Knihy na cestě. Nominace na Magnesii Literu za prózu

Milena M. Marešová
18. 4. 2009 9:00
V sobotu se vyhlašují prestižní literární ceny
Tři knihy nominované na letošní Literu za prózu.
Tři knihy nominované na letošní Literu za prózu. | Foto: Ondřej Besperát

Praha - Prozaické knihy nominované na ceny Magnesia Litera - jejíž vítězové budou známi tuto sobotu - mají překvapivě jeden společný rys. Jsou cestovatelské. Způsob pojetí i cíle expedic jsou odlišné, ale pohyb se tu objevuje vždy.

Sbírka Lament Jany Štroblové je jednou ze tří nominovaných letos v kategorii poezie.
Sbírka Lament Jany Štroblové je jednou ze tří nominovaných letos v kategorii poezie. | Foto: Ondřej Besperát
Čtěte také:
Magnesia Litera dala dohromady známá jména s debutanty
Přehled nominovaných na cenu Magnesia Litera 2008
Pavel Šrut vypátral, kdo nám žere ponožky. Lichožrouti

Michal Ajvaz bravurně lavíruje mezi skutečností a fantazií při své Cestě na jih. Tomáš Zmeškal podniká výpravu do minulosti a k důvodům, proč psát Milostný dopis klínovým písmem. Martin Ryšavý zůstal v přítomnosti, aby vydal zprávu o svých veselých i nebezpečných Cestách na Sibiř.

 

Michal Ajvaz: Cesta na jih

Kniha Michala Ajvaze, pohár napěněných příběhů, zkouší, co vše je možné napsat na téma putování. Popravdě, je to odyssea nástrah a překonaných obtíží i putování slepičky za kapkou vody pro nenasytného kohoutka, vznešená i bláznivá výprava do světa i za jeho hranice.

Michal Ajvaz
Michal Ajvaz | Foto: Aktuálně.cz

Fenomenolog a pohádkář Ajvaz zkušeně a promyšleně hledá skutečné v neskutečném, konečno v nekonečnu, jádro ve slupce, klíč i perlu. Podivný detektivní případ vraždy při představení baletní adaptace Kantovy Kritiky čistého rozumu odstartuje sled otvírání - dveří i minulosti.

Cesta na jih představuje postmoderní manýru spisovatelství, neboť jako ornament se rozvětvuje a možná nejvíc uspokojuje samotného tvůrce. Čtenář ať za pětisetstránkovým textem klopýtá, dere se jím a třeba jej zmateně odkládá; ať se děsí, že přeskočí-li část, vytratí se mu smysl; spisovatel je naplněn zvukem vlastního hlasu, čtenářova radost či bolest je mu lhostejná.

Vlastní text je rozdělen na dvě části: první díl nazvaný Dva bratři, druhý Města a vlaky. Zatímco první by bylo možné přirovnat ke kameni hozenému do vody, neboť události se zde rozbíhají jako vlny od středu, jímž je zmíněný vražedný útok; druhý spíš připomíná kutálející se a nabalující sněhovou kouli. Každé pootočení ukazuje další fasetu téhož.

Foto: Aktuálně.cz

Ajvazovo příběho-pravectví sice v Cestě na jih drží kontinuitu, čtenář se dozví, jak to vše bylo, ale přece zůstává ve střehu, že to není ten nejpodstatnější smysl díla. Ale tak je to u tohoto autora obvyklé. Požitek tkví v momentální konzumaci, v odbočkách a v rychlosti i v nebezpečí, že to všechno je jen mistrně nadýchané nic, ale třeba zároveň prostá radost z vrstvení.

Michal Ajvaz škrtá sirkou pod prskavkou a sleduje každou jiskru. Jeho kniha je skládačka matrjošek; text, jenž stravuje čtenáře i sám sebe.

 

Tomáš Zmeškal, Milostný dopis klínovým písmem

Debutant Zmeškal komponoval svůj Milostný dopis klínovým písmem jako pouť dotýkající se bolestných událostí, konkrétně zásahu totalitní moci do osobního života. Autor mapuje rozsah zraněné lásky, nepochopení, zvrácenosti; jasnou obžalobu nespravedlností napáchaných v 50.  letech, jejichž důsledky zasahují do životů současníků, je ale z textu třeba namáhavě vypreparovat, protože autor ji překryl - odbočkami, vysvětlivkami, paralelami, podobenstvími.

