Recenze - Aktuální londýnská výstava děl Leonarda da Vinciho (1452-1519) je doposud nejucelenější přehlídkou původem florentského malíře; ze zhruba dvacítky zachovalých obrazů, které jsou mu s větší či menší jistotou připisovány, jich v londýnské Národní galerii naleznete devět. Přesněji řečeno: devět olejů, které da Vinci s jistotou namaloval - což je více než polovina zachovalého díla.
Konkrétně se jedná o Hudebníka (1486-7), Dámu s hranostajem (1489-90), portrét Beatrice d'Este (1493-4), Sv. Jeronýma (1488-90), dvě verze Madony ve skalách (1483-1485, 1491-1508), Madonu Litta (1491-5), Krista coby Salvatora Mundi (po roce 1499) a Madonu s vřetenem (po roce 1499).
Dan Brown by mohl vyprávět
Už kvůli omezené kvantitě je nabíledni, že udělat výstavu jednoho z nejproslulejších umělců evropských dějin umění je přinejmenším divácky vděčné. Vždyť jeho Mona Lisa (v Londýně ji každopádně nespatříte) je nefalšovanou celebritou mezi portrétovanými ženami, de facto se jedná o nejslavnější obraz na světě. O obraz tak slavný, že už nikdo pořádně neví proč vlastně.
Status Leonarda navíc dalece přesahuje kontext vrcholné renesance, dokonce i kontext výtvarného umění. Leonardo se stal do jisté míry symbolem, ehm, renesančního člověka - až zázračně nadaného umělce, popřípadě génia, který zcela jistě skrývá víc, než na první pohled sděluje. Dan Brown by mohl vyprávět (což pohříchu také dělá).
Jen pro připomenutí: když byla před několika lety na internetu zveřejněna v obrovském rozlišení digitální reprodukce Leonardovy milánské fresky Poslední večeře, tedy obrazu, který hraje v Šifře mistra Leonarda klíčovou roli, lidé se mohli uklikat a web se pod přílivem zájemců během chvíle zhroutil. Vystavte od Leonarda s patřičnou pompou jedinou kresbu a nebudete mít o návštěvníky nouzi. Před londýnskou Národní galerií se davy začínají srocovat už v šest ráno.
Národní galerie očekávaný přetlak naštěstí vyřešila tím, že do vyhrazených prostor pouští maximálně 180 lidí za půl hodiny. A přestože před obrazy se tvoří pomalu sunoucí zástupy, s trochou trpělivosti je možné si každý z exponátů prohlédnout dle libosti.
Leonardo za patnáct piv
Výstava se soustřeďuje na nejplodnější výsek Leonardovy tvorby, tedy na jeho milánské období zhruba mezi léty 1492-1499, kryjící se s nástupem Leonardova patrona Ludovica Sforzy k moci. V sedmi místnostech je představeno celkem třiadevadesát artefaktů. Těsnou většinu tvoří kresby jako zcela přirozený a nutný doprovod samotných děl, na výstavě se každopádně setkáte i s řadou Leonardových současníků a žáků v rámci Leonardovy tvůrčí dílny.
Každá z místností je tematicky zaměřená: jednotlivé okruhy se věnují Leonardovým milánským počátkům, portrétům žen ve vztahu k definici krásy, studiu tělesnosti a anatomie, charakteru spolupráce v rámci vlastní dílny či zakázkám pro francouzského krále Ludvíka XII., jehož vojska se v roce 1499 zmocnila Milána.
Pomyslný vrchol výstavy každopádně tvoří dvojice obrazů Madony ve skalách, z nichž ranější je v majetku muzea Louvre, pozdější verze patří do sbírky britské Národní galerie. Druhým vrcholem budiž kopie proslulé Poslední večeře z ruky Giovanniho Pietra Rizzoliho z roku 1520, která dává dosti přesnou představu o původní podobě velmi záhy poničeného díla.
Vyloženou třešničkou na dortu je vystavení Leonardovy verze Krista coby Salvatora Mundi zhotovené po roce 1499 - obrazu, který byl po několik staletí ztracen, aby se posléze znovu objevil na počátku 20. století. V roce 1958 bylo poničené dílo bez jasného autora prodáno na aukci za 45 liber, po roce 2005 byl obraz každopádně rekonstruován a přiřknut Leonardovi. Na výstavě bohužel chybí fotografie tváře někdejšího majitele těsně poté, co zjistil, co že to prodal za cenu zhruba patnácti piv.
