Malá partyzánská sonda do slovenského umění. Výstava útočí na české galerijní jistoty

Děsivá postava s hokejkou na malbě Jána Vasilka je Konstruktivistický voodoo brankář.
Alexandra Barth: Schodisko
Matúš Lányi: Pope's Wife Infula
Michal Černušák: Ancestors
Viktor Frešo: Vaše 03
Foto: Pavel Šinagl
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
6. 9. 2018 18:08
Pražská galerie vystavuje desítku umělců ze Slovenska, kteří nejvíc ovlivňují tamní scénu. Kurátor Radek Wohlmuth musel kvůli přehlídce nechat částečně osadit paneláží konvent řádu maltézských rytířů, protože do zdí pamatujících gotiku se hřebíky tlouct nesmí.

Není to domýšlivost, nazvat výstavu podle významného státního svátku? Pražská galerie Arcimboldo pod názvem Slovenské národní povstání představuje deset autorů momentálně nejaktivnější generace slovenských umělců. Výstava začala 29. srpna, tedy v den, který byl před rozdělením Československa svátečním také v Česku.

Už pro tu připomínku kdysi sdíleného svátku, a tedy časů, kdy byla společná mimo jiné i umělecká scéna obou národů, je přehlídka v roce oslav vzniku republiky zásahem do černého. Z deseti vybraných umělců, kteří patří k etablovaným tvůrcům, je u nás známý pouze Viktor Frešo - mimo jiné díky tomu, že po roce 2000 studoval pražskou akademii a spolupracoval s několika českými umělci.

I proto lze název Slovenské národní povstání brát jako vtipně ironický útok na pražské, respektive české výstavní jistoty.

"Právě tito autoři nejvíc ovlivňují jak slovenskou scénu, tak i její mezinárodní obraz," říká o desítce malířů a konceptuálních umělců pražské výstavy její kurátor Radek Wohlmuth a vyjmenovává některé jejich úspěchy: "Cenu Oskara Čepana, která je obdobou naší Ceny Jindřicha Chalupeckého, získal Ján Vasilko a Ján Zelinka, mezinárodně známý je Andrej Dúbravský, který je i laureátem Malby roku 2012."

I když kurátor o přehlídce říká, že jde o malou partyzánskou sondu do slovenského umění, žádný partyzán se tu neobjevuje. "Nebylo účelem hledat přímou paralelu k povstání. Je ale pravda, že některé vystavené věci vyjadřují charakteristické představy o Slovensku," připouští Wohlmuth.

Nejčitelnější je to u prací Ivany Šátekové. Ukazuje tu hrubé linoryty připomínající masově produkované umění padesátých let. Krajinky s pasačkami na horských loukách ale v podání Šátekové lidové náměty ironizují. Ženy tu místo hlav mají malované džbány.

Stejná autorka tu má i několik zdánlivě lidových výšivek, postavy v krojích se ale chovají divně: dva chasníci se objímají a kněz hajluje, děvečka vítá ruského osvoboditele, který přijel na motorce - možná jeden z gangu Půlnočních vlků. "Dlouhodobě hledám aktuálnější podobu slovenského folkloru, často mi přijde příliš zkreslená a idealizující, tak jsem chtěla najít něco více odpovídající skutečnosti," říká autorka.

Radikálně si to se slovenským folklorem vyřídil i Viktor Frešo. Malované džbány přeťal mačetou. Z hliněných nádob se řine jednou jahodově červená, jindy dehtově černá tekutina.

"Frešo sem dodává něco jako machismus, energii, expresi. Jsou to dvě deci horké krve navíc, kterou Slováci mají a Čechům se v některých případech nedostává," říká kurátor na adresu umělce, který spolupracoval například s Davidem Černým na skandální kinetické plastice Entropa.

