V jedné z místností vaší aktuální výstavy jsou na stěně tyto verše: Málo z nás se opravdu stydí za život svůj, za život lidí. Stydíte se za svůj život?
Celý život se snažím dělat všechno pro to, abych se stydět nemusel. Abych před smrtí nespáchal sebevraždu hrůzou, když se podívám zpátky. Lidé by se měli hlavně snažit o to, aby se nemuseli stydět. Ta krátká básnička je vlastně výzvou.
Výstava je inspirovaná mimo jiné vaší knihou Sny o architektuře, kde pracujete s různými fantaskními typy obydlí, například s potrubím ovinutým kolem zeměkoule, ale také s ideou obydlí v naší mysli. Jak si jej mám představit?
Převážnou část života jsem se zabýval právě existencí v prostoru mysli. Život v prostoru mysli je nejsvobodnější, největší, který máme k dispozici. Jeden život se odehrává v realitě a druhý se odehrává v něčem, co je mimo vás i ve vás. Je to prostor, který nemá žádné hranice. Moje obydlí v prostoru mysli mělo mnoho podob, protože jsem jej mohl svobodně modifikovat. A to může každý, záleží na tom, jak s prostorem, který má k dispozici, zachází.
Takže se prostor ve vaší mysli v průběhu života proměňoval?
Něco jiného vnímám jako umění, když je člověku 15 let, něco jiného, když je mu 30, a něco jiného, když má 70. Ten prostor zůstává stále k dispozici, ale zajímají vás jiné faktory. Když jsem dospíval, tak jsem miloval van Gogha. Dodnes si ho vážím, ale už ho nepotřebuju k životu. Tehdy jsem ho k životu potřeboval. Kdysi jsem také polykal knihy, četl jsem jich až šest za den. Dnes žiju pomaleji a šířeji, mladý člověk utíká dopředu a nestačí si všímat toho, co je kolem. Ve stáří je myšlení spíše horizontální než vertikální.
Na výstavě se objevuje i nábytek z kolekce Softhard, a vy jste v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas zmínil, že její název vystihuje váš přístup k životu. Můžete to přiblížit?
Život je o střetávání, soft a hard jsou dvě odlišná schémata. Myslím, že u mě se vždy setkávají tyto dva principy, ale neříkám, že něco je tak, a ne jinak. Dnes mi strašně vadí, že je všude cenzura a že hovoříme jen o tom, co udělala ve válce jedna strana. Pokud chceme hájit pravdu, musíme ji říkat. Něco zakrývat je téměř vždy špatně. Když to děláme ve vztahu dvou lidí, nikdy k sobě nebudeme opravdu blízko. Otevřenost, to, jak přicházejí odlišné názory ze všech stran, je hodně často vidět v mé práci.
V souvislosti s válkou narážíte na to, že většina dostupných informací pochází z ukrajinské strany?
To je v pořádku, ale když se objeví informace z druhé strany, tak lidé autorovi nadávají, proklínají ho. To mi připadá nefér. Válka je hnusná a jsou v ní stoleté nevyřízené účty. Rozumím tomu, že Rusko má mocenské choutky. Ale Ukrajinci nebyli úplně neviní, podíleli se na vzniku Sovětského svazu a na tom, že jsme tady čtyřicet let měli režim, který nám vadil a ubližoval. Zakrývání informací na jedné straně je špatně. Předložme lidem, jak to je, a nechme je si vybrat. Neberme jim svobodu, krása je v různosti. Nesouhlasím s tím, že Rusko napadlo Ukrajinu, s tím normální člověk souhlasit nemůže, ale nelíbí se mi zadržování informací.
Říkáte, ať předložíme lidem všechna fakta a oni si vyberou. Velkým problémem dneška je ale to, že se v informacích ztrácíme. Dokážou si lidé vybrat správně?
Nedokážou. Přesto nemáme právo jim informace předvybírat. Kdo nám dal právo vědět to lépe než ostatní? Uzurpovali jsme si jej sami, a to je špatně. Musíme dát druhým stejnou šanci jako sobě. Pokud je jedna strana tak špatná, většinou se odsoudí sama.
