Praha - Organizátoři pražského open air podniku Sculpture Grande nešetří velkými slovy a ambicemi. Pořád to není nejlepší akce v Evropě, ale kdo projekt porovná s díly z minulých čtyř ročníků, uzná, že úroveň se zvyšuje. Tedy pokud najde letošní exponáty, které jsou do 30. září roztroušené po Starém Městě a na náměstí Republiky.
Přehlídka se ku prospěchu přesunula z Václavského náměstí, kde byly sochy naskládány bez komunikace s okolím a pletly se s turistickou atrakcí. Letos je jich mnohem míň a jejich autoři mnohem víc dostojí onomu grande v titulu. Kurátorky Olga Dvořáková a Gisela Winkelhofer sice nenabízejí o moc víc než velká trendy jména. Ale i tato koncenrace je výrazný posun a v nových souvislostech přinejmenším nevadí.
Těmi velkými jsou Angličan Julian Opie, Francouz Jean-Jacques Ory, Němec Stephan Balkenhol, Švýcarka Sylvie Fleury, Rakušané Brigitte Kowanz a Erwin Wurm a našinec Jiří David.
Jako jediný své dílo - obří slepeckou hůl - vztyčil pod sv. Václavem. Možná zabloudil stejně, jako se to může stát mnohým návštěvníkům přehlídky. Hra na objevování se totiž často mění na vyčerpávající pátrání. Přestože galerie staví na image a marketingu, mapka na internetu je nepřesná, booklety se ve velkém na ulici nejspíš nerozdávají.
Ale sochu Erwina Wurma, jednoho z nejzajímavějších umělců, na udaném místě ani nehledejte. Fontánka ve tvaru uříznuté nohy byla kvůli vandalství přesunuta do designového hotelu Josef.
Před ním zaparkoval svůj trojrozměrný model auta 1:1 Julian Opie. Jeho další vtipná ikona nese název Představ si, že řídíš modrou Hondu. Slavný Brit se Pražanům nedávno představil postavami "chodícími" po Vltavě.
Paradoxně na vysoký sloup se dostala Tanečnice Stephana Balkenhola. Slavný autor své sochy obvykle schovává, v Praze jeho figura balancuje nejen na hranici kýče, ale i čtyři metry nad náměstíčkem.
Vtipně funguje Oryho obří bílý střevíc ve Vězeňské ulici, do jehož vnitřku autor vemaloval Boticceliho Venuši. Pro ženy nakupující v okolních buticích symbol jejich pachtění, pro mužský doprovod lehce fetišistické dloubnutí.
Povedenou sochou jsou i Houby Sylvie Fleury za Staroměstskou radnicí. Za plotem na trávníku působí uklidňujícím dojmem tři obříci falusovitého tvaru. V jejich lesku se odrážejí turisté a beznadějně hledají zmínku v průvodci.
Krátký text na podstavci přibližuje téma, kterému se umělkyně věnuje, ale nesouvisí s dílem. A není to jediný případ. Popisek u skokanského můstku s prasetem Jana Kadlece aspoň nabádá k zamyšlení, jak se tam tvor dostal.
Ostatní díla mladých autorů na náměstí Republiky, kteří přehlídku doplňují, aby divák pohledal - i když koncept stavěniště má tady svou logiku. Kdo je úspěšný, najde zvukový památník obětem holocaustu, konceptuální konstrukce Frames od Petra Demka nebo dílo Petry Jackmannové s názvem Parazit.
Do živého stromu jsou zaseknuté gramodesky s přenoskami. Z dálky opravdu připomínají cizopasníky, zblízka nabízejí paralely s letokruhy a vyvolávají otázky o původu zvuků.
Účel takových přehlídek je jasný: vycházet s uměním do ulic, zahrad i parků, hledat diváky, kteří by do galerii nešli. A zvyšovat senzitivitu uspěchaných obyvatel metropole. Učit je, jak vnímat místa, kolem kterých procházíme bez povšimnutí.
O marketingových schopnostech Galerie Art factory není pochyb: přehlídka se koná v samém centru, každá socha stojí na prestižním místě, spolupořadatelem je magistrát. Když přidají ještě koncepci, mohla by Praha začít konkurovat i uměleckým metropolím, jako je Berlín, Paříž či Benátky - jak o tom rádi mluví.
