Salajkova plátna divák bezpečně pozná. Nikoli díky rutinnímu rukopisu či výtvarné maše, ale protože autor zůstává věrný imaginaci, z níž u něj vše vyrůstá. Nevybral si ji jako způsob pohlížení na svět, ona přímo vypovídá o základech jeho osobnosti, o struktuře jeho vnímavosti.
Mimikry z názvu přehlídky odkazují k tomu, jak se zvířata v různých situacích vystavují či skrývají pohledu světa. Ve druhém plánu ovšem můžeme navázat aforismem: obrazy vystavené ve Ville Pellé jsou snad též pomyslnými mimikry umělce, který za šílenou barevností, mnohdy zběsilými motivy a pulzující energičností děl odhaluje i mimořádný smysl pro kompozici, harmonii a detail, ale také specifickou krásu přírody. Zejména živých tvorů.
To zároveň nic neubírá na věrohodnosti vjemů, jež najdeme v pozadí každého obrazu: vnitřní prožitek hrůzy, děs, frenetický nepokoj. Skoro ze všech pláten na nás útočí žhnoucí dravčí oči, vyceněné psí tesáky, prázdné očnice lebek. Nikoli jako trapná popkulturní dekadence, která se zabydlela všude od bookletů metalových alb po trička Philippa Pleina. V Salajkově podání svědčí spíš o přináležitosti k umělcům, jako byli Jaroslav Panuška, Josef Váchal či Alén Diviš.
Noční úzkosti a nejrůznější vnitřní démoni u Salajky úzce souvisí se zobrazováním zvířat, takových, která se v tradiční ikonografii vyskytují skutečně zřídka - chameleonů nebo ryb. Spolu s hmyzem či korýši, například rakem vylézajícím z lebky, vesměs evokují studené, temné hlubiny, slizká těla, hemžení, mihotání, nevypočitatelnou proměnlivost. Rozhodně ne vřelost či chundelatou přívětivost takového psa nebo kočky.
Právě zde se však projevuje Salajkova originalita. K těmto tvorům přistupuje se zjevným respektem, náklonností, ba láskou. Vciťuje se do jiných podob života, s úctou k nim, fascinován jejich jinou estetikou. Speciálně jeho zobrazení ryb, kterému výstava věnuje zvláštní prostor schodiště s efektem stoupání z hlubin směrem k hladině, se blíží až kaligrafickému mistrovství východních malířů. Divokost fosforeskujících výrazů a zubatost tlam nemění nic na ladnosti a mistrné zkratce pohybů, schopnosti vyvolat zdánlivě chaotický, bytostně cizí svět vodních hlubin a života v nich. Malíř se k němu jedinečně sklání.
Martin Salajka už není širší umělecké veřejnosti neznámý. Roku 2008 absolvoval ateliér malby Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění, samostatné výstavy mu v pražských Trafo Gallery nebo Nové galerii připravili uznávaní kurátoři Otto M. Urban a Radek Wohlmuth.
Ta současná ve Ville Pellé zahrnuje řadu starších pláten, například známý cyklus lebek nebo všemožných pekelných a démonických rejů, které už představil v Trafo Gallery před dvěma lety. Vedle několika městských, zjevně nuselských výjevů, jež vznikly za covidu, je zajímavou novinkou soubor velkoformátových kytic. I ty doplňují nezbytné motivy lebek a tak společně tvoří svéráznou variaci na klasické barokní téma zátiší s významem memento mori.
Kompozičně perfektní malby nikoli nečekaně podrývají žánrové očekávání a přetvářejí meditativní zátiší v erupci barev - v dekadentním duchu ovšem "barev chorobných". Energické, často výrazně diagonální tahy štětcem do nich vnášejí neklid hraničící s vichřicí, květy jsou spíše rozšklebenými tlamami, v nichž se opět objevují malé lebečky.
I zde vedle prvoplánově šokujícího zpracování a detailů nakonec vnímáme především suverénní umělecké dílo: konzistentní, autentické, niterné.
Salajkovy malby jsou velikostí a intenzitou nepřehlédnutelné. Vyvolávají okamžité reakce, stejně jako bizarní, pitvorné či různorodé detaily, jež vybízejí k pobavenému zkoumání. Jako celek však zakoušíme malířův konzistentní svět, v němž se démonické prvky spojují s prožitkem blízkosti zvířat a přírody, kde noční městská krajina ožívá zvláštní luminiscencí, kde se lebka znovu stává výsostným uměleckým předmětem.
Martin Salajka svědčí o autenticitě prožívání a malbě, která je komplexním, intenzivním nástrojem vyjádření.
Výstava
Martin Salajka: Mimikry
Galerie Villa Pellé, Praha, výstava potrvá do 2. října.
