Recenze - Po cestě klikatící se krajinou kráčí muž s malým chlapcem. Jdou pomalu, brzdí je vozík, na němž mají celý svůj skrovný, ale o to cennější majetek. Tváře mají zahalené, aby se nenadýchali všudypřítomného kouře a popela, v noci se choulí jeden ke druhému zabaleni jen do tenkých dek.
Přes den se pořád ostražitě rozhlížejí, aby náhodou nebyli spatřeni a nesetkali se s žádným jiným člověkem, který by jim mohl od jejich nákladu pomoct, což by se rovnalo rozsudku smrti. Kolem cesty narážejí na mrtvá lidská těla, mumifikovaná nebo rozřezaná na kousky jako pozůstatek hostiny někoho jiného.
Kdesi na bojišti
Do takového světa nás zavádí držitel Pullitzerovy ceny Cormac McCarthy. Dnes již a obzvláště po oscarovému úspěchu filmového přepisu svého románu Tahle země není pro starý bezmála kultovní autor proslulý pesimistickým viděním lidské rasy, věčný kritik upadající morálky a milovník starého dobrého amerického západu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme se ocitli kdesi na bojištích třicetileté (nebo jakékoliv jiné středověké) války, že krajinou putují účastníci bojů nebo přeživší z vydrancovaných vesnic a snaží se dospět do kraje, kde naleznou mír a štěstí. Chyba lávky!
Předně muž s chlapcem před sebou tlačí zrezivělý nákupní vozík plný konzerv, které nečekaně našli v jednom z opuštěných domů. Mrtví nejsou oběti válečného konfliktu, ale asi (což díky málomluvnosti autora není zcela jasné) nějaké katastrofy celosvětového dosahu, s největší pravděpodobností nukleární.
Ani jejich cesta není putování za záchranou, je to spíš marný pokus uniknout všudypřítomnému strachu, hladu, každodennímu boji o přežití. Snaha změnit předem daný osud, tedy smrt hlady, vyčerpáním nebo rukou dalšího z přeživších; snaha odložit smrt aspoň o jediný den, dožít se zítřka a pokusit se bojovat dál.
Důvěrně známá krajina
Jak je už patrné, máme před sebou ukázkový příklad postapokalyptické prózy, která se snaží zachytit odvěký strach lidstva z vlastní zkázy a nastínit možné dopady katastrofy.
McCarthyho ztvárnění je o to působivější, že se neodehrává v nikterak vzdálené budoucnosti. Na rozdíl od kolegů (Michaela Cunninghama a jeho Vzorových dnů nebo Davida Mitchella a Atlasu mraků) se nevydal o několik staletí do budoucnosti, nepředstavil umělé bytosti ani vesmírné lodě.
Procházíme krajinou, která je nám důvěrně známá, kdysi malebným americkým venkovem s dřevem obloženými domy, s městečky i údolími svažujícími se k moři. O to bezútěšnější je vize světa, ve kterém neroste jediná rostlina, nežije jediné zvíře, voda v potocích a řekách je špinavá, vše dusí kouř i dosedající popel a lidé přežívají ze starých zásob, které vydrancovali z ruin obchodů, nebo je náhodou našli.
Jazyková ekonomie
McCarthy je proslulý úsporným stylem: šetří interpunkcí, nehýří barvitými popisy krajiny, nevkládá hrdinům do úst sáhodlouze pronášené vznešené pravdy. Pokud bychom měli jeho styl definovat jediným slovem, napadne nás jako první strohost.
Díky této "jazykové ekonomii" je emocionální dopad jeho próz ještě o to větší. Nepopisuje, nevysvětluje, nevnucuje nikomu do detailu svou interpretaci světa: spíš rozehraje určité téma a interpretace nechá na čtenáři a jeho fantazii.
Byť je McCarthyho poslední román nevelkého rozsahu, je to náročné čtení. Ne stylem, ani ne tolik tématem, ale zpracováním. McCarthyho postapokalyptický svět je geniálně bezútěšný, čtenář je stejně jako hrdinové "drásán" beznadějí, obává se spolu s nimi každého dalšího dne, každé zatáčky, za kterou může číhat smrtelné nebezpečí. Je zhnusen krutostí "zlých" přeživších, kteří se neštítí vztáhnout ruku na příslušníky vlastní rasy, dokonce na vlastní děti.
Naděje tu je. A není…
Všechny až naturalisticky líčené hrůzy by byly snesitelnější, kdyby někde na samém konci blikala alespoň jiskřička naděje. Stejně jako hrdinové však čtenář tuší, že ona bájná cesta k moři vlastně nemá žádný smysl, že za obzorem není nic, nač by se člověk měl těšit.
Jedinou útěchou, která ve všem tom zoufalství zbývá, je klamné zdání, že autor přece nemohl nechat román dopět do tak tragického finále, že v knize musí někde alespoň malinko polevit a dát protagonistům trochu naděje na lepší zítřky. Když pak ve finále dojde i na jakýsi nepatrný happyend, můžeme si na chvilku oddechnout.
Nebyl by to však McCarthy, aby jeho happyend nebyl ošidný, nesváděl k nejrůznějším (nepříjemným) interpretacím, které na první pohled šťastný konec značně zpochybní.
Cesta není román pro ty, kteří přistupují k literatuře jako k oddychové aktivitě, jejímž prostřednictvím se odpoutají od každodenních starostí. Četba každému čtenáři několik vrásek naopak přidělá. O to více, když si uvědomí, jak málo stačí, aby se McCarthyho vize naplnila.
Cormac McCarthy: Cesta. Argo, Praha 2008, překlad Jiří Hrubý. 189 stran, doporučená cena 279 korun.
