Praha - Napsat místo přání k narozeninám pokus o srovnání je asi nezdvořilé, ale toto nemá být hledání následníka, spíš porozhlédnutí se.
Nicméně je-li měřidlem i úspěšnost za českými hranicemi, pak se výběr dělá poměrně lehce. Vedle Milana Kundery (1. dubna 1929) a za Milana Kunderu je možno postavit Michala Viewegha a Jaroslava Rudiše.
Ani u těchto dvou však nelze mluvit o světové proslulosti - ale spíše o komerční úspěšnosti, popřípadě oblíbenosti. Na post globálního věhlasu se z českých spisovatelů „po Kunderovi" zatím nepodařilo postoupit nikomu.
Průzkumu už netřeba
Každý z trojice přitom charakterizuje úsek českých dějin; zároveň jsou i obrazem a estetickým vzorcem svých čtenářů. Kundera žánrové poctivosti, Viewegh managerské obratnosti, Rudiš postmoderní nezávaznosti. Patří-li v současné literatuře ještě k prestiži „číst Kunderu", pak „číst Viewegha" a „číst Rudiše" tam svým způsobem patří též.
Ať už je Milan Kundera také ikonou či fenoménem, jeho dílu nelze upřít formální dokonalost, teoretickou výbavu, zájem a rozhled, filosofující vnímavost a ironii, jakož i nutkavou potřebu pokoušet se o sebe-reflexi podstatných zákonitostí žánru.
To základní znovu zopakoval minulý týden François Taillandier v Le Figaro u příležitosti vydání Kunderovy zatím poslední esejistické práce Une rencontre: „Autor pokračuje ve zkoumání velkých děl literatury romanopisců … a jejich prostřednictvím nás přivádí k poznání, že kultura není kratochvílí, kultura nás zjevuje sobě samým."
Tato příčka zůstává dalším dvěma nedosažitelná. Nebo jinak řečeno: pro jejich epochu už se stává muzeálním nástrojem. Ještě máme povědomí, k čemu byl třeba, ale současná technologie nabízí snazší a úspornější přístup. Byť vzděláním (mimochodem oba učitelé) a zájmem zajištěni, spisovatelsky zruční a orientovaní v historické (Rudiš) i aktuální (Viewegh) situaci, tento filosofický i teoreticky průzkumný přístup postrádají.
Oproti tomu jsou oba zrcadlem i tvůrcem obecně převládající nálady. Viewegh vyhledává mainstream a brilantně se přizpůsobuje jeho požadavkům. Rudiš se zdánlivě víc drží při okraji (alternativní hudba či jeho komiksový Alois Nebel ze Sudet), ale jeho román Potichu je čistokrevnou reprezentací pocitů většinových současníků.
Jestli Kunderovy texty charakterizuje promyšlená konstrukce, Viewegh volí právě opačný postup. Jeho slova se váží v nadýchnuté jednoduchosti. Rudišův přístup je nejprostší. Jak sám prohlašuje, píše, protože ho to momentálně baví - což je charakteristika i ukázka stylu prezentace.
Rozhled a koncentrace
Při jejich seřazení se modeluje vývojová řada: sečtělý Kundera je detailně obeznámen se širokým záběrem světové literatury. Vieweghovi stačilo dobře a pozorně přečíst Kunderu. Rudiš ví, že Kundera je klasika a Viewegh mistrná komerce. Četbu a styl ale volí bez ohledu na vzory.
Podobně zafunguje analogie k současné obrazové kultuře. Kunderovým dílům filmové zpracování vždy cosi ubere, Vieweghovi převedení na plátno nesmírně sluší. Rudišovy texty jsou v podstatě scénáře, podle nichž lze současně natáčet.
Ke zvyklostem Kunderova vzdělání patří rozhled koncentrovaný do jednoho bloku, který stabilně opracovává: zkušenost s totalitou, s emigrací, s dopadem společenských posunů a změn na konkrétního jedince, stabilita hodnot i paměti, existence a vykořenění. To vše stabilizuje jeho pozici spisovatele 20. století, přelomové poválečné epochy, ještě více moderny než postmoderny.
Otázka už nezní kdo
Pokusíme-li se s tím srovnat Báječná léta pod psa, můžeme jen konstatovat, že nejde ani o protipól, ale o zcela odlehlé světy. Jestliže Kundera naslouchá myslitelským hlubinám, jimiž se také baví, Viewegh pozorně sleduje pohyb čtenářského zájmu. V tom je jeho úsilí o pobavení méně sobecké.
Jaroslav Rudiš (1972) - nejmladší spisovatel, kterého je třeba vřadit do kategorie překládaných a mezinárodně srozumitelných - je o deset let mladší než Michal Viewegh. Nereprezentuje následnou generaci v sociologickém smyslu, ve stylu psaní však naprosto. Kde se Viewegh pomalu přesouvá do taťkovských papučí a jeho postavy i čtenáři k hranici vyššího středního věku, Rudiš oslovuje dvaceti-třicetileté, trochu opožděné teenagery postmoderny.
Absurditou je pro něj sama možnost existence totality. Namísto toho umí atraktivní jazyk, využívá trendy životní styl, planetární starosti i způsob komunikace komprimuje do úsporného jazyka a romantiky technického hudebního rytmu. Metafyzické otázky přitom Rudišovy postavy „neřeší".
Je nepochybné, že Milan Kundera je pro českou i světovou literaturu a kulturu výjimečnou a unikátní postavou rovnající se významu Sigmunda Freuda, Gustava Mahlera, Franze Kafky nebo Bohuslava Martinů, Jaroslava Heyrovského a Jaroslava Seiferta.
Otázka však nestojí tak, kdo po něm; ale spíš tak, jestli je dnes úspěch podobného kalibru vůbec napodobitelný či opakovatelný, ba dokonce jestli má smysl takto uvažovat. Trojice jmenovaných spisovatelů je totiž nesrovnatelná: ač píší zároveň, každý z nich tvoří pro jiný čas.