Tomáš Zmeškal
Tomáš Zmeškal | Foto: ČT24

Navíc celek nemá výraznou stavbu, jednotlivé pasáže působí spíš samostatně, i když hlavní postavy děj nakonec spojují. Autor se nemohl rozhodnout, jestli chce vypodobnit tragiku konkrétní doby, nebo vytvořit magický nadčasový obraz a podobenství.
 
A tak použil všechno: nesoustavnou chronologii, změnu vypravěčské pozice, žánrovou pestrost, do níž se vešel intimní dopis i odcizený popis, zkrátka postupy postmoderně ověřené. Své figury dosadil do navržených situací, charaktery upravil dle momentální potřeby, přičemž jim téměř nedovolil nějakou vlastní angažovanost.

Foto: Aktuálně.cz

Do rozpaků uvede i jazyk Zmeškalova textu. Ať zde mluví kdokoliv a v jakékoliv pozici, autor jeho řeč „vleče" skrze uctivou až sentimentální vznešenost, přes zátarasy klišé a pedagogických odboček, k doslovnosti, banalitám, opakování.

Zásadní motiv díla - zrůdnost moci, které nestačí ovládání, ale zvrhává se k sado-masochistické úchylce, toto nejmrazivější téma v sobě nese záblesk nadčasového zamyšlení o trýzni a perverzi. Škoda, že zde námět výrazněji nekrystalizuje, ale je v náznaku.

 

Martin Ryšavý, Cesty na Sibiř 1.+2.

Dvoudílný román dokumentaristy Martina Ryšavého vede čtenáře do destinací nejvzdálenějších. Protože vypodobňovaná místa autor prošel, je možné se na tuto dlouhou cestu pustit s důvěrou, že nepůjde jen o nebezpečný experiment.

Ryšavý prolnul ve svém textu dva zásadní motivy osobního života. Jde o jakousi shrnující reflexi čtyřicátníka s biografickými prvky, který má ledacos za sebou, ale pořád ještě pociťuje distanci k úplné zralosti a zodpovědnosti.

Foto: Aktuálně.cz

Druhým výrazným motivem je posedlost Sibiří, kam se Ryšavý opakovaně a občas až nedobrovolně vrací. Pouť je spojujícím a významným rysem tohoto díla, skvěle a nenásilně vedená mezi cestou do neznáma země i lidské duše. Intimitu poznání nenápadně koloruje exotika potkávání.

Autorův přístup čtenáře snadno získá, neboť působí přímočaře, nepoučuje, ale s radostí se svěřuje těm, kteří chtějí naslouchat všem těm uvěřitelně paradoxním příběhům a podivuhodně obyčejným pohádkám. Ostatně, pokud někoho napadne, jestli je to vše pravda, odpovědi se nedobere.

Cesty na Sibiř jsou o prožívání dobrodružství. Martin se vydává do této země s trochu furiantskou nezodpovědností a bez představ, co by chtěl najít. Trochu na zkušenou, trochu jako Honza z pohádky; jde do neznáma a vlastně ani neví, co hledá, jestli princeznu, poklad nebo zmoudření.

A jako „honza" postmoderního času k žádnému cíli nedojde; domů přiváží vzpomínky, kilometry natočených dokumentů, rozpor, zda kdesi v dálce zplodit dítě a možná ještě dluhy, bez moralismů a ponaučení.

Foto: Aktuálně.cz

Kompozice je jednoduchá, kniha poutá dynamikou i věrohodným tempem. Vypravěč na sebe prozradí ledacos, slabosti i neúspěchy, líčí vše s chutí, neunavuje, nenudí nepodstatným, netouží svého čtenáře „utlouct argumenty" ani dohnat k následování.

Jeho zpráva o Sibiři vyjde vstříc čtenářově představě o divokém zatraceném světě, o destrukci i neobjevených záhadách.  Cestopisný a životopisný román je zprávou a vydatným čtivým soustem, jeho rozsah nepřekáží a závěrečné pozvání k dalším výpravám vábí.

 

Právě se děje

Další zprávy