Londýn (od naší spolupracovnice) - Obrovským úspěchem, na který upozornila snad všechna česká média, byla instalace Ronyho Plesla ve Viktoriině a Albertově muzeu známém pod zkratkou V&A. Plesl ale nebyl jediným Čechem, který zaujal výraznou prací s přesahem.
Prezentace pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové zdatně konkurovala ostřílenějším institucím podobného typu a v mnoha ohledech je dokonce předčila. Zatímco loni jako svého reprezentanta vyslala celý ateliér - a výstava právě studentů Ronyho Plesla pracujících se sklem patřila k nejvýraznějším -, letos UMPRUM vybrala jen dva studenty.
Židle Adama Štoka odpovídá na globální tendence minimalizovat a nezatěžovat. Vyrobená z hydraulických trubek, sází na jednoduchost a funkčnost.
Ještě větší zájem ale vzbudil grafický designér Vítek Škop, který představil inovativní koncept výukových učebnic Vividbooks. Ve staré garáži v mondénní čtvrti Kensington se u jeho interaktivní "školy hrou" zastavila spousta zvědavců, včetně britských učitelů.
Pomocí QR kódů, importovaných do učebnice, Škop studentům přehledně a atraktivně přiblížil, jak fungují různé fyzikální zákony. Což je něco pro mnoho žáků tak komplikovaného, že se to ani nesnaží pochopit.
Škopův přínos není jen v dokonale graficky zpracované formě učebnice pro 21. století, ale hlavně ve vědomé snaze změnit zažité - a ne vždy dobře fungující - principy. Angažovaný design, který není samoúčelný.
Zavedené hvězdy zklamaly
Snahou využít design jen pro svůj prospěch naopak dýchala prezentace globální designové superstar Toma Dixona. Brit, který na festivalu získal jednu z hlavních cen - od loňska se jí mimochodem může pyšnit i česká architektka Eva Jiřičná -, lákal návštěvníky do svého studia v Coal Drop Yards, kousek od městského uzlu King‘s Cross.
Nápad, aby každý ze zájemců putoval po čerstvě otevřeném obchodním areálu v revitalizovaných průmyslových budovách z 19. století, byl svěží a vtipný. Dojem však zkazilo umístění jádra prezentace do Dixonova přeplněného pop-up shopu, ve kterém zjevně toužil zpeněžit vše, na co bylo možné nalepit label s jeho jménem.
Na prodej tak byla nejen světla, ale také svíčky, textil, a dokonce holicí potřeby s podpisem Dixon. Devalvace designu v přímém přenosu. Smutné a prvoplánové.
Trapný zážitek čekal i návštěvníky instalace další festivalové hvězdy Martina Gampera. Ital usazený v Londýně lákal na projekt Disco Carbonara, kterému chybělo snad vše, co mohlo. Nápad, myšlenka, forma i prezentace.
Na nádvoří aktuálně nejatraktivnější londýnské destinace, kde má svoji kancelář i Tom Dixon, Gamper z překližky postavil vstup do falešného tanečního klubu. Když do něj člověk vkročil, čekala ho barevná projekce na stěnu, italské hitovky, co hrají na plážích v Bibione, a rozpaky.
Opravdu je tohle nápad člověka, který dostane šanci oslovit tisíce návštěvníků renomovaného festivalu? Odkaz na Potěmkinovou vesnici, avizovaný v katalogu, působí spíš jako nenaplněná touha po kontextu než reálná vazba.
Hravé lavičky a květináče
Komu se naopak podařilo zaplnit město produkty s nápadem a vtipem, je francouzská textilní designérka Camille Walala. Mladá autorka vytvořila městský mobiliář pro krátkou uličku South Molton v rušném centru města.
Veselé a hravé lavičky i květináče, připomínající op-art Victora Vasarelyho nebo optimistickou a lehkovážnou atmosféru 60. let minulého století, dobře nabouraly typickou estetiku západoevropských metropolí. Jejich v určitém směru unifikovaný a předvídatelný charakter narušily s lehkostí, a mimoděk tak do světa vyslaly důležitý vzkaz urbanistům i správcům metropolí: odstup a nadhled je potřeba také v řešení přelidněných městských zón, které čím dál víc trpí vizuálním smogem a konvenčností.
V mnoha směrech nekonvenční byla realizace studia MICAT před muzeem V&A. Jmenovala se Non-Pavilion a skutečně to byl doslova "žádný pavilon". V duchu stále silněji rezonujícího názoru, že nekonečný růst není reálný, se zkrátka rozhodli nepostavit nic hmotného.
Zatímco v umění tento koncept není přelomový, na festivalu adorujícím užitý a produktový design - tedy vývoj a výrobu předmětů s často diskutabilní potřebností - měl jednoznačně přidanou hodnotu.
Na plácku, kterému nedávno dala novou podobu britská architektka Amanda Levete, bývalá kolegyně a manželka Jana Kaplického, členové MICAT vztyčili čtyři sloupy a nic víc. Dvojice Michael Garnett a Cathrin Walczyková tak byla jednou z mála, která se pustila do dialogu o funkci a povinnostech designérů v nadcházející epoše.
S minimálními nástroji dokázali rozeznít potlačované a neslyšené obavy o budoucnost lidské existence. Škoda, že na podobné vlně se neneslo víc prací londýnského festivalu. K hledání odpovědí a hlubší polemice nad rolí designu zůstala většina vystavujících hluchá.