Do výstavy Wohlmuth zahrnul i autory, kteří se o slovenské stereotypy nezajímají, nebo alespoň ne v prvním plánu. Malou místnost bez oken proměnila Alexandra Bart svými obrazy v opuštěný stylizovaný byt. "Ona žije na Petržalce, na bratislavském sídlišti, a ztvárňuje poezii nudy, civilnosti. Maluje předměty, které dobře zná, donekonečna je pozoruje. Její obrazy jsou hodně redukované, neutěšené. Zároveň je v nich patrná inspirace bruselským stylem," popisuje kurátor.

Michal Černušák: Ancestors
Michal Černušák: Ancestors | Foto: Pavel Šinagl

Nelidsky působí i práce Michala Černušáka. Jeho černobílé obrazy evokují fotografie z rodinného archivu nebo naopak oficiózní novinové snímky. Na rodinné skupinovce, stejně jako mezi pózujícími politiky, je několik postav, které mají propálené oči. Jako by šlo o zombie nebo kyborgy.

Vedle toho dokonale uhlazené, konstruktivistické malby Jána Vasilka působí relaxačně. Autor ztvárňuje historickou architekturu, již absurdně atakuje technika: vysavač se třemi hadicemi (Drak), řetězová pila nebo rýč. Jiný jeho obraz se zaměřuje na hokej, který se také na Slovensku stal modlou, novou vírou. Děsivá postava s hokejkou je podle názvu Konstruktivistický voodoo brankář.

Erik Šille jako jediný z vystavených používá komiksovou estetiku. Triptych obrazů nazvaný Anatomie bezradnosti zhotovil do tvaru tří velkých dílků pizzy a vyzdobil jej absurdními motivy: jsou tu běhající hotdogy, králíčci nebo tučné barevné spletence, připomínající vyhřezlá střeva.

Dalším autorem je Andrej Dúbravský, mezinárodně etablovaný umělec. "Má výstavy v Berlíně i v USA, je to člověk, který aktuálně vytváří obraz slovenského umění ve světě," tvrdí Radek Wohlmuth. Původně velkoměstský malíř opustil Bratislavu a koupil malý dům na venkově, kde chová slepice, kočky či kohouty. Zvířata a příroda se objevují také v jeho akvarelové malbě. "Když měl výstavu v pražské galerii DSC, měl tam i živé slepice," vzpomíná kurátor.

Komplikovaný, historický prostor galerie Arcimboldo, která sídlí v prostorách konventu řádu maltézských rytířů v pražské Lázeňské ulici, musel kurátor nechat částečně osadit paneláží, protože do zdí pamatujících gotiku se hřebíky tlouct nesmí.

Pokusil se z toho udělat výhodu, v největší místnosti například sestavil z tenkých stěn intimní výklenek, jakousi kapličku. "I víra je jedním ze stereotypů o Slovensku," říká Wohlmuth a ukazuje na obrazy Matúše Lányiho, na nichž se sakrální symboly stávají výzdobným motivem spotřebního zboží.

Bílá kšitovka s krucifixem je Papežovou čepičkou, obdobně ozdobené kecky jsou obuví Micheala Jordana.

Slovenské národní povstání

Galerie Arcimboldo, Praha, výstava potrvá do 10. října.

Deníkové, expresivní malby na pražské výstavě představuje Katarína Janečková, která žije v USA, střídavě v newyorském Brooklynu a na pomezí Mexika a USA. "Jsou to stylizované autoportréty, většinou akty. Chlapi na obrazech vystupují jako hnědé postavy s medvědí hlavou, jen její muž má lidskou hlavu," prozrazuje kurátor.

Ekologické téma morbidně křížené s existenciálními úvahami představují plastiky Janka Zelinky. Jezevec a Ježek jsou sádrovými odlitky skutečných uhynulých zvířat. Umělec sádrou naplnil staženou kůži mrtvého zvířete. "Plastiky tak vlastně ukazují vnitřní prostor, jinou, přeformovanou podobu zvířete. Zelinka se zamýšlí nad tím, kolik podob má život, jaký je rozdíl mezi povrchem a obsahem těla," dodává kurátor.

 

Právě se děje

Další zprávy