Oldenburg zemřel toto pondělí doma na newyorském Manhattanu, potvrdila jeho dcera Maartje. Umělec byl v křehkém zdravotním stavu od té doby, co před měsícem upadl a zlomil si kyčel.
Rodák ze švédského Stockholmu, který se roku 1936 přestěhoval do USA kvůli otcově diplomatickému angažmá, spojoval sochařský zájem o formu s dadaistickým odhodláním vnášet do světa umění všední předměty. To vše míchal s ironií a fascinací masovou kulturou typickou pro směr pop art.
V neobvyklém kontextu pracoval s obvyklými předměty či tvary, od dortů, hamburgerů a pytlíků s hranolky přes oblečení, rtěnky, ventilátory či telefony po ledové sáčky nebo světelné spínače, elektrické zástrčky a mixéry. Pro moderní sochařství znamenal tolik co Andy Warhol pro poválečné malířství, napsal kunsthistorik Peter Kováč v deníku Právo.
"Chci, abyste napnuli všechny smysly k uvědomění si, co vás obklopuje," říkal roku 1963. "Když na talíř dostanu jídlo, jako první si všímám jeho tvarů a formy. Někdy nevím, jestli mám to jídlo sníst, nebo se na něj dívat," doplnil muž, jenž polemizoval nad uměleckým předmětem jako konzumní komoditou.
V roce 2009 byla Oldenburgova socha gumy do psacího stroje vydražena za 2,2 milionu dolarů, což na tehdejší newyorské aukci představovalo rekordní částku v kategorii poválečného a současného umění.
Na začátku kariéry Oldenburg vytvářel takzvané měkké sochy z plastických a textilních materiálů, látek, vinylu, nebo třeba falešné kožešiny naplněné kaučukem. V 60. letech patřil k jedněm z prvních organizátorů happeningů, z nichž se stala nepominutelná umělecká forma. Později pracoval třeba s kolorovanou sádrou.
Mezi jeho nejslavnějšími sochami lze najít obrovskou rtěnku, zednickou lžíci zabořenou do země v sochařském parku nebo gigantický kolíček na prádlo, jejž roku 1976 umístil před radnici v americké Filadelfii. Fakt, že také další jeho díla byla instalována před veřejné budovy nebo sídla korporací, pomyslně stvrdilo, jak se Oldenburg dostal z okraje na samý vrchol světa umění.
"Samozřejmě záleží, jak to kdo interpretuje, já sám ale svá díla považuji za naprosto čistou formu," řekl roku 1977. "To je na tom to krásné: berete předmět, který je zatížený významy, a vy ho od těch významů oprostíte," dodal.
"Jsem pro umění, které je politicko-eroticko-mystické, které dělá něco jiného, než že dřepí na zadku někde v muzeu," vysvětloval jindy. Ve svých utopických črtách navrhoval například obrovský větrák na místě sochy Svobody nebo velkého plyšového medvěda a obří barevné koule uprostřed newyorského Central Parku.
V pozdní tvůrčí éře Claes Oldenburg pracoval po boku své ženy, nizozemské umělkyně a kunsthistoričky Coosje van Bruggenové, kterou si vzal roku 1977. Zemřela v lednu 2009. Kdysi mu pomáhala také jeho první žena, umělkyně Pat, když mu v 60. letech například šila kusy látky pro jeho měkké sochy, doplňuje agentura AP.
Retrospektivní výstavu Oldenburgových děl v roce 2012 připravilo vídeňské muzeum moderního umění Mumok. Rozprostírala se ve čtyřech patrech a zahrnovala také Myšákovo muzeum, tedy kolekci téměř 400 miniaturních předmětů, které autor sbíral od konce 50. let minulého století.
"Inventura Oldenburgových děl vypadá jako snůška absurdních vtipů, jde ale o politické gesto vymezující se proti světu konzumu. Ironizoval fetišismus předmětů, který s sebou kapitalismus přináší," napsal o výstavě historik umění Tomáš Pospiszyl v Lidových novinách. "Svět je podle Oldenburga plný věcí, kterým kapitalismus dodává obrovskou důležitost. Zboží je díky reklamě vystaveno na nejvyšší piedestal společenské důležitosti, kde dříve přebývalo jen náboženství a umění. A v tom spočívá hlavní umělcovo poselství," dodal.
