Recenze - Díla polského umělce žijícího převážně v Americe Krzysztofa Wodiczko nejsou v pražském DOXu vystavená poprvé, současná retrospektiva ale navazuje na expozici Kartografie naděje: Příběhy sociální změny, která se v předchozích měsících uskutečnila v zadní části budovy a v níž byl umístěn jeho projekt Mezinárodního institutu pro zrušení války.
Komunikující design pro bezdomovce a menšiny
Jak je zřetelné ze současné politiky mnoha galerií, reflexe sociálních proměn společnosti skrze více či méně umělecké formy jsou v poslední době oblíbené. Krzysztof Wodiczko se problematikou vyčlenění určité skupiny ze společnosti, válkou a traumaty z ní vyplývajícími, pamětí, identitou, komunikací a vykořeněností lidí zabývá již od 70. let.
Výstava v DOXu je koncipována do dvou pater hlavních výstavních prostor galerie, doporučený směr prohlídky je zřejmě z přízemí nahoru, začít však "pozpátku" má své výhody.
V prvním patře můžete zhlédnout především dřívější práce umělce. Nejproslavenějším exponátem je vůz pro bezdomovce (Homeless Vehicle), vytvořeným ve druhé polovině 80. let. Přestože jeho funkce zůstala ve výsledku spíše v symbolické rovině, dostal se do širokého povědomí: bezdomovcům poskytoval možnost přenosného obydlí.
Dalším z Wodiczkových projektů v rámci tzv. "sociálního (podle umělce "tázacího") designu" byly přístroje sloužící k navázání komunikace mezi menšinami (přistěhovalci) s většinovou (domorodou) společností. Mezi tyto nástroje patří například hole s obrazovkou či jakási nasazovací kyborgská ústa. V horní části výstavy se setkáváme také s projektem, který putoval po několika zemích a týkal se válečných veteránů - v tomto případě se jednalo o propojení "sociálního designu" - obrněného auta s velkoformátovou projekcí na domy. Projekce z vozu zčásti promítaly a zčásti doslova "střílely" na budovy zážitky válku přeživších vojáků.
Romský prezident Masaryk
Návštěvník se tak v horní části výstavy seznámí s jednou v podstatě výchozí vrstvou Wodiczkovy práce. Spodní část výstavy pak představuje autorovy velkoformátové projekce ve veřejném prostoru. S prvními začal v osmdesátých letech, ovšem nejprve se jednalo o statické promítání diapozitivů, teprve s příchodem vyspělejší techniky začal pracovat i s pohyblivými obrazy doplněnými zvukem.
Galerie DOX představuje především ty z nich, které se nějakým způsobem dotýkají lidí na okraji společnosti. Out/inside(rs) pak není jen název výstavy, ale především název nového umělcova díla, vytvořeného v Čechách. Na Šluknovsku natočil rozhovory s mladými Romy, kteří byli svědky tamních nedávných rasových nepokojů. Toto dílo má na rozdíl od ostatních premiéru nikoli v městském veřejném prostoru, ale ve - víceméně také veřejném - prostoru galerie; což s sebou nese jistá omezení, zároveň však určité výhody.
Krzysztofu Wodiczkovi galerie umožnila vedle sebe postavit sedm soch (šest bust a jednu postavu) osobností české historie - kolem Masaryka je Karel Havlíček Borovský, Eliška Krásnohorská, Božena Němcová, Josef Jungmann, František Palacký a Bedřich Smetana, na které autor střídavě promítá zpovědi výše zmíněných mladých lidí.
Formálně pracoval Wodiczko podobně již dříve - známá je jeho projekce zpovědí veteránů na pomník Abrahama Lincolna v New Yorku, prezentovaná v DOX hned ve vedlejší kóji. Out/inside(rs) návštěvníkovi však předávají sdělení, které se ho dotýká víc, než záznamy jiných projekcí, a to především proto, že bylo vytvořeno právě pro něj. Stojíme zde přímo tváří v tvář významným českým osobnostem, které však dostaly hlasy patřící jiným - současným konkrétním lidem, kteří naši historii tvoří právě teď a skrze svoje individuální osudy předávají své zkušenosti dalším generacím.
Wodiczko přisuzuje velkou důležitost umění, které poukazuje na současné společenské problémy. Zejména proto, že umění nemá důvod diktovat "takto ano a takto ne", neukazuje explicitně cestu, je však zprostředkovatelem osudů jiných lidí, které neznáme, přestože bychom měli.
Krzystof Wodiczko sám přiznává, že tento způsob práce s lidmi chápe jako vlastní příspěvek k utváření demokracie, přičemž důležitým aktérem při hledání komunikace mezi lidmi je místo, v němž se celý akt odehrává - veřejný prostor, potažmo město vůbec.
Veřejný prostor jako rodiště demokracie?
Veřejný prostor, jeho funkce a využití se v poslední době stal předmětem zájmu mnoha různých oborů. Zkoumají se jednak formy, tedy konkrétní podoby městských prostorů, budov a jejich uspořádání, zároveň však také život, který se v tomto prostředí odehrává.
