reklama
 
 

Londýn vystavuje fotografie Dagmar Hochové, připomínají důležité události české historie

13. 6. 2018 13:54
Dagmar Hochová obcházela pražské periferie, dvorky, prašná hřiště i poutě. Fotila dětské hry, věk vypadaných mléčných zubů, shrnutých punčocháčů, rádiovek a tepláků.

U příležitosti stého výročí založení Československa vystavuje londýnská galerie 12 Star, která působí pod hlavičkou Evropské unie, více než 30 černobílých fotografií dokumentaristky Dagmar Hochové.

Autorka, jež ve věku šestaosmdesáti let zemřela roku 2012, patřila k nejvýraznějším představitelům humanisticky orientované fotografie. Její černobílé snímky byly oceňovány hlavně pro autentický výraz a schopnost zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru. Hochová dovedla postihnout tváře i lidské vztahy.

"Její fotografie ukazují, že dokument nemusí mít sklon k voyeurismu nebo se pást na ošklivosti světa. Laskavý nadhled neubírá fotografiím nic na jejich sdílnosti," tvrdí kurátor současné londýnské výstavy Jiří Pátek z Moravské galerie v Brně. Ta vlastní nejrozsáhlejší výběr snímků z pozůstalosti Hochové.

Dle organizátorů přehlídky Pátkův výběr z různých dokumentárních cyklů přináší nezkreslený pohled na totalitu očima Hochové.

Kromě fotografií běžného života v 50. až 80. letech minulého století jsou na výstavě také snímky připomínající nejdůležitější události české historie, jako byla sametová revoluce roku 1989 nebo vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Od něj letos uplyne padesát let.

"Česká dokumentární fotografie má i díky souputníkovi Hochové Josefu Koudelkovi ve světě dobré jméno, proto jsme se při příležitosti stého výročí české státnosti a padesáti let uplynulých od událostí pražského jara rozhodli připomenout právě její humanistické poselství," říká Tereza Porybná, ředitelka Českého centra Londýn, která výstavu iniciovala s Jiřím Pátkem z Moravské galerie.

Dagmar Hochová během života neměla příliš možností svou tvorbu vystavit. Její jméno se do povědomí širší veřejnosti dostalo po pádu železné opony v roce 1989.

Hochová říkala, že dobrý fotograf musí mít téma. K těm jejím patřily především děti, viděné na pozadí ulice města.

Aby zachytila objekty svého zájmu v jejich autentickém prostředí, autorka obcházela pražské periferie, dvorky, prašná hřiště i poutě. Fotila dětské hry, věk vypadaných mléčných zubů, shrnutých punčocháčů, rádiovek a tepláků.

Když v roce 1994 soubor těchto fotografií vydala pod názvem Deset, dvacet, třicet, už jdu, stal se svérázným dokumentem o 50. a 60. letech v tehdejším Československu.

THE POWER OF SYMPATHY: THE PHOTOGRAPHY OF DAGMAR HOCHOVÁ We're presenting the first UK exhibition of the work of leading Czech photographer Dagmar Hochová (1926 – 2012)! On between 20th and 29th June 2018 at 12 Star Gallery, London. Organised by Czech Centre London as part of our #czechandslovakcentury series. In partnership with Moravská galerie v Brně.

Zveřejnil(a) Czech Centre London dne NaN. undefined NaN

Citlivost ke světu dětí byla u Hochové dána obdivem k jejich svobodě, o niž sice později přijdou, ale v čase dětství patří jen jim. Hochová nicméně dokázala stejně citlivě a autenticky zachytit i svět starých lidí, někdejších legionářů nebo lidí žijících ve starobincích a ústavech sociální péče.

Na jejích snímcích se však objevují také osobnosti zavrhované tehdejším režimem, jako Václav Havel, Věra Čáslavská nebo Mikuláš Medek. A významnou položku v její tvorbě tvoří též portréty známých literátů Josefa Váchala, Jaroslava Seiferta, z mladších třeba Jáchyma Topola.

"Spisovatelské portréty vznikaly zejména v 60. letech. Nejprve na objednávku redakce Literárních novin jako obrazový doprovod k rozhovorům, později pokračovaly na vlastní pěst," líčila autorka. Ta se vypravila za Bohuslavem Reynkem na Petrkov, za Váchalem do Studeňan, zajela do Brna za Janem Skácelem, který ji zavedl za Oldřichem Mikuláškem. Fotila Ludvíka Aškenazyho, Ivana Diviše, Václava Havla a další.

"Mé dětství, to byly samé knihy a popsaný papír," vzpomínala Hochová. Narodila se v březnu 1926 do rodiny, která vyznávala vzdělání a vlastenecké city. Její otec ve 20. letech pracoval jako diplomat v Římě.

Sama nebyla studijní typ, spíš "malý pozorovatel". Proto ji rodiče nasměrovali na Státní grafickou školu. V těch letech tam fotografii učil Jaromír Funke. "Tenkrát jsme ještě dělali na skleněné desky; když jsme je Funkemu předkládali k nahlédnutí a některá se mu nelíbila, pustil ji prostě na zem," říkala Hochová.

Válku prožila jako totálně nasazená do barrandovských laboratoří a školu dokončila po osvobození. Vystudovala i FAMU, aniž by se kdy hodlala filmem živit. "Je to kolektivní práce, a tedy nic pro mě. Fotka mi byla bližší. Pokud v ní člověk napáchá nějaké zlo, může si za to sám," tvrdila.

Ráda vzpomínala na spolupráci s časopisem Vlasta, díky němuž projezdila republiku. Fotografovat ženy při práci, rodiny nebo staříky v domovech důchodců jí vyhovovalo.

V roce 1990 Hochová kandidovala za Občanské fórum do České národní rady a dva roky zasedala v parlamentní lavici. Ani setkání s politikou ji však neodvrátilo od fotografie.

Jako jedna z mála nezrušila svoji fotokomoru a až do pozdního věku v jejím tichu přihlížela, jak ve vývojce z bílého papíru vzniká obrázek. Teprve v posledních několika letech života už Hochová kvůli zdravotním obtížím nefotila a věnovala se především třídění své celoživotní tvorby.

autoři: Kultura, ČTK | 13. 6. 2018 13:54

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama