Kurátor Otto M. Urban vybral téma, které společnost potlačuje, ale v umění vždy bylo zajímavé. Dá se říct, že smrt výtvarníky provokuje k živé diskuzi. Profilová přehlídka, jež kvůli lockdownu čekala půl roku na otevření, potrvá do 10. října.
Ve vstupní hale nad pokladnou neonová lebka na zdi od Michala Škapy a instalace ze stovek orchidejí od Eugenia Percossiho, Itala žijícího v Česku, určují dva hlavní motivy. Lebky a květiny jsou typickým prvkem žánrových zátiší zvaných vanitas. Slovo, které česky znamená marnost, pochází z biblické knihy Kazatel: "Marnost nad marnost, všechno je marnost."
Je překvapivé, kolik současných malířů a sochařů starší i nejmladší generace se pustilo do celkem otřepaného námětu, který nechybí v žádné zámecké obrazárně. Ztvárnit lebku nebo bujný pugét květin a nazvat dílo Vanitas jako by patřilo k základní výbavě výtvarníka.
"Téma vanitas je tak široké, že by bylo nepřeberné. Proto jsem ho zúžil na dva základní motivy," říká kurátor. Připomíná, že řezané květiny jako symbol pomíjivosti byly v 16. století znázorňovány stejně často jako lebky, ba možná častěji. Krása utržené květiny rychle pomine, zvadne, dílo s květinou mluví o smrti poetičtěji či rafinovaněji. Zobrazuje krásy života i pozvolné umírání.
Selfie v kostnici
Začátek výstavy je křiklavý jako pouťové atrakce. Proti vchodu se nachází zlatě třpytivý obraz Milana Kunce nazvaný Metamorfóza. V bollywoodských barvách zobrazuje řád světa. Nad úhledně nařasenou mořskou hladinou zapadá slunce, červánky mají tvar ležícího andílka s erekcí, nad ním se šklebí lebka a ještě výš je nebeská hradba, za kterou na vše shlíží boží oko.
Uprostřed místnosti se tyčí předimenzovaná ruka kostlivce od Kryštofa Hoška. Její ukazováček míří vzhůru. Skoro třímetrový obraz Jiřího Petrboka zobrazuje lidské srdce propíchané květinami. "Místo lebky namaloval srdce. To je dobrá záměna, se smrtí se člověk nevyrovná rozumem, ale srdcem," říká kurátor.
Série obrazů opět od Eugenia Percossiho zachycuje "selfíčka" z Instagramu, která mají společnou kulisu. Ital vybral a přemaloval snímky, na kterých se lidé fotí v kostnici. Sami naaranžovali vlastní tváře mezi lebky patřící stovky let zemřelým předkům.
Na různých místech výstavy, rozprostřené do dvou pater, se opakují jména autorů. Kurátor nesleduje stejný rukopis, soubor jednoho umělce rozstrká třeba na tři místa, pokud to poslouží dramaturgii. "Začátek je jako dům hrůzy, matějská pouť, jsou tam monumentální věci a je to trochu přehuštěné. Ale výstava se postupně tlumí, až poslední místnost je setmělá," popisuje kurátor.
Nahuštěná díla se však nepřebíjejí, naopak komunikují, vybízejí k porovnání. Nadživotně velké květiny malíře Jakuba Špaňhela se zdají být prokreslené do nejmenšího detailu. Na deset kroků si je divák jistý, že vidí i osiny v obilí, při pohledu zblízka se však obraz mění v abstraktní barevné skvrny a intuitivní linky.
Sousední, rovněž velkoformátové obrazy Martina Gerboce připomínají barokní vanitas. Tři červenočerné malby jsou hladké, zaostřené a plné detailů. Pod divokou změtí rostlin leží nejen lebka nebo miska třešní, jež také patří k atributům vanitas, ale ještě zvířecí mršiny.
Jemný, přitom malířsky suverénní protipól Špaňhela a Gerboce představuje Martin Mrkva, který květinám vrací přirozené měřítko a jejich zobrazení naplňuje romantikou a melancholií.
Červi za sklem
Další expresivní sál otevírá triptych Jiřího Davida. Jeho květina, zachycená třikrát v jiné světelné atmosféře, působí ponuře a klidně vedle obrazu Martina Salajky, jehož květiny "křičí" reflexními barvami a divokými tvary. Divokostí se mu vyrovná jen Vladimír Skrepl, na výstavě zastoupený malbami a punkovými objekty z fragmentů dětských hraček i elekroniky.
Divokou expresi krotí a dominantní černou barvou usazuje malíř Michal Rapant. Trojice zátiší s květinami, svícnem a lebkou doplnil o Rubikovu kostku.
I Rapantovy obrazy se objevují na více místech. Letos pětatřicetiletý nedávný absolvent pražské Akademie výtvarného umění z ateliéru Vladimíra Skrepla je jedním z objevů výstavy.
Naopak k nejstarším zastoupeným autorům patří Jan a Eva Švankmajerovi. Práci už zesnulé malířky zastupují obrazy ženských postav, jejichž tělo se mění v lebku. Šestaosmdesátiletý Švankmajer vystavuje vitríny s živočišnými druhy, sestavenými z biologických ostatků a předmětů z domácnosti.