Pracuj pomalu, pracuj málo
Unikátní kontrast dvou zmiňovaných, jen částečně dokončených obrazů vypracovaných v letech 1483-1485 (ranější obraz), 1491-1499, respektive 1506-1508 (pozdější verze), nechává i díky podstatnému časovému rozpětí proniknout do vývoje Leonardovy techniky a vývoje jeho rukopisu. Právě otázka neustálého výzkumu, vývoje a rozvoje techniky ve vztahu k ambicím Leonardova umění je jedním z pomyslných leitmotivů výstavy.
Leonardova jistá potíž spočívala v tom, že své obrazy poměrně často nedokončoval. Z obrazů zařazených na výstavě lze za dokončené považovat vlastně jen dva - Dámu s hranostajem a Poslední večeři (zastoupenou reprodukcí).
Jeho všeobecně známý obdivuhodný rozptyl od architektury přes malbu, sochařství, anatomii až po technické experimenty a úvahy kladl malbu jen jako jeden z možných způsobů poznání světa (a manifestaci tohoto poznání) - nehledě na to, že právě zájem o techniku malby včetně způsobu zacházení s materiálem z obrazu mnohdy činil cosi jako experimentální laboratoř.
Expozice v tomto ohledu poskytuje prostřednictvím kreseb klíč k pochopení role parciálních studií - z nichž některé Leonardo sám považoval za plnohodnotná díla - v procesu koncepce a konstrukce výsledného obrazu. Stejně tak umožňuje nahlédnout hloubku Leonardova zájmu o vztah mezi stavbou těla (a světa) a jeho projevy, jeho zobrazením.
Výstava vhodným výběrem exponátů ukazuje, nakolik Leonardo vytvářel dílčí studie jako pomyslný katalog motivů a gest k pozdějšímu použití (speciálně místnost věnovaná Poslední večeři je na tomto lovu motivů založená). Popřípadě ukazuje i to, nakolik pro něj bylo důležité pochopení anatomie coby logiky pohybu a stavby těla. Nejdříve je třeba pochopit vnitřek, abychom mohli chápat povrch - zhruba tak by se dalo Leonardovo studium ve stručnosti shrnout.
Výstava v neposlední řadě umožňuje skrze početná doprovodná díla Leonardových současníků, žáků, spolupracovníků či následovníků (zejména Marco d'Oggiono a Giovanni Antonio Boltraffio, ale i Domenico de' Cammei, Ambrogio de Predis a Francesco Napoletano) plně docenit specifika Leonardova rukopisu a nazřít životnost jeho malby a postupů skrze osvojení cizíma rukama.
Příliš velká očekávání
Výsledkem výstavy, která Leonardovo dílo ukazuje v bezprecedentní komplexitě - což z ní beze všeho patosu činí kurátorskou událost roku -, může být přesto částečné paradoxní zklamání. Nikoli její či Leonardovou vinou.
Jakkoli byl Leonardo da Vinci jedním z nejtalentovanějších umělců renesance, jeho obrazy se nutně opožďují za představou VELKÉHO díla. Lépe řečeno za přáním spatřit DÍLO, které by bylo esencí umění či odpovědí na všechny možné otázky či přání, které umění ze své podstaty ani nemůže splnit.
Leonardo je obklopen aureolou, která jeho, v silném slova smyslu, krásné obrazy (neboť otázka podstaty krásy byla pro Leonarda v mnohém technicky určující) ne snad přeceňuje, ale klade na ně požadavky, kterým žádný obraz nemůže dostát. Mnohem více než umění se týkají touhy po jasné a přehledné hierarchii a smyslu tvorby s viditelnou a nezpochybnitelnou vůdčí postavou. Touhy po konečném dosažení mety dokonalého všeobjímajícího díla.
Leonardovy obrazy jsou však mnohem spíše komorní než bezprostředně ohromující. Jeho specifická a v mnohém novátorská elegance (řečeno s renesančním životopiscem Vasarim) spočívala v harmonické práci se šerosvitem, hloubkou obrazu a vyrovnanou kompozicí.
Kýžená přirozenost těchto obrazů je do jisté míry skoro až všední - a je velkým plus aktuální výstavy, že Leonarda ukazuje právě jako renesančního mistra mezi jinými a stejně tak jeho obrazy představuje adekvátně komorním způsobem. Nikoli jako mesiáše, který řekne poslední slovo.
Leonardo da Vinci: malíř na milánském dvoře, Národní galerie v Londýně. Výstava potrvá do 5. února 2012.
