Nové, velké obrazy Milana Grygara jsou v pražské Galerii Zdeněk Sklenář zavěšeny neobvykle nízko nad podlahou. "Nechci, aby divák musel zvedat bradu, pak z toho bolí za krkem," říká jednadevadesátiletý malíř se šibalským úsměvem. Je zřejmé, že mezinárodně uznávaný avantgardista měl svou výstavu i přes vysoký věk pod kontrolou.

Grygar se proslavil díly, která prolínají obraz, zvuk a prostor. Například od stropu zavěsil pruh papíru, protrhl do něj otvory, jimiž prostrčil ruce, a aniž by na to viděl, začal kreslit prsty namočenými v barvě všude, kam rukama dosáhl. Tak od poloviny šedesátých let vznikaly Grygarovy Hmatové kresby.

Nebo hledal způsob, jak zachytit zvuk pera kreslícího po papíru. Nahrával na magnetofon rytmus štětce při malbě, nechal po papíře kreslit mechanické hračky na klíček, které namočil v barvě. Cykly obrazů, jimiž se autor pokoušel různými prostředky vystihnout hudební motiv, zvukovou náladu či rytmickou zákonitost, začal nazývat hudebními termíny, soubory Partitury a Antifony se rozrůstají dodnes.

Bylo jen otázkou času, kdy si Grygarova díla všimne nějaký hudebník a zkusí jeho "partitury" zahrát. "Poprvé to udělal německý skladatel a profesor elektroniky ze Stuttgartu Erhart Karkoschka během koncertu v Německu," vzpomíná malíř na začátek sedmdesátých let.

Hudební skladatel a šéf Ensemble for New Musik, původem z Moravské Ostravy, Grygara navštívil v ateliéru a odnesl si několik jeho Partitur. "Všecky je zahrál, ale já na tom koncertu nebyl, do Německa mě nepustili," vzpomíná na počátek normalizace malíř, který se tehdy živil užitou grafikou a vystavoval jen zřídka.

"Karkoschka mi potom napsal, že reakce lidí byla strašná," usmívá se Milan Grygar, jehož obrazy od té doby "zazněly" již mnohokrát.

V Česku je první přednesl jazzman Jiří Stivín a do svého repertoáru je zařadil také Agon Orchestra, přední české těleso specializované na soudobou hudbu, nebo soubor MoEns. Většinou tomu předchází rozhovor s umělcem.

"Mám určité požadavky, přesně hudebníkům řeknu, jak to mají hrát," přibližuje malíř své autorské nároky. "Říkám například: levá strana je čistá, to bude hrát klavír. Na pravé je otisk nějakého motorku. To budou hrát žestě, například trombon. Dávám jim takovou pomoc. Nemusejí se toho držet, ale hudebníci vždycky chtějí ode mě nějaký komentář slyšet," říká malíř.

Za jedno z nejvydařenějších hudebních provedení považuje vystoupení souboru MoEns před třemi lety na výstavě v Galerii hlavního města Prahy.

"Tam jsem měl velké Antifony, černou a bílou s černým, a to bylo provedeno velice dobře. Hrálo tam šest hudebníků, které vedl Kamil Doležal. Chtěl jsem po nich, aby zahráli krouživý pohyb, který by vznikl, kdyby se to kolo z obrazu točilo. Zahráli to tak, že do 'kroužení' najížděly další a další nástroje. Krásně se to vrstvilo do silného zvukového výrazu - a najednou konec. Tak to mělo být, po vyvrcholení náhlý konec," popisuje spokojeně umělec.

Soubor MoEns, vedený klarinetistou Kamilem Doležalem, uvedl pět Grygarových Grafických partitur také v rámci prestižního festivalu Pražské jaro. Koncert se uskutečnil před sedmi lety v Museu Kampa za doprovodu projekce Grygarových děl.

O věhlasu českého umělce svědčí též nedávná výstava v Ludwigově muzeu v Koblenzi nazvaná Grygar/Cage, která byla postavena na konfrontaci Grygarovy avantgardní tvorby s již nežijícím americkým hudebním skladatelem a výtvarníkem Johnem Cagem, či předloňská přehlídka ve světoznámém německém Centru pro kulturu a média v Karlsruhe.

O věhlasu českého umělce svědčí nedávná výstava v Ludwigově muzeu v Koblenzi nazvaná Grygar/Cage. | Video: Das Shawn

Aktuální pražská výstava v Galerii Zdeněk Sklenář není příliš veliká, ukazuje nejnovější práce.

Jsou tu Antifony ve formě koláží a rozměrných maleb. Dynamické kruhy, které nesou stopu velkých štětců, se prolínají a slévají, pokaždé jen dvě barvy s převažující černou.

"Barva je spojená něčím, co odpovídá hudbě. Barva, která září, je neuchopitelná, stejně jako je neuchopitelný zvuk. Ale tyto obrazy jsou určeny jen pro dívání, nebudou je hrát hudebníci," popisuje autor, který barvy vybírá jen podle citu, nehledá v nich žádný psychologický účinek či význam.

Milan Grygar studoval na pražské UMPRUM, v letech 1948 až 1950 byl v ateliéru slavného malíře Emila Filly.

"Moc dobře jsem s ním nevycházel, ale velice si ho vážím jako malíře," vzpomíná Grygar na studentské roky.

"Filla nás chtěl naučit kreslit a malovat realisticky. Mně to moc nevonělo, i když si myslím, že to byla dobrá metoda. Bavily mě ale diskuse, které Filla vedl jednou týdně," říká malíř, podle kterého se s velkým českým modernistou překvapivě studenti nebavili o kubismu či jiných moderních stylech, ale jen o starém umění.

"Nemyslím si, že to bylo kvůli politickému režimu, bylo to jeho přesvědčení. Mluvil o Rembrandtovi, Goyovi. Nikdy ne o Picassovi, slovo kubismus nikdy nevyslovil," dodává Grygar.