Názory architektů a urbanistů se tak konfrontují s názory sociologů, právníků či politiků; v článcích, debatách a publikacích se rozebírají staré i nové možnosti města a interakce lidí, kteří spolu mají společný právě tento prostor. V něm se často vytvářejí zážitky, ze kterých čerpáme zkušenosti, jež následně formují nás či naše okolí. Subjektivní zkušenost se posléze stává zkušeností kolektivní, ta ovšem bohužel často vyvstalé problémy zjednoduší a nevyřeší.
Podle Kryzstofa Wodiczka to může být právě umění, které dokáže celé dění komentovat a nabízet možnosti pro ty, kteří jinak nemají příležitost se veřejně vyjádřit a sdělit někomu svou prožitou zkušenost.
Podle amerického sociologa Richarda Sennetta je to městské prostředí, které „plodí cosi, co má rysy demokracie". Sennett ve své eseji Prostory demokracie vychází z uspořádání starověkých řeckých měst, která poskytovala svým obyvatelům na jedné straně místo, na kterém se v diskusích aktivně střetávali obyvatelé obce - náměstí, agoru. Oproti tomu staví divadlo, pnyx, v němž se odehrávaly často politické debaty, občané zde spíše naslouchali, toto místo tak nabízelo určité ukáznění, klid a soustředění.
Sennett navazuje na Aristotela, podle kterého demokracie vzniká ve chvíli, kdy bereme v potaz i jiné než své názory. Nejlépe se tak může dít ve městě, potažmo právě na agoře, kde se nachází mnoho různorodých skupin obyvatel. Podle Sennetta dnešní veřejná prostranství takto demokraticky nefungují - odlišné aktivity a osoby se na jednom místě sice koncentrují, ale zůstávají izolované a jejich „jinakosti" na sebe pak navzájem nepůsobí.
V současných městech tedy většinou nefunguje ani agora, natožpak pnyx, politické divadlo, které mělo oproti fragmentární zkušenosti „odlišností" z náměstí přinést možnost dlouhodobé koncentrace, nezbytné pro zásadní rozhodnutí - politická i mezilidská. Podobně naše největší „agora" - internet - jako jeden z možných nástrojů demokracie spíše vytváří podmínky vybízející k rychlým a nepříliš promyšleným rozhodnutím, nikoli k těm, které vyžadují čas, rozmysl a zodpovědnost.
Mluvící pomníky a hledání domova
Výše nabídnutý (a bohužel zde velice zjednodušený) exkurz může ukázat, jak vysoce aktuální jsou Wodiczkova díla i v diskuzích jiných, nejen uměleckých. Wodiczko vytváří v určitém smyslu agoru i pnyx zároveň tam, kde na ně nejsme připraveni, a tak, jak nejsme zvyklí. Pomníky na náměstí oživuje, na budovy promítá osudy jednotlivých lidí, vytváří tak možnost konfrontace „rozdílností" a zároveň v omezené míře nutí diváka se soustředit, zastavit se před monstrózní projekcí a věnovat jí pozornost. Ze tmy tak vystupují lidé, ztracení někde mezi několika zeměmi a hledající svou novou identitu a zároveň místo, ve kterém by mohli smysluplně žít.
Sám Wodiczko je novodobým příkladem nomáda, který nemá jen jeden domov. Část svého života prožil v Polsku za železnou oponou, v roce 1977 emigroval do Kanady. Vychází tedy ze své vlastní zkušenosti, z pocitu cizince, který nemá jasně dané zázemí. Jeho vykořeněnost možná pomáhá k tomu, že je schopen pracovat s lidmi s podobnou životní zkušeností a přesvědčivě ji vizualizovat.
Tvrdí, že se jedná o psychoterapeutický projekt s politickým zaměřením, který v nás otevírá více otázek než jednoznačných odpovědí. Jsou to otázky obecné i konkrétní: V jaké společnosti žijeme? Odkud se vzala? Kam může směřovat a jak a jestli pro to máme něco dělat? Co to jsou menšiny, kdo do nich spadá? Co je to národ a vlastní identita? Co to znamená být Čech a do jaké míry „povolíme" jiným menšinám být Čechy? Kdo rozhoduje o našich osudech, životech, o našem postavení? Co to je demokracie, jaké jsou její rysy a jak může být naplňována?
Veřejný prostor podle něj má být symbolem a základním prvkem demokracie, ve kterém se mohou střetávat různé osoby rozmanitých národností tak, aby dohromady mohly utvářet společnost, žít v bezpečí a beze strachu v sousedství, tolerovat se navzájem, své zvyky a náboženství.
Wodiczko je tak vlastně také na chvilku strůjcem demokracie, vytváří prostředí a podporuje diskuzi na téma osobních svobod, národních a náboženských růzností. Zážitky a pocity promítá na zdi ikonických budov města či soch známých osobností, které samy v noční (potažmo galerijní) tmě předávají svou autoritu jiným, zdánlivě menším a nedůležitějším.
Galerijní tma je však uzavřená mezi stěnami, škoda, že out/insideři zůstávají spíše inside; na veřejném venkovním prostranství by mohli způsobit větší ruch, obnovit ideál starověké agory a pnyxu a vydat podnět k debatám na témata, která se nás hluboce dotýkají. Avšak kdo ví, možná nás čeká romsky mluvící Masaryk na Hradčanském náměstí.
Krzysztof Wodiczko: OUT/INSIDE(RS). 22. února - 6. května 2013. Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7.