Dominantní je ale jiné dílo: široký obraz Jana Vytisky nazvaný Black Sabbath. Ve světnici, pravděpodobně ukrajinského venkovského domku, stojí bíle prostřený stůl. Na něm jsou okultní předměty včetně lebky. Za stolem sedí satan s hlavou kozla, která je ale v porovnání s lidskou lebkou na stole několikanásobně větší.
Kozel má černé, vykradené oči, černá je též výplň rámu na zdi, ve kterém by asi měl být svatý obrázek. Je to děsivý obraz, možná nejděsivější z celé výstavy. Ani kostlivec ve skleněné truhle, kolem kterého lezou červi, nemá takovou sílu. Však také František Skála, jenž do truhly nasadil moučné červy, není žádný Damien Hirst.
V Doxu se střídají jen variace na lebky a květiny, přesto výstava Vanitas není jednotvárná. Malíř Daniel Pitín podrobil květiny svému krystalizujícímu rozboru: jeho tulipány, mochyně a slunečnice jako by přecházely do jiné, možná digitální, možná kubistické dimenze. Originální jsou rovněž květiny Krištofa Kintery ze série Postnaturalia. Rozebrané počítačové součástky s kořenovou soustavou drátků vypadají jako nová generace postapokalyptické flóry.
Sochařka Josefína Jonášová vytvořila naddimenzovanou lebku a škádlivě ji nazvala Lebajzna. Na spánek připsala zjištění: "I když se lidi kaboněj, pod povrchem se smějou." Z anatomického hlediska je to pravda, když si člověk odmyslí kůži a svalovinu.
Nejdelší obraz připomínající čínskou tušovou malbu vystavuje před schodištěm do patra Anna Tretiagová. Devětadvacetiletá umělkyně tuší a uhlem nakreslila noční květinu, která je vysoká jako topol a její tenký stvol připomíná blýsknutí v bouřce.
Prolnutí obrazu a sochy představuje práce Hynka Martince. Jeho porcelánově bílá lebka se jako v digitálním světě rozpíjí a mění v dým nebo možná kopec šlehačky. Objekt na podstavci je několikrát ztvárněn v olejové malbě.
Přízračné a trochu mrazivé jsou velkoformátové obrazy dalšího zastoupeného autora Jiřího Petrboka nazvané Odpočívejte v pokoji. Jedná se o frotáže skutečných náhrobků. Nápisy a jména většinou v německém jazyce propsal na papír zakomponovaný do obrazu lebky. "To vzniklo, když byl autor v Třebíči na rezidenci. Na smetišti u márnice našel staré rozbité náhrobky a frotáží je přepsal. Náhrobky, které byly odsouzené k zániku, dostaly další význam," myslí si kurátor.
Propojení žánru vanitas s angažovaným uměním zastupuje socha Smrt Amora. Matouš Háša z takzvaného kararského mramoru vytvořil mrtvého chlapečka podle medializované fotografie utopeného dítěte, jež v průběhu migrační krize vyneslo na pláž moře.
"Angažovaný postoj ukrývá klasickým uměleckým přístupem a také materiálem. Je to vlastně úžasný pomník na památku zemřelého chlapečka, uprchlíka, a protože je z mramoru, bude tady možná navždycky," myslí si Otto M. Urban.
V kremační peci
Posledním realistickým dílem, jež lze nahlížet jako čistou dokumentaci kremace nebo podnět k rozjímání, je projekce filmu Martina Zeta na závěru přehlídky. Má 90 minut, což kopíruje čas, který trvá spálení lidského těla na popel. Kamera hledí přes žáruvzdorný skleněný průzor do kremační pece. Lidské ostatky jsou v plamenech stěží rozpoznatelné.
"Už více než rok se smrtí zabýváme dost jednostranně. Výstava může nabídnout i jiný pohled, který snad má i terapeutický účinek," obhajuje kurátor načasování přehlídky na dobu po prvních vlnách pandemie. Dle ohlasů jsou lidé překvapení, jak je Vanitas pozitivní. "Odcházejí s úsměvem a dobrou energií," kvituje kurátor.
K výstavě patří ještě velká instalace od Epose 257. Streetartový umělec se skrývá za pseudonymem, protože se v tvorbě pohybuje na hranici zákona. Jeho instalace Vanitas je opulentní scénografií.
Do černého prostoru nainstaloval fragmenty billboardů. V posledních dvou letech z plechových reklamních ploch, které okupují veřejný prostor, ilegálně vyřezával části, jež se mu hodily do "koláže". Je tu lebka a květiny, ale také torzo ruky, dort, jahody.
Eposův prostorový obraz spojuje myšlenku marnosti s marnivostí konzumního světa a zcela konkrétně také bojuje proti reklamním společnostem, jež své často nezdaněné výdělky získávají produkováním vizuálního smogu v českých městech.
Vanitas
Kurátor: Otto M. Urban
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 10. října.
