Recenze - Ulice, kde sídlí Galerie Smečky není zrovna prototypem venkovské romantiky, i když o emoce tam rozhodně není nouze. Jakmile ovšem minete cestou z Václaváku všechny ty "kabarety" a vejdete do výstavní síně, octnete se v jiném světě.
Ve světě, kde střídání ročních období ještě dává smysl, kde obílené chalupy neožívají jen o víkendu, když přijedou lufťáci, na vesnici dohlíží z návrší kostel nebo polorozpadlá zřícenina a to nejhorší, co se může stát je, že vám přes cestu přeběhne černý kocour - Mikeš.
Galerie Smečky je programově zaměřená na techniku koláže, ale na konec roku připravuje výstavu autora, který má schopnost - nebo chcete-li - dar oslovit širší publikum. Loni to byl Jiří Trnka, letos padla volba na Josefa Ladu. Ten se tak do Prahy monograficky vrátil, s odbočkou přes Olomouc, po třech letech. Ve dvou patrech galerie kurátor Lev Pavluch představuje skoro stovku prací z oblasti ladovské klasiky, které doplňuje životopisný film a non stop hrusické „kino" pro děti.
Přestože se výstava snaží tvářit objevně, už nazdobený stromeček a slaměný betlém na začátku dají tušit, že kunsthistorické analýzy nepatří k tomu, oč tu běží v první řadě. Tématicky je koncipována víc než zřetelně. Prim hrají obrázky ladovských Vánoc, v nichž jakoby se vzdáleně odráželi rodiče našich rodičů a jejich prostřednictvím i my - tak jako sen o vznešené a povznášející prostotě, ve své podstatě stejně naivní a neskutečně pohádkový jako vodník, který bafá ze své fajfky na obrázku vedle.
Melancholie časného zimního soumraku, ponocného a osamělého sáňkaře v dřevákách ale rozněžní každého Čecha stejně spolehlivě jako ho rozjaří Ladova hospodská rvačka. Autor s osobitým rukopisem, který si svérázným způsobem ochočil techniku kvaše, dokáže pořád citlivě zabrnkat na romantickou strunku už proto, že s ním vyrůstaly celé generace a další to právě dělají.
Jeho obrázky si tady neprohlížíme očima, ale především srdcem a prizmatem dětských vzpomínek, které jsme nikdy neprožili. Nakonec, všichni de facto pocházíme z vesnice a české chalupaření není náhoda; stejně tak jako tady není náhodná vášeň pro houby.
Josef Lada to není ani pohádka, ani skutečnost, ale volné prostupování obojího, stejně jako je jeho výtvarný projev splétá dohromady kresbu a malbu. Navíc se zdá být průzračný, čitelný, laskavý, idylický. Jeho charakteristickým znakem je lidovost, šerednost ukrývá za laskavou karikaturu, nenávist přetaví v sousedskou frašku. To je to, co se nám líbí a co máme rádi; už proto, že nám to neubližuje. Aspoň ne moc.
Ale smečkovská výstava se neutápí v dojetí z dojetí. Má co nabídnout a také to dělá. Většina exponátů stojí za pozornost už proto, že pochází ze soukromých sbírek, které jsou normálně veřejnosti nedostupné. Krom toho představuje i práce z počátku autorovy kariéry a ukazuje, že Lada byl už těsně po dvacítce skvělý kreslíř.
Mezi libůstky jistě patří i zatím jediný doložený olej v Ladově tvorbě, jehož námětem je jeho rodná chalupa. Zajímavé jsou i práce v různém stupni rozpracovanosti, které jsou paradoxně mnohem modernější a akademičtější, než by člověk čekal. Představuje i Ladu ilustrátora. Stejně jako je malebná, je i barevná.
Obraz, který si z ní odnesete, ale zůstane pravděpodobně stejný, jako ten, se kterým do galerie vstoupíte. Lada, i když má mnoho tváří, je totiž jen jeden.
