Čeští designéři zářili v Londýně. Štok představil židle, Škop učebnici s QR kódem

Vít Škop a Adam Štok, čeští zástupci UMPRUM na Londýnském festivalu designu.
Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka.
Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka.
Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka.
Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka.
Foto: Tomáš Slavík/UMPRUM
Veronika Pařízková Veronika Pařízková
23. 9. 2019 18:45
Na několik teplých zářijových dnů Londýn zaplnily instalace známých designérů, novinky firem i ambiciózní práce studentů prestižních škol. Co vzbudilo největší ohlas na Londýnském festivalu designu, jednom z největších na světě, a jak obstáli Češi?

Londýn (od naší spolupracovnice) - Obrovským úspěchem, na který upozornila snad všechna česká média, byla instalace Ronyho Plesla ve Viktoriině a Albertově muzeu známém pod zkratkou V&A. Plesl ale nebyl jediným Čechem, který zaujal výraznou prací s přesahem.

Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka.
Židle Nyiny Chairs od Adama Štoka. | Foto: Tomáš Slavík/UMPRUM

Prezentace pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové zdatně konkurovala ostřílenějším institucím podobného typu a v mnoha ohledech je dokonce předčila. Zatímco loni jako svého reprezentanta vyslala celý ateliér - a výstava právě studentů Ronyho Plesla pracujících se sklem patřila k nejvýraznějším -, letos UMPRUM vybrala jen dva studenty.

Židle Adama Štoka odpovídá na globální tendence minimalizovat a nezatěžovat. Vyrobená z hydraulických trubek, sází na jednoduchost a funkčnost.

Ještě větší zájem ale vzbudil grafický designér Vítek Škop, který představil inovativní koncept výukových učebnic Vividbooks. Ve staré garáži v mondénní čtvrti Kensington se u jeho interaktivní "školy hrou" zastavila spousta zvědavců, včetně britských učitelů.

Pomocí QR kódů, importovaných do učebnice, Škop studentům přehledně a atraktivně přiblížil, jak fungují různé fyzikální zákony. Což je něco pro mnoho žáků tak komplikovaného, že se to ani nesnaží pochopit.

Škopův přínos není jen v dokonale graficky zpracované formě učebnice pro 21. století, ale hlavně ve vědomé snaze změnit zažité - a ne vždy dobře fungující - principy. Angažovaný design, který není samoúčelný.

Ukázka, jak funguje interaktivní učebnice Vividbooks od Víta Škopa. | Video: UMPRUM

Zavedené hvězdy zklamaly

Snahou využít design jen pro svůj prospěch naopak dýchala prezentace globální designové superstar Toma Dixona. Brit, který na festivalu získal jednu z hlavních cen - od loňska se jí mimochodem může pyšnit i česká architektka Eva Jiřičná -, lákal návštěvníky do svého studia v Coal Drop Yards, kousek od městského uzlu King‘s Cross.

Nápad, aby každý ze zájemců putoval po čerstvě otevřeném obchodním areálu v revitalizovaných průmyslových budovách z 19. století, byl svěží a vtipný. Dojem však zkazilo umístění jádra prezentace do Dixonova přeplněného pop-up shopu, ve kterém zjevně toužil zpeněžit vše, na co bylo možné nalepit label s jeho jménem.

Ukázka práce Toma Dixona.
Ukázka práce Toma Dixona. | Foto: Tom Dixon Studio

Na prodej tak byla nejen světla, ale také svíčky, textil, a dokonce holicí potřeby s podpisem Dixon. Devalvace designu v přímém přenosu. Smutné a prvoplánové.

Trapný zážitek čekal i návštěvníky instalace další festivalové hvězdy Martina Gampera. Ital usazený v Londýně lákal na projekt Disco Carbonara, kterému chybělo snad vše, co mohlo. Nápad, myšlenka, forma i prezentace.

Na nádvoří aktuálně nejatraktivnější londýnské destinace, kde má svoji kancelář i Tom Dixon, Gamper z překližky postavil vstup do falešného tanečního klubu. Když do něj člověk vkročil, čekala ho barevná projekce na stěnu, italské hitovky, co hrají na plážích v Bibione, a rozpaky.

Opravdu je tohle nápad člověka, který dostane šanci oslovit tisíce návštěvníků renomovaného festivalu? Odkaz na Potěmkinovou vesnici, avizovaný v katalogu, působí spíš jako nenaplněná touha po kontextu než reálná vazba.

Vstup do instalace Disco Carbonara od Martino Gampera.
Vstup do instalace Disco Carbonara od Martino Gampera. | Foto: Studio Stagg

Hravé lavičky a květináče

Komu se naopak podařilo zaplnit město produkty s nápadem a vtipem, je francouzská textilní designérka Camille Walala. Mladá autorka vytvořila městský mobiliář pro krátkou uličku South Molton v rušném centru města.

Veselé a hravé lavičky i květináče, připomínající op-art Victora Vasarelyho nebo optimistickou a lehkovážnou atmosféru 60. let minulého století, dobře nabouraly typickou estetiku západoevropských metropolí. Jejich v určitém směru unifikovaný a předvídatelný charakter narušily s lehkostí, a mimoděk tak do světa vyslaly důležitý vzkaz urbanistům i správcům metropolí: odstup a nadhled je potřeba také v řešení přelidněných městských zón, které čím dál víc trpí vizuálním smogem a konvenčností.

Městský mobiliář francouzské designérky Camille Walala.
Městský mobiliář francouzské designérky Camille Walala. | Foto: Studio Stagg

V mnoha směrech nekonvenční byla realizace studia MICAT před muzeem V&A. Jmenovala se Non-Pavilion a skutečně to byl doslova "žádný pavilon". V duchu stále silněji rezonujícího názoru, že nekonečný růst není reálný, se zkrátka rozhodli nepostavit nic hmotného.

Zatímco v umění tento koncept není přelomový, na festivalu adorujícím užitý a produktový design - tedy vývoj a výrobu předmětů s často diskutabilní potřebností - měl jednoznačně přidanou hodnotu.

Non-Pavilion od studia MICAT.
Non-Pavilion od studia MICAT. | Foto: Ed Reeve

Na plácku, kterému nedávno dala novou podobu britská architektka Amanda Levete, bývalá kolegyně a manželka Jana Kaplického, členové MICAT vztyčili čtyři sloupy a nic víc. Dvojice Michael Garnett a Cathrin Walczyková tak byla jednou z mála, která se pustila do dialogu o funkci a povinnostech designérů v nadcházející epoše.

S minimálními nástroji dokázali rozeznít potlačované a neslyšené obavy o budoucnost lidské existence. Škoda, že na podobné vlně se neneslo víc prací londýnského festivalu. K hledání odpovědí a hlubší polemice nad rolí designu zůstala většina vystavujících hluchá.

 

Právě se děje

Další zprávy