Není to v této konkrétní situaci i tím, že druhá strana tolik informací neposkytuje?
Určitě, souhlasím se všemi námitkami, které říkáte. Přesto mám pocit, že je to nefér hra.
Zůstaňme u války. Začátkem dubna zadrželo Finsko tři kontejnery obrazů, které mířily ze zápůjčky v Itálii zpět do Ruska. Je to podle vás správný postup, nebo by se umění nemělo stávat rukojmím?
Považuju to za zhovadilost. Že Národní divadlo zakázalo Čajkovského, mi připadá dementní (Národní divadlo ze svého plánu vyškrtlo Čajkovského operu Střevíčky, pozn. redakce). Kultura je od toho, aby spojovala, aby zasáhla nadnárodní struktury. S používáním umění jako alibi zásadně nesouhlasím.
Když jdete v Africe do muzea, není tam nic starožitného. Všechno je to v Evropě a v Americe, kam se díla v minulých stoletích vyvezla. Určitě je to špatně, stalo se tam spousta příkoří a někteří se tam chovali jako prasata. Některé národy by to teď chtěly zpět, i když je to doteď nezajímalo. Tím se vytvářejí nové křivdy. Nemůžeme vzít všechno africké umění a vrátit ho zpět do Afriky. To jsou problémy, které nám připravila historie, ale napravovat historii je marná práce. Stejně jako v Americe se bourají sochy lidí, protože žili v době, kdy byl běžný rasismus, to mi přijde jako idiocie. Oni za tu dobu nemohli, narodili se v ní a žili. Teď je potřeba dělat vše pro to, aby se to neopakovalo, ale nemůžeme měnit historii tím, že budeme devastovat její památky.
Prof. Milan Knížák, Dr. A (82)
- Výtvarník, hudebník a performer, narodil se v Plzni a vyrostl v Mariánských Lázních.
- Studoval pedagogiku, matematickou analýzu i Akademii výtvarných umění, ale ani jednu ze škol nedokončil.
- Poprvé vystavoval jako osmnáctiletý, v roce 1958 v Mariánských Lázních. Umění se intenzivně věnoval od 60. let, zejména happeningům a akčnímu umění.
- Léta 1968-70 strávil na pozvání mezinárodní umělecké skupiny Fluxus v USA, v osmdesátých letech absolvoval několik studijních pobytů v Německu.
- Od začátku 70. let byl sledován a trestně stíhán StB.
- V letech 1990-97 byl rektorem Akademie výtvarných umění a mezi lety 1999 až 2011 působil jako ředitel Národní galerie v Praze.
- Uspořádal řadu samostatných i skupinových výstav v Česku i v zahraničí a vydal několik knih.
Do jaké míry má vůbec veřejnost rozhodovat o tom, jaké umění je ve veřejném prostoru? Na sklonku minulého roku zde byla aféra se sochou Ego Libora Hurdy, kterou Opavané nechtěli před obchodním domem kvůli výraznému přirození. Pak vadila i na zahradě Domu umění, která sousedí s církevní školkou. Nakonec skončila zakrytá pod plachtou.
Ve městě žijí lidé a je to jejich volba, i když třeba blbá. Mají právo o tom rozhodovat, mít na to názor. Kdokoliv vytváří dílo, předkládá jej společnosti. Mnohokrát se stává, že dílo předbíhá myšlení dané společnosti, je nepřijatelné, ale za 50 let by už nikomu nevadilo. Pokud se dílo nenachází v soukromém prostoru, lidé mají právo o tom rozhodovat.
Není to ale podobný případ, jako se strháváním soch otrokářů, které kritizujete? Lidé, kteří žijí v daném místě, je tam zkrátka nechtějí.
