna jsem šla z práce a vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Měla jsem pocit, že teď se změní svět, že už to bude "ono". Ale samozřejmě jsem brzy zjistila, že je to jinak. Těch rozhovorů se musí udělat mnohem víc, je to běh na dlouhou trať, než se to změní. Fotografii dělám full time teprve od minulého roku. Letos mám druhou knihu a chystám spoustu výstav. Výstavu z Arles si například vybrali pro mezinárodní fotofestival Jimei x Arles v Číně a po třech letech budu opět vystavovat v New Yorku, v galerii C24 ve čtvrti Chelsea. Možná se zdá, že se to stalo najednou, ale já na tom pracuju roky.

Úspěch na umělecké scéně vám přinesl i komerční zakázky. Jak se daří je spojovat s volnou tvorbou?

Zatím skvěle. První velká zakázka byla předloni pro New York Magazine. Pomohlo mi, že jsem knihu Young American křtila na Manhattanu v knihkupectví Dashwood Books a dozvědělo se o tom mnoho lidí. Předmluvu napsal Ryan McGinley, což je úžasný fotograf. Díky tomu se mi ozvala editorka New York Magazinu, abych se u ní zastavila. Byla jsem z toho na větvi. Chtěli, abych jim nafotila celé podzimní fashion portfolio do zářijového čísla, tedy několik stran, věci od největších značek jako Dior, Chanel, Gucci. Fotila jsem celý červenec, přes 20 lidí. Velká produkce. Fotila jsem to vše na mladých lidech, jako byli v mé knížce. Nebyly to žádné supermodelky, a to mě na tom bavilo nejvíc.

Marie Tomanová na své výstavě, která je součástí letošních Les Rencontres d’Arles.
Marie Tomanová na své výstavě, která je součástí letošních Les Rencontres d’Arles. | Foto: ČTK

Velká produkce, to zní, že moc kreativní práce na vás nezbylo.

Ono to bylo jinak. Hlavní fotoeditorka, Jody Quonová, si při našem prvním setkání listovala mou knížkou, což byl pro mě krásný moment. Ona už toho zažila hodně a najednou povídá, že při prohlížení mých fotek má stejný pocit jako před lety, když se svým prvním portfoliem přišel Ryan McGinley. Koukala na jeho fotky a říkala si, že přichází nová generace kreativních mladých lidí newyorské scény. A to prý znovu zažila s mou knihou - pro mě velká čest.

Ptala se, jestli zvládnu nafotit módu úplně stejně jako portréty v mé knize. Akorát to mělo být s tou high-end módou, ale aby to vypadalo naprosto přirozeně. To není úplně jednoduché. Jsou to věci, které si nikdo z nás ani mých kamarádů moc nemůže dovolit. Obleču je do toho a potřebuju, aby to vypadalo, že je to opravdové.

Jak to focení dopadlo?

V tomhle džobu jsem se starala o všechno. Vybírala jsem, které kusy oblečení od různých značek fotit. Přiřazovala jsem to lidem, aby jim to sedělo. Starala jsem se o celý casting a také jsem si našla všechny lokace. Fotila jsem po celém New Yorku, většinou bez asistenta. Já s malým analogovým foťákem, tak jako vždycky. Akorát tentokrát jsme u toho měli hromadu módních značek naházených na gauči a postupně se do toho oblékali. Byla to super zkušenost.

Takže žádná vizážistka, kadeřnice ani asistent na osvětlení?

Většinou ne. Ráda pracuju sama. Někdy se to bez vizážisty, stylisty a asistenta neobejde, ale pořád fotím bez světel a dalších extra věcí.

Co ještě jste fotila?

Naposledy obálku pro česko-slovenský Vogue. Fotila jsem Paulinu Pořízkovou u ní doma na Manhattanu. Bylo to přesně na výročí čtyřiceti let od její první obálky pro německý Vogue. Paulina si myslela, že budeme fotit jen tak něco pro srandu, když jsem přišla sama jen s malým foťáčkem, a nakonec z toho byla obálka. Ve Vogue měli nejprve strach, že to kvůli nahotě neprojde u vedení Condé Nast. Ale mělo to velký úspěch a obálku schválili na všech frontách. Vzbudilo to docela rozruch a psaly o tom nakonec i jiné tituly, Fox News, People, CNN, The Guardian a další. Nemohla jsem si přát lepší první obálku pro Vogue než tuhle.

Nebojíte se, že vás časem svět módy semele a nezbude kreativita pro umělecké fotky?

Focení módy je velmi rychlé. Člověk se dozví, že bude něco dělat, za týden je to naplánované, za další nafocené. Je to rychlovka. Ale umělecká fotka, výstavy a knížka, to je jiné. Na jednom projektu pracuji několik let. Je to mnohem pomalejší a niternější proces, pro mě hodně důležitý. Už teď začínám pracovat na dalších dvou knihách a pomalu plánuji výstavy na další rok. Focení je moje vášeň, a když zrovna nefotím, přemýšlím nad novými projekty. Je to kreativní proces, který je mi vlastní, a mám pocit, že nemá daný konec. Beru to jako životní náplň.

 

Právě se děje

Další zprávy