Úvod míří k tomu nejzajímavějšímu. Sedmasedmdesátiletý Jedlička se umělecky vyjadřuje nejen obrazem, ale také fotografií a filmem. Na výstavě však nadšení vzbuzují především malby a kresby, zatímco v jejich stínu zůstávají "celuloidové" práce. Jistě je to dané rozsáhlostí přehlídky a také jistou náročností témat.
Technicky bravurní fotografie krajin i rozmazané černobílé snímky z jedoucího vlaku nebo barevné třeštění záběrů z večírku v londýnském klubu se zdají být málo originální. Je zapotřebí většího úsilí, aby divák objevil, o co autorovi šlo a v čem jsou jeho díla, podobně jako filmy, jiná a původní.
U malířské části výstavy to jde samo: velké plátno se stovkou barevných políček na tmavém podkladu je pulzující, láká k rozluštění. Skladba barev se nezdá být nahodilá, i když žádná pravidelnost v nich není.
Jsou to otisky konkrétních míst, především jihotoskánského opuštěného kraje, pobřeží Maremma. Tam se Jedlička desítky let vrací a tam také sbírá horniny, z nichž sedimentací získává barevné pigmenty. Kousky země pak dává na plátno v takovém pořadí, jak je při procházkách našel.
Akryly v autě
Ostrov Elba leží poblíž Maremmy a Jan Jedlička tam v roce 1977 trávil dovolenou se svou ženou a malým synem. Chtěl také malovat, akrylové barvy však zapomněl v autě. Tehdy ho poprvé napadlo použít na znázornění krajiny kousek jí samé. "Prakticky motivované gesto v sobě nese pozoruhodnou symboliku - podobně jako podání ruky, když skrze fyzický kontakt dojde ke vzájemnému uznání," píše v katalogu kurátorka výstavy Jitka Hlaváčková.
V publikaci jsou i fotografie Jedličkovy "databanky" barev. Vypadá jako pořadače na léky: desítky malých otevřených krabiček na jednom platu. Do nich Jedlička sype barevný prášek, který získá z hlíny, bahna nebo rozdrcením drobných kamenů.
Zajímá ho nejen barevnost krajiny, ale především její proměna například v závislosti na denní době. "Modré k večeru ztrácejí intenzitu, červené ji získávají," uvádí Hlaváčková. Malíř to na svých krajinách nazvaných jednoduše Maremma vystihuje barvou podkladů. "Červené podklady ukazují atmosféru krajiny v přímém poledním světle," prozrazuje kurátorka jev, jehož význam divák nemusí znát, aby pocítil účinek.
Jedličkovy Maremmy nejsou jen barevné skvrny na temném či světlém pozadí, ale také horizonty, linie a abstraktní tvary, které něčím vystihují dotčené místo. Pobřeží na jihu Toskánska má zvláštní barevnost i díky mnoha vodním plochám, kanálům či tůním, na jejichž hladině vznikají zářící odlesky.
Fascinaci a fyzickou provázanost Jedlička přenáší též na další místa, která zachytil. Patří mezi ně i Praha, kde má od 90. let minulého století vedle Curychu druhý domov.
Obrazy krajin dále maloval v Irsku, Walesu a na jiných místech. Každá malba především barevností vystihuje svůj původ.
Pro české krajiny výtvarník sbíral pigmenty nejen v povodí Vltavy, třeba v Nelahozevsi, ale také například v zemědělské krajině Velvarska. Je zajímavým detailem, že Praha vychází zelenější než pigmentové obrazy z Irska. Jeden z obrazů z let 2018 až 2019 se přímo jmenuje Velká zelená Praha.
Voda v kanálech
Na výstavě je mnoho kreseb, do nichž Jedlička zaznamenal i čas a chůzi. Takzvané Kartografické kresby vznikají během pečlivě naplánované procházky s pravidelnými přestávkami, oddělovanými stanoveným počtem kroků. Pokaždé, když se malíř zastavil, pak nejčastěji tuší zanesl stav vody v okolních kanálech. Procházky na stejných místech s odstupem mnoha měsíců opakoval.
Soubory kreseb fascinují repetitivním rytmem. Jsou to horizontální krajinné kaligrafie, ale také docela přesné grafy výskytu vody na jednom místě.
Vztah s realitou je pro Jedličku důležitý, i když výsledek vypadá abstraktně. "Vznikaly poloabstraktní kresby, které ale nikdy neztratily vztah s realitou místa. Protože když tam ta realita není, je to falešné a člověk skončí u ornamentu," popisuje v katalogu kartografické kresby.
Proměnu denní i roční doby v krajině zachycuje též v rozsáhlých časosběrných fotografických cyklech. Nečekaným vybočením z "krajinářství" je několik cyklů, ve kterých vystupují lidé. Například video Kuchařky věnuje důkladnou pozornost šesti ženám při práci v italské rodinné jídelně.
"Proces vaření tu představuje jako nadčasový rituál - po generace shromažďované zkušenosti kuchařek tu reprezentují vrstvy historie podobným způsobem jako v jiných dílech sedimenty půdy," vrací do hry krajinářský motiv kurátorka Hlaváčková.
Pražská výstava představuje Jana Jedličku také jako autora vitráží v Kostele svatého Kosmy a Damiána na Sicílii nebo obalů desek. Umělce, jehož pradědečkem byl malíř František Ženíšek, přibližuje i loňský hodinový dokument nazvaný Stopy krajiny. Natočil jej režisér Petr Záruba, který s ním byl nominován na cenu Doc Alliance Award.
Jan Jedlička
(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Městská knihovna, Praha, výstava potrvá do 5. září.