Já kritizuju všechno toto jednání. Tyto jevy jsou všechny špatné, ale nezabráníme jim tím, že budeme někoho trestat nebo něco zakazovat. Zabráníme tomu výchovou, úctou k životu. Nařizovat něco zákonem je špatné řešení. Nesouhlasím ani s tím, že se strhávají sochy v Americe, ani s tím, že lidé chtějí odstranit sochu z chodníku. Ale pokud mají pocit, že je to pro jejich život nutné, nelze se tomu bránit.
Pak tady máme sochu Věry Špinarové v Ostravě…
To není socha.
A co to je?
Pitomost.
Proti ní se ohradila nejen veřejnost, ale i zpěvaččin syn.
Ta socha je pochybná. Věru Špinarovou jsem znal dobře. Zpívala jako bohyně, přitom to byla legrační osůbka. Hloupounká. Ale v hudbě se nikdy nespletla. Zasloužila by si nějakou hezkou sochu. Ta socha s ní nemá vůbec nic společného.
Na druhou stranu si dílo začalo žít tak trochu vlastním životem. Ostravané u něj začali fotit různé předměty a fotografie přidávají na instagramový účet Co je dneska u Špinarky. Není i toto funkce umění?
To je spíše k pochvale společnosti, která ji chce tímto anulovat, znectít. Je to dobrá reakce občanů, kterou vítám. Přesto bych tu sochu raději vyhodil.
Těsně před začátkem konfliktu na Ukrajině se v Praze otevřela Kunsthalle. Projekt má příznivce i odpůrce, někteří kritizují přestavbu původní trafostanice nebo někdejší propojení majitele Petra Pudila s uhelným byznysem. Jak projekt hodnotíte vy jako bývalý ředitel Národní galerie?
Praha Kunstahalle potřebovala, o tom není pochyb. Ale měl ji otevřít stát nebo město. Chopili se toho soukromníci, vzali, myslím, velmi dobrý barák, který by jinak skončil daleko hůř. I když není ideálně architektonicky zvládnutý, pořád to vypadá normálně. To se v Praze stává málo, běžně se baráky bourají a místo nich se stavějí skleněná monstra. Při všech výtkách je to pozitivní. Nevhodná je ta první výstava, zbytečně historická a nehodící se k tématu Kunsthalle. Viděl jsem jejich sbírky a mám pocit, že ještě nejsou dost silné. Ale je to první krok a ten je vždy rozpačitý. Při vědomí všech problémů, které to má, to tedy hodnotím pozitivně.
Někteří odpůrci projektu zmiňují takzvaný artwashing, to, že nadnárodní firmy nebo miliardáři si prostřednictvím umění vylepšují svůj sebeobraz.
Byla by Sixtinská kaple nebo Michelangelova díla v Římě a ve Florencii, kdyby nebyli mocní tohoto světa, kteří to zadali a zaplatili? Vždycky to tak bylo, stát nemůže suplovat tuto roli, nemá na to peníze a ani by ji neměl mít, protože správný stát je chudý stát s bohatými občany. Mezi miliardáři není méně blbců než mezi ostatními lidmi, takže mnohé, co dělají, je určitě neprofesionální a hloupé. Ale na druhou stranu je to jediná šance, jak umění uchovat.
Já to chápu tak, že jde spíš o to, že si někdo může skrze umění vylepšovat vlastní sebeobraz.
Někdo to dělá proto, aby na tom vydělal, ale jsou lidé, kteří to milují, jsou tím posedlí a mají to rádi. Tím, že mají peníze, si mohou dovolit to sbírat. Já znám oboje - pitomce s penězi, kteří kupují blbosti, i lidi, kteří to milují a jsou ochotni udělat vše, aby to získali. Lidská společnost je barevná, pro mě taková musí být. Právě ta barevnost jí dodává sílu. Lidé neustále demonstrují proti tomu, že někdo něco dělá jinak. To mi připadá legrační. Proti mně taky demonstrovali před Národní galerií. Vzal jsem si transparent, kde bylo napsáno "Pryč s Knížákem", a šel jsem demonstrovat s nimi.
Proč jste šel s nimi?
No aby toho Knížáka vyhodili